Písmák někdo už to ví
vždy je tu někdo kdo tě má rád
nemusíš o něm vědět
ale možná poznáš když
-na tebe myslí
v širém okolí
packami koček
kroky mokrým listím
hvězdy noci
duha měsíce
BIG
Láska je DOTEK andělů
Láska není MOC ale dar
Láska není kýč ale KLÍČ
Láska není rozum ale CIT
procházka růžovým sadem
žížala leze hnojem
hnojem leze žížala
dostala však dojem
že život
hlas ve věži
Hlas ve věži
Ztichlým nočním mlékem
rozléhal se teplý hlas.
Jeho zvuk mi lékem,
poutník 3
Někdy se zastavím pod třešní, nacpu si plnou pusu a pak zamyšleně stojím na místě
a drozdi se mi smějou, jak mi z pusy padá jedna pecka za druhou, rád jím i lesní
jahody a z borůvek mám modré rty. Jak tak chodím a počasí se mění, nemohl jsem si nevšimnout různých nálad a rozmarů počasí a tak jsem začal třídit různé druhy
větru, podle síly teploty a směru, podle fregvence a nárazů. Někdy se jen tak zastasvím a dívám se směrem k chaloupce, stojím tiše a nehybně a pozoruji
poutník 2
Uvědomuji si, že jsem poutník.
Snažím se být co nejskromnější, přijímat od přírody to co mi nabízí a neohrnovat nos nad jejími dary a vše co ona, příroda může vzít zpět, jí vracím. Má mne ráda jako syna, dává mi vše co potřebuji, učí mne největším moudrům světa, učí mne vcítění, empatii, šetrnosti, učí mne citu pro mne i pro ní, učí mne vyváženosti a harmonii, učí mne jak být tím, čím jsem, jak být člověkem, učí mne že se nemusím stydět za to, kdo a jaký jsem. Když mám zájem zlepšovat se, mohu jí každý den svěřit své tělo a ona ví, jak se o mne postarat, v nepřízni počasí mne dovede tam, kde jsem chráněn, učí mne naslouchat a vnímat, ztišit se a učí mne jak slyšet vlastní intuici.
poutník 1
Na tohle místo chodím už od dětství, vždy jsem se na tomto místě kochal pohledem do dálky, ale
nikdy jsem se nepodíval dál. Ale dnes, když tu stojím, vím, že se podívám do údolí
k říčkám horským, bystřinám, potokům, na protější kopce a ze strání se budu
kochat a budu se dívat na zpět, vidět jak tam, kde jsem stával jako malý tenkrát
pod peřinou
než zavřeš víčka
snesou se k tobě
andělé
místo peřiny
dítětem
Kdysi jsem býval dítě
a možná ještě trochu jsem.
Rád si hraju.
Sice jsem malý traktůrek vyměnil za velký
traktorem
Dopoledne tvrdá práce, kdyby odpoledne nebylo až do čtyř. Pak hned popadnout pár věcí: salám, chleba, spacák, mikinu, doklady, telefon a jedem. Zaměstnanec řídil a po hodině cesty se mi podařilo lehce usnout, na mou prosbu vypnul rádio a zavřel pusu. Když jsme se blížili Táboru a já se probudil, dali jsme si pauzu, načež nás předjeté kamiony taky předjeli, dali jsme si rychlou sváču a pokračovali dál.
sklíčko
Po dešti, jak tomu tak už bývá -mokro, louže, bláto. Kdo by si nevšiml toho bláta kolik ho je, a nevím co mne to ani napadlo, zout si boty a šup do bláta, bláto mi proteklo kolem nohy i mezi prsty a byl jsem v něm až po kotníky, a chodidly jsem cítil dno louže, ona to byla spíš bažina, taková moje soukromá bažina pro tuto chvíli, a jak jsem tam tak přešlapoval a představoval si členitost dna jako by to byla jakási jiná planeta, ucítil jsem cosi hladkého, blesklo mi v hlavě, kámen, ale kámen nemůže být tak hladký, tak hladký může být jedině střep, proto jsem raděj vylezl abych se nepořezal, a zanořil jsem do blátivé louže raděj ruku, a šmátral, a našel, hle lupa, ne lupa, čočka, ne čočka, sklíčko, čiré ale nezvětšuje, vyleštil jsem ho kapesníčkem, mělo na sobě škrábanec, projel jsem ho nehtem abych vyškrábal zbytek bláta, a sklíčko jaksi blýsklo, možná to byl jen odraz slunce které mi hodilo prasátko do obličeje. Držel jsem ho mezi palcem a ukazováčkem a prohlížel jsem si ho. Potom co jsem se konečně podíval skrz, uviděl jsem svojí dlaň, nevypadala jako moje, v mozoulech se zrcadlily kamenné zídky, hráně vyskládaného dřeva, posečená tráva, zasazené kytky, bylinky a zelenina.
pavouček
K nebi mi z ruky šplhal pavouček
Po pavučině svojí vlastní
Která visela tam od nedávna.
