Diplomacie

„Mami, co je to diplomacie?“ Zeptal se můj syn jednou.

„No, víš, to je něco, co se někteří lidé učí celý život, někteří marně.“

„Třeba jak jsi řekl Martině, že má v těch kraťasech velký zadek, to nebylo diplomatické.“

„Ale ona ho velký má, to znamená, že mám lhát?“

„Ne, ale podívej se, když vidí malé dítě třeba pana Nováka, tak řekne nahlas- jé, co to máte ošklivého na čele.... Já, jakožto DOSPĚLÁ dělám, že to nevidím, snažím se na TO nekoukat, abych ho neuvedla do rozpaků.“

„Dej mi jiný příklad, tohle je jasný.“

„Dobře, před týdnem jsme byly s tvojí tetou na výletě a zašly jsme na skleničku. Číšník ale došel k názoru, že už máme dost, nebo si myslel, že jsem blbá blondýna a natáhl účet o stovku. Viděla jsem záblesk v jeho očích, v duchu rychle spočetla a bylo mi to jasné. Podívala jsem se mu do očí a pronesla – JSTE SI JISTÝ? Ubral čtyřicet korun, to mě už naštval. ZKUSTE TO JEŠTĚ JEDNOU,TŘEBA SE VÁM TO NAPOTŘETÍ POVEDE. A nahodila jsem nevinný výraz. Když si bral peníze, poklepala jsem ho dobrácky po ruce a pronesla – NIC SI Z TOHO NEDĚLEJTE, NEMŮŽOU BÝT VŠICHNI CHYTŘÍ, TŘEBA SE TO JEŠTĚ NAUČÍTE. No počkej, to už zas tak diplomatické nebylo, sestra mi řekla, že jsem pěkná mrcha, ale on si začal. Dovedeš si třeba na mém místě představit Luciuse? Ten by řekl- CHCEŠ MĚ OJEBAT, KOŘALEČNÍKU? To by diplomatické nebylo.“

„Jo, ale Lucius má metrák a je potetovanej od havy až nevím kam ….“ „a číšník měl jen šedesát kilo a ofinu“ Doplnila jsem ho. „Zase špatnej příklad, Lucius nepotřebuje být diplomat. Musíš na to přijít sám, kde jsou meze.“

„A můžu být tak trochu zmetek – to je obdoba od mrchy, líbí se mi to..“

„Můžeš, ale jen když se tě bude snažit někdo OJEBAT...“