duch

Jen čas mi vládne ale prostor nemá hranice.
Se vši lehkostí,
odplouvám z ložnice.
Bez těla a čepice.
Proplouvám večerem ztemnělé ulice.
Nemam ani sebe jen pocit nezávislé osamělosti.
Volné zklíčenosti.
Nehmotné těžkosti.
Mohu si říkat duch
Ale cítím vůni i čerstvý vzduch.
Slyším za okny lidi otvírat pusy,
a mám z toho jen kůži husí,
i tu cítím jako ve snu.

Jako na vlastni kůzi,
všechno vidím
všechno cítím
všechno slyším
i když nemám ani uši.
Jsem nehmotný ale pořád něžný,
už po staletí,
co mne zazdily na rozkaz princezny.
To to ale letí.
Nikomu nechybím, nikdo o mě neví.
A hlavně dobře vím
Že se mi nikdy neuleví...
Stačilo jednu omluvu říct.
mohl jsem déle žít
Básně skládat a vodu pít.
Jen kdybych se mohl omluvit.
Mám jen duši se kterou budu jen bloudit bloudit bloudit bloudit.

---