Co to za jev zvláštní.
kdybych mohl
Poslal bych ti polibek
z okvětních lístků
A pohlazení vánkem
provoněný letním sadem třešňovým
pod pařezem
Rozhodl jsem se, vypovím vám to, možná mi nebudete věřit, třeba to ani nedočtete do konce, třeba si budete myslet že jsem si to vymyslel, nebo mne budete považovat za blázna. Já vím že jdu proti všemu a proti všem. Proti ní, vám i zdravému rozumu normálních lidí.
Ale já chci, chci vám to sdělit, a nebude mi záležet na tom jestli mi budete věřit nebo ne, nebude mi záležet na tom co si budete o mě myslet.
jasný nejasno -nebo- nejasný jasno
oj ty moje hlavo děravá
prostřílená nebo prožraná
proč se s tebou na svém krku vláčím
proč mne zatěžkáváš
vyhaslá hvězda
jednou za čas z mého srdce spadne hvězda
padá a padá snáší se do hlubokých temnot
hloub a hloub
a ti co byli slepí náhle prohlédnou
jaké zaklínadlo?
V moderní době už se nevedou princové zakletí do žabáků, zelená kůže se slušnou vrstvou slizu, mezi prsty blána a jazyk na kterém by se dalo i houpat. Dneska je moderní svět, a tak jsem byl nešťastně zaklet do logaritmické kalkulačky. Říkáte si jak je to možné. Je vůbec něco nemožné.
nadčasová,
Mám nohy abych s tebou mohl chodit.
Na procházky.
Mám ruce abych tě k sobě
-mohl tisknout.
návod
Možná jsme všichni jen hlupáci, ale z nějakého důvodu tu jsme. Dostáváme šanci se ukázat, poprat se sami v sobě, budovat, utvářet, stavět, cihla malta cihla
Neseme zodpovědnost za sebe, to je ta největší zodpovědnost, kterou jsme mohli dostat, to že se jí příčíme, nepřipouštíme ji, necháváme v sobě vládnout drobky špíny a zla, drobky které v nás vládnou městům dobra, stačí jedno zrnko popela a celý papír už nebude čistý.
Ale stačí udělat to nejlehčí fouknutí, a špína bude pryč, ale neztratí se, stále bude čekat až ji na nás někdo jiný foukne, nebo my samy, a když je na nás, stačí pak prstem zatlačit a už nepůjde jen tak odfouknout, bude už v našem papíře zamáčklé, a nepůjde odstranit, mužem ho drhnout, a možná malinko zesvětlá, ale nikdy už nezmizí, ale tím pokusem poškodíme okolní papír, možná že se budem tu špínu snažit odstranit tak silně až se papír protrhne.
Co pak.
za tebe
Za tvůj pohled
Otevřel bych si zlatou žílu
Za tvůj dotek
Skapal bych v oceán živé vody
války
Příběhy které píše sám život
Krvavým zmizíkem
Do prachu, písku hlíny kůže i srdcí
Slova co nejsou slovy
buď a nebuď
Kdybys byla oblý kámen,
dal bych si tě do kalhot
a ruce nosil stále v kapsách.
Kdybys byla korálek,
tak to dopadá když přemýšlím
Když jsem přemýšlel jak naložím se svým životem, došel jsem k závěru, že abych všechno věděl, všude byl, všemu a všem rozuměl, vše pochopil a všechno měl, je můj život krátkej, a tak se spokojím s tím že budu vědět jenom něco, budu jenom někde, jen něčemu a někomu budu rozumět, jen něco budu chápat, a jen něco budu mít.
A podle toho budu žit.
trpaslík
na lžíci seděl malý trpaslík
na kávové lžičce jako v křesle
tvářil se ale trochu sklesle
a v prstech svíral kapesník
jen
Zaschlé slzy na polštáři
Zaschlé slzy v peřině
JEN
Zaschlé slzy v mojí tváři
vidíš mezeru
nerozptylujte mou mysl
když vám píšu
mezera pomlčka otazník vykřičník
nedbám na vzhled
našel jsem
našel jsem svého anděla
na prahu stál
strnulý a bílý
jako z mých snů
skláním se nad sebou
jak nepatřičný je náš svět
jak nepatřiční jsme my
ale pocity, touhy, myšlenky
dojdou svého naplnění
co se vlasů týče...
nechal bych vlát vlasy ve větru
ale říkám si:
jsešstarý muž co nosí pleš,
má větry a chodí ve svetru.
VÁM na písmákovi
Už nějakou dobu tu působím, a za tu dobu jsem zjistil mnoho věcí, jedna z nich je že tě ostatní nehodnotí podle toho jak píšeš svoje díla, ale jaké jim píšeš kritiky, jak často je čteš, a jak tipuješ, pro mne se staly tipy už méně cennými, a kritiky tipu pěkné, líbí se mi, sice potěší ale nejsou místné, ukazující na nedostatky, a jinak postrkující autora k lepším zítřkům a k tomu co v nich napíše.
Tady na písmáku, ale mluvím jen sám za sebe, jsem se zastavil, myslím ve vývoji, ustálil jsem si styl, a přestal si hrát, přiznávám, na určitou dobu jsem propadl tipové mánii, ale už před časem jsem se vzpamatoval, a od té doby přemýšlím co dál. Vede to někam. udělat si s písmáka jen takový veřejný šuplík výplodů.
kdysi jsem býval cyklistou
Cyklistů je plný svět, ale ty máš tu cestu svou
Děravou, klikatou, strmou
A přece nedržíš se stranou
Jedeš si po prostředku
v trávě pod úlem
V jezeru krásy
na vlnách tvých ňader
usnu
ukolébán
když na mne podzim působí
když na mne podzim působí
zakreju se kůží sobí
zalezu si pod listí
s okousanou kostí
ve stínu písmáka
poezie se mi stala stínem
a tak píšu
-píšu vám
o trochu jiném stínu
naše nejmilejší mouchy
tak něco málo o mouchách
bez nich by se svět neobešel,
ani dvakrát
ale tenkrát
váš tichý společník
slzy mi tečou do klína
plní malý rybníček
rybky sbírají hmyz
z křišťálové hladiny
životní prostředí
Životní prostředí tak jak ho známe, není zrovna slavně vypadající. Vypadá totiž tak jak jsme si ho sami zašpinili, vyplenili a znetvořili.
Voda přestává být pitnou, ve vzduchu stále víc přibývá plynů, které vedou k oteplování planety. Lesů, ledovců, přírodních zdrojů, pevniny pod mořskou hladinou ubývá, ale pouští, požárů, hurikánů, povodní a lidí přibývá.
eutanázie
Přemýšlím o tom jak je to s tou eutanázií, a jestli je vlastně potřeba o tom mluvit. Myslím si že se to týká nás všech, ale ne všichni se s tím někdy setkají. Buď na vlastní kůži, u někoho blízkého, nebo to budeme my na kterých bude viset rozhodnutí, jestli ano nebo, ne. Z osobní zkušenosti vím, že pokud rodina souhlasí s odpojením od přístroje člověka který je v podstatě mrtvý, a už nemá niky šanci se vrátit do života i s nějakým postižením, je zbytečné mu zachovávat ze všech sil, pomocí přístrojů, jeho základní životní funkce.
děkuji
Povím vám něco o svém snu, o kterém se mi ani nesnilo, když se řekne sen, mnohým se vybaví něco jiného, většinou jsou to drahá auta, vysoká postavení, neříkám že nemám takový sen, přiznávám, je jedno auto ve kterém bych se rád projel ale leda že bych ho vlastnil, jinak o něj nestojím, ale můj sen je něco jiného, můj sen je založen na doteku, jen pouhém doteku, ještě k tomu jde o dotek myslí, nechci se svou myslí dotýkat neživého, ale pronikat do hloubky života, tak jak stojí a je schopen mne přijmout, lidstvo, jeden jako druhý přiházíme o různé vlastnosti, tím jak doba spěje mnohé se modernizuje, nejsme nuceni se sami využívat tak jako kdysi dříve jsme měli spoustu schopností, vlastností, instinktů, které nás drželi při životě, ale teď už jsme je zapomněli, ale pořád v nás jsou někde, generaci od generace jsou hloub a hloub, a je těžší je dát do provozu, nepotřebujem už komunikovat bez slov, pomocí myšlenek, máme přece internet, mobilní telefony, nepotřebujem už využívat okolní energie, žijem totiž v nadbytku, a nic nám nechybí, už neumíme rozptýlit své vědomí, abychom věděli co se kolem nás v určitém okruhu děje, já tomu říkám oči vzadu, nehrozí nám žádné nebezpečí, všechno jsme eliminovali, je snad nějaký predátor který by nás mohl napadnout na procházce parkem, nebo na ulici. Predátor kvůli kterému bychom byli stále ostražití, ale auto nás klidně srazí na přechodu protože ostražití nejsme, nemáme proč být ostražití nejsme lovená zvěř, a na nebezpečí už jsou zákony, ale koho napadne že jsme nebezpeční sami sobě. Ale nějak jsem utekl od tématu, mám chuť to všechno napsat ale kdo by to pochopil, takže hezky pomalu, těžko se něčemu takovému věří, i já sám s tím mám občas problém, ale a pak to zkusím a ono to jde, tak pokračuji, rozvíjím a objevuji, ale nehýbu se z místa, ale to proto jak moc se toho dá naučit a zvládnou, a pokaždé když se něco nového naučím, zjistím jak málo vzhledem k množství jsem se naučil.
Ale víte jak se říká ve dvou se to lépe táhne, našel jsem se s tím s kým se to dá rozvíjet, kdo je stejně naladěn, kdo je stejně tak nedočkavý se dostat dál, něco se naučit pochopit, získat další posunující souvislost, jsem jí nesmírně vděčný.
před dvaceti lety
Je mi 39 mám skvělou rodinu, práci v přírodě. Zemědělství je jediná možnost jak se uživit. Po tom co došla ropa se čas zastavil, spousta lidí přišla o práci asi 87% všechny továrny i automobilky se zavřely, auta jsou z velké části z plastu, a plast bez ropy nejde vyrobit, ani el. energie už na většině míst nefunguje, protože většina izolátorů je také z plastu.
kampaaak
Zpomalil se běh dění
ze slimáku je nyní kamení
zasnili se odlétli si
z gepardů jsou lenochodi
pověz mi...
Pověz mi večere
Kde je ta její tvář
Plná úsměvů
Kde jsou ty její oči
ve věži
Když
daleko tvá ňadra leží
Když
polštář se zdá tvrdým být
tvůj anděl bodygárd
Slyšíš cvrčky cvrdlikat.
Slyšíšlouku hladit vítr.
Slyšíšmouchy poletovat.
Jsi tam kde jsi.
neboj se
Neboj se upírů, co se sklání nad zubařským křeslem
Ti už mají dávno zuby v lajně.
Neboj se bílých plášťů
Používej raděj zubní pastu
čas
Čas
Někdy se zdá být proklatě lehký a neslyšný, jako doutníkový kouř tvého táty
Zato hodiny, u dveří na zdi hlasitě připomínají, chůzi zasněného starce, který kráčí stále mladou chůzí, během které cítí svou nesmrtelnost, i my cítíme čas jako život, milujeme ho, i když plyne moc rychle, neboť víme, jaký má smysl, kdyby se se totiž zastavil, životu by se smysl vytratil a stařec by stárnul. Ale takhle jde. Jde vstříc všem moudrům věčnosti, jde nám naproti, abychom ho na konci vzali za ruku, poklekli, a poděkovali mu, pokornými slovy, za uběhlý čas. Tíha vzpomínek, nám dává křídla, abychom se rozhodli jestli vzpomínky nebo lehkost a volnost bez starostí.
byla jednou jedna zpráva
Píšu ti krátkou zprávu
O tom jak jsem se nezbláznil
O tom jak ti s láskou na těch pravých místech píšu
O tom snu kde na rtech tvých mé slzy
procházím
Hledám klid pro duši
Chodím chuzí jistou
S jistotou v nejistotě
Z neznáma do neznáma
Nesuďte přísně mladou generaci
Znáte ty narvané kavárny, s tou drahou kávou, však víte, s malými šálky a spoustou kuřáků, tak v právě takové jsem hledal místo, a našel, snad bylo poslední, jako pro mne, seděla tam vrásčitá paní, nad dopitou kávou, a kouřila nějaké dražší cigarety, v popelníku před ní bylo asi sedm nedopalků, brzo ráno a už tak vykuřuje, byla pořád z něčeho nervní, cigaretu nedávala ani daleko od úst, aby se mohla znovu a zvovu nadechnout toho kouře, tu cigaretu dokouřila asi za půl minuty, nedivil bych se kdyby se jí najednou z výstřihu vyvalil dým, jako když jsme po dlouhé době zatopili, jenže roury co vedou do komína stihly proreznout, a dým se všude valil jako davy lidí proudící jedním směrem na nádraží, ale druhý den už to bylo naštěstí spravené, a mohlo se vesele topit, ale ta paní si asi nový trubky nekoupí, jak ji dokouřila a všimla si že se na ní občas dívám, zběžně se na mne usmála, nebyl jí více jak čtyřicet pět ale vypadala k šedesáti, kůži měla podivně žlutou, a ruce seschlé jak stařena, oči unavené, tváře by k dopnutí potřebovaly alespoň pár ocelových lan, všimla si jak čekám úmorně na číšnici, abych si objednal svou horkou čokoládu, která opravdu stála za to, a promluvila na mne, něco ve smyslu, jak ta dnešní mládež je hrozná, jak všude kouří, hulí, a kšeftují s jinými návykovými látkami, asi nemyslela čokoládu, pak přišla číšnice, obědnal jsem si, a ona si dala malé černé pivo, jakmile číšnice odešla zeptal jsem se jí, co dělá za práci, nezaujatě mi vysvětlila že jí patří nějaký podnik, tak jsem to alespoň pochopil, když došla číšnice s mou čokoládou a černým pivem, poprosila jestli může zaplatit, otevřela peněženku, a z té na mne vykoukla tmavovlasá holčina ve věku od dvanácti do čtrnácti , pravděpodobně její dcera, byla jí ,,podobná'' jen těmi rysy na kterých vysela ta žlutá kůže, když dopíjela pivo v krabičce už nebyla skoro žádná cigareta, asi jen dvě, v momentu kdy si oblékala kožený kabátek, všiml si mladý číšník který po ní uklízel, sklenici a popelník že na stole nechala tu krabičku, s těmi dvěmi cigaretami, a tak ji vzal, a že ji jí podá, udělal tři rychlé kroky k věšáku na bundy a deštníky, a když se paní otočila k odchodu, stál jí v cestě, se slovy, zapomněla jste si je, podávaje jí tu krabičku, povýšeně se nadechla, pak mu odvětila lehce nasupeně, nechte si je, a šla, tak si říkám, že jí asi nic neříká, jít příkladem, sama odsuzuje, jenže by možná měla nejprv začít u sebe.
na barvě nezáleží
Vynesu tě k nebi
Výš a výš
Někam do oblak
Nejsem sice žádný pták
těším se na léto
Na kopci rozevlátém tvými vlasy
Tančily stébla léta
Svůj pšeničný tanec
Se rty na polibcích
v okamžiku
Polibky jako prsty po klaviatuře
zahrají ti sonátu lásky
na tvé tělo planoucí
kouzelnou nocí okamžiku
poštovní motýl
Něžný je dotek motýlí
A po chvíli, zas uletí
Tam odkud se snes
Ale zas a znovu vrátí se
pod velkým starým stromem
Pod velkým starým stromem
Na klíně jeho kořenů
V dlaních tvá tvář leží
Větve skoro bez listí
čekám
Čekám tě ale nevím kdo jsi
Čekám tě ale nevím kde jsi
Čekám tě ale nevím kdy přijdeš
Čekám tě už tisíc let
vlasy
Někomu se vlasy kroutí
Jinému rostou jako proutí
Křížem krážem.
. však mi ti je jednou svážem.
hlad
Moje bříško leží ladem-
proto potýkám se s velkým hladem.
:D
kobra
Kobra
Kobra není dobrá
Kobra není k jídlu
Nekoupíš jí ani v Lídlu
jen on
Kam se chodí pro múzy.
Kdo pracuje se slovy.
není jako druzí
praví tohle přísloví
souznění
Zapaluji oheň noční obloze
Láska vzplála v jeden jas
Ve štěstí všech věčných krás
Na nebe drobného planktonu
nemít\chybět
Když něco nemáš tak ti to chybí.
Tak to není, když něco nemáš neznamená to že ti to musí chybět,
chybět znamená že něco postrádáš - vyjádření touhy.
Třeba. : chybí mi láska.
přiznat si ...
Někdy je těžší čelit vlastní lži než pravdě všech ostatních.
snad naprší
Vyschlo mi v očích
Vyschlo mi v duši
Vyschlo mi svědomí
Vyschly mi naděje
špalek X poklička
Položením pokličky na špalek se z něj hrnec nestává.
štěstí
Naděje a víra je má velká síla.
Kde jsou ty doby.
Potěch se mi nezasteskne.
Teď už se mi samým štěstím,
o pohledech na svět
Milí posluchači a posluchačky
Jistě jste se někdy zamýšleli, nad smyslem svého života, nad tím jakou úlohu máme na tomto světě, na tomto kontinentu, v tomto státu, na této půdě, ať zastavěné nebo obdělávané zemědělci. Je rozdíl v našich postojích vzhledem k našemu zaměstnání. To jestli pracujeme někde v továrně, znamená to snad že se o naší zemi která nás mimochodem živí nemusíme zajímat. Že se nás to snad netýká.
jedlinka
Když zasadíme semínko
Pak praskne, pukne malinko
Nad zemí objeví se rostlinka
Jehličí jí mladě září
dar z nebe
Dýchám pro tebe.
Dýchal bych i za tebe.
Znám tě snad už tisíc let,
a možná i ještě dýl,
v baru
Za dveřmi co dělí mlhu od kouře
Co dělí zimu od tepla,
za dveřmi co se kroutí
v záhybech komorné předsíně
snad k ostravě
Když se setmí,
zapaluji hvězdy na nebi,
aby jsi se necítila sama.
Když je ti smutno,
vyčerpávající noc
To už je ráno.
Bílý den.
Jak je tu psáno.
Někdo mne zřídil.
1. epizoda - lesních lidí...
Stojím tu už delší chvíli, a tvé oči mne pronásledují, kam se jen v tomto lese pohnu, a přesto nevím kde jsi. Pronesl jsem hlasem který prořízl ticho v širém okolí.
Za mnou se ozvalo: ,, jsi ten pravý'' a dál se táhlo s ozvěnou.
Opakoval jsem po něm, jsi ten pravý.
srdce záhonů
Znám vůni jedné květiny,
mám rád hukot včel v její kráse.
ona ale není jako jiné rostliny,
se zavřenýma očima přivoním k ní zase.
nepokojné tváře
Úsměvem nepokojné tváře,
ruce pokryté perletí,
z oči jdoucí neznámá záře,
chtěl bych, v jejím objetí.
když jsme byli spolu
Poslouchám to co jsme poslouchali spolu
Vzpomínám o čem jsme si po nocích povídali spolu
Mažu to co jsme psali když jsme byli spolu
Mažu to jak jsi mi psala jak mne ráda máš
kdo chápe, ten chrápe
Hláskuji do tmy- ta slova
Potichu- znova a znova
Slabiku jednu za druhou
Co si tiše mizí tmou
kriminálka
Tam odkud tekly slzy
Padá suchý prach
Tam odkud tekly slzy
Zírá vrah.
slovník
Hledím do slovníku cizích slov, co jich tam je- nemám slov.
V aqvarexu
Utekl křeček k hadovi. Co bylo dál. To už se nikdo nedoví.
odpuštění
Odpuštění od druhých žádají nejvíce ti, co by sami nejvíce měli prosit o odpuštění.
na to tata
Skákejte běhejte radujte se ze života,dokud můžete, vlak života vám ujede. . nato tata.
říkanka
Sevřel jsem šiškuaž vytryskla krevkousl jsem myškua mě zase lev.
namaluj
Vem si štětec a nemaluj to co chceš,ale co cítíš,nemaluj to co vidíš,ale to co jde zevnitř samo. Propoj tu energii s rukou,ona ti chce něco říci,odsuň rozum,je to velký um,co vzniklo,-nad tím zůstane rozum stát. Ale ty se nemáš čeho bát.
kdo jsem?
V posteli ležím. Do matrace obtiskávám svou facePonětí o čase neveduNepracuju nekraduNesním, nejímNemám strach -ani se netěším. Kdo jsem.
všechno
Ptal jsem se filosofa v sobě, co je to láska. Čekal jsem dlouhý proslov, ale odpověděl jen jedním slovem. : ,,Všechno. ''.
autobus
Kde jsi má lásko. V kterém autobuse. V širém světě autobusů Přisedni si Obejmi mne Dej mi pusu.
drobeček
Potkal jsem slečnu malinkou Schoulila se mi na dlani Tak jsem schoulil prstík vele ní Voněla vanilkou Usnula mi na bříšku mého prsteníčku Zalil jsem Caro v hrnečku Abych provoněl ten její velký svět Jen přivoněla a opět usla hned Tak sladce v klubíčku Únavu měla napsanou na víčku Poskládal jsem ji lodičku Z papíru měkkého Do moře purpurového- mých slz sladkých jako med Vyplula po vodě Jak bílý květ Než zafoukal vítr- a dovál mi ji zpět.
ťapity
Jsem turista, badatel i cestovatel. Po krajinách dívčích těl. Nepoužívám kolo, auto, ani běžky,Já chodím zásadně jen pěšky.
mezi kopci
Tvůj výstřih je jak-Úžina do světa snůJak vchod kudy chodí ďábel i všichni anděléJe to cesta po které chodí slzy bosými slanými chodidlyJe jako jediná cesta mezi sopkamiSnad tudy spolu projdem a bude to za námi.
bledě modré oči
Vydloubal jsem sbírku bleděmodrých očí. To se ten život hnedka jinak točí. nebo kutálí.
přátelství a věk
Život je o přátelství ne o věkuVěk se totiž od věků mění.
o ničem
Já, ztrácím čas pouhým přemýšlením-o ničem. O tom proč nemám modrou krev. A proč nejsem šlechticem. Jsem jednou člověk marnotratnýA celý můj dlouhý život je mi prd platný.
exhumace
ach ti jedni darebáciposlali mi pozvánkuna mou vlastní exhumaci.
ségra
Šikovná je moje bílá ségra,nechala si udělat hnědé dítě,od černého negra.
krokodýli
Přistihl jsem pár krokodýlů,jak bublali vodní dýmku u Nilu.
cyklostezka
Ávije srážela cyklisty lehce. Řidič přehlíd že jede po cyklo stezce. Do hrdla lil lihovinuA dál to mazal namazanej-osmdesát kilometrů za hodinu.
ve mlýně
Ve mlýně zamčeli Karlíka do sprchy,kde se nám přes noc posral strachy. Uklízečka tuhle práci dobře snáší. I když je od karlíka o tři sta let starší.
čertík
Vylít čertík z elektriky,dopad rovnou na motyky,a motyka jak hrábě. Praštila ho po hubě.
ve stínu
Schováme se ve stínu palem. Než dostanem samopalem.
tvůj chobot
Jsem tvoje slůněVrátím ti úsměv do tváře. Žiji jen z tvé svatozářeA pak ti líně-. usnu na klíně.
autobiografie
Za okny nesvítí pouliční osvětlení Ani nikdy nesvítilo V lese totiž žádné lampy nejsou . ani nebyly. A snad ani nikdy nebudou Jsem básník spjatý s přírodou Se stromy,s větrem,s životem,se zvířaty,s říčkou co nám bublá za domem, s ohněm co dává teplo mému domovu. Jsem člověk obyčejný Poznamenaný neobyčejnými věcmi neobyčejnými lidmi- a jsem si toho vědom Stojím vždy s náručí otevřenou pro ty kdo jí chtějí přijmout Pro ty kdo nežebrají ale prosí a vysoko nos nenosí.
otrávené peníze
Vyjídám hůlkami Z misky rozvařenou rýži Ve špajzu hlad. . mnohé myši tíží. Jídlo je na hlad né pro zábavu.
pasta na zuby
V pastě na zuby převlíklé naruby S pěnou u huby Nenašel jsem co jsem najít nemohl Naštěstí mi zubař pomohl. Brzy z rána, Tvrdá rána. A je venku holenek jeden Jenže teď se nezakousnu Ani do chleba s medem. A tak raděj vypiju ňáký nápoj s jedem.
o čem je řeč
tam
v řekách
v řečištích v tůních nejčistších, pod splavy, v dírách mezi kameny,
v kořenech, -vědí co plavat znamená domů, vědí co je to hodiny čekat v silném proudu na potravu,
lízátko
Lízal jsem střepJak lízátkoStřep z láhve od piva či od vínaAle zjistil jsem už za krátkoŽe je to jen má vinaA co mne k tomu přimělo. Že by dnešní kocovina. Mě se totiž nechtělo-jsem od jakživa bytost línáZahánět každého splínaPrací poctivou a svěžíMě totiž štěstí do klína Spadne jenom s těží.
nejmilejší přítelkyni
Květy se v plody promění.
Nad tohle kouzlo.
Nic není.
Někdo by si pomyslel-
na hřbitově to nekončí
Na hřbitově to nekončí ale teprv začínáPřijďte na ples dušíV sobotu o půlnociPřijďte umřít přirozenou smrtíStačí když vás ňáká chytíZa zadek či za zápěstíA vyzve vás k tanciNejdřív se vzpíráte-Já nechci. Ale co až se vám to zalíbí-Tančit na hřbitově s cizí duší. To se vám pak klidně,i po dvě stě letechsrdce rozbuší. A ti na nebe vzatí,budou jen závidět.
upřímnost
Kdybychom byli ke svým přátelůmstejně upřímní jak ke svým nepřátelůmneměli bychom žádné přátele.
cizí neštěstí
Kdo se neumí radovat z cizího neštěstí ať se nedívá na televizní noviny.
co mi je?
Rano jsem se budil s pocitem na zvraceni, ale nedbal jsem tohoto pocitu, a protoze jsem mel ve ctvrtek priserne krece, ale ne ledajake krece, krece pri kterych, kdyz jdete po ulici nemuzete se ani narovnat, nevite jestli ujdete dalsich deset kroku nebo si zavolate sanitku,Sanitku jsem si ale nezavolal,tridni mne pustil po ctvrte hodine domu, rekl jsem si ze dodju ten kilometr na tu zastavku, a protoze od odchodu ze skoly jel autobus az za hodinu, sel jsem pomalu a na kazdem parezu nebo lavicce jsem odpocival, nez jsem na zastavku dosel stavil jsem se v supermarketu a koupil jsem si dve koblihy a bily jogurt, ten jsem nasledne spolu s jednou koblihou snedl. Pak prijel autobus a tu cestu si vubec nepamatuju, jen vim ze tam bylo volne misto. Na konecne jsem nabral vedomi a vystoupil spolu s ostatnimi, asi patnact minut jsem cekal na dalsi autobus, zase vim jen ze mi to pripadalo jako cela vecnost a tak jsem se ten pomalu plynouci cas snazil nevnimat. Po vystoupeni z autobusu jsem presel celou dlouhou deidinu, necele dva kilometry, za dedinou jsem vedel ze mne ceka jeste sedm kilometru, ale po par minutach jel znamy a svezl mne az domu, tam ho tata pozval na panaka, a ja si sel lehnout od tech ctrnacti hodin jsem spal az do vecera, a protoze mi bylo lepe a nikde nikdo nebyl, sel jsem na pocitac, to bylo osumnact hodin, kde jsem byl az do jedne.
slunéčku
Mému slunéčku sedmitečnému V trávě spolu s raní rosou Třpytící se v diamantech Se sluncem na rozhraní Hledám tě S jedním přáním Najít tě Před časem mého probuzeni Mezi tisícem berušek Puntikatého světa Kde květů plná paleta Barev odebraných kráse Snad přivoním si zase Naposled a nejčistěji Ruce si umyjuŠtěstí vrátí se mi v hlase.
níž a níž
Zavři očka Broučku můj S tváří na polštář Spadne vločka Pustí sen A v něm kočka Někdo štěkne Kočka pádí ven ty se probouzíš Stále sníš Níž a níž Upadá A pak Už NI C.
epizoda
Jedna epizoda končí, jiná začíná
Vzpomínky se mažou samy, novými
Smutek překryla plynule láska
Dvě ruce se pustí
po drátu
Některá slova Vzala sova Do svých pařátu A jako po drátu S nimi odlétla Růže ti v očích vykvetla Snad se píchnu Vzdychnu, přivoním Už dávno vím Co kde a s kým Jsi totiž tím mým velkým štěstím .
cvak
Čas odtikává v úderech zvonu Půlnoc Slzy bubnují do země křehkými pěstičkami AMEN Spoušť zakončí a utne smutnou hudbu Cvak.
idioti umrznou
Nebe se slitovalo nade mnou
Praznotou snáší se chladný déšť
Vyhlížím jej
Se zalomenou hlavou
v kamenolomu
Válí se mé srdceVe štěrku mezi kamenyV KAMENOLOMUTak ztěžka a bolestivě tlučeKdo ho tam pohodil. Sedím na pařezu stoletého jasanuNěkdo ho skácelUž nevyroste na něm listí na jařeAni z něj neopadá na podzimAni se na jeho větvích neusadí ptáciAni ho zima neozdobí sněhemSedím na něm a čekám až dotlučePak budu jako onBezmocně budu přihlížetA pak.
kam?
V oheň ničivý Má láska vzplála Co jsem měl, to mi vzala. Zrála zrála Až to vzdala Krásná se mi zdála Ale vzplála v kouř a dým A odlétla mi spolu s ním.
andílku!
Anděli můj Pročs mne tu zapomněl. Anděli můj Kam jsi mi odletěl. Anděli můj Vrať se pro mne. Andílku můj Ti černí psi- mou duši rozervou.
kaňka
Mé srdce je jak slunéčko sedmitečnéMám na něm další temně černoubolestivě velkousedmouTečkuPuntíkKaňku .
duše ve tmě
Klapne vypinac
Zhasne svetlo
Dostavi se tma
Vrznou dvere
před koncem je uzel
Ve tmě sedím do tmy hledím ponětí nemám sebe hledám ruce mám i nos ale oči nevidí bez svíčky i bez lampičky kolem hlavy slyším plavat rybičky a slunce zapadá mi pod víčky .
co voní není k jídlu
Poezie je jako les Básně jako stromy Verše jako větve A rýmy jako květy než přijde,. a otrhá je Jety.
kde to jsem?
Zamkl se ve sklípku vinnémNa pospas svým chutímVe světě zcela jinémdo té doby, než se vzbudím.
otevřít mysl
Otevřít mysl Dotknout seListí plné vzpomínek Od jara do podzimu Jen rozdělat ohýnek A zahnat s listím zimu.
z podzimu do zimy
Bláto vítr listí Mokro zima šustí Sníh časně občas Jinovatka křehký hlas Tráva chudák bíla Pohádkový les víla Stopy zvěř ztracené Pařez řez vyvrácené Uši srst teplo zajíci Závěje vítr fujavicí Bída hlad hladovci Břicha nic trpící Auta smyk sanitka Břečka led řidítka Cyklista smyk autobus Sníh déšť hnus Chodec louže kolo cák Řidič pryč vztek dup flus.
eskymák
Převrátil jsem se jako vždy. Pohltila mne tma. Nahmatal jsem hladinu a opřel o ni. Zabral jsem, ale pádlo se o vodu neopřelo a zajelo pod ní, znovu jsem ho vytáhl a nachystal, ale znovu nic, zase zajelo, vzduch mi rychleji a rychleji ubýval, ještě jednou jsem to zkusil a nic.
" K.O.U.L.E. / povolání " egypťanů
pírpyramidapyramida pyramidapyramida pyramida pyramidapyramida pyramida hrobka pyramidapyramida pyramida faraon pyramida pyramidapyramida pyramida pyramida pyramida pyramida pyramidapyramida pyramida pyramida pyramida pyramida pyramida pyramida.
tepla ani litr
Vím jáVí podzimKaluže kaluVýdech páry Listí barevTeplé šályŽivý vítr. . ale tepla ani litr.
vražda
Pod listím dvě dlaněStudené a nehybnéPřitisknuté k ráněOči vyhaslé a kalnéZrcadlí se v očích vráněDuše opustilamísto krví prolitéDech toho místaSvírá hrdla provinilcůmAch ta země pustáZabrat dala policistům.
na dotek daleko
Na severuV kraji vzdálenémMraky plujíBez potuchy plynouZ nedohledna do nedohlednaNad hlavou. však ona víTam na severu, kam ruce nedosáhnouJen pouhou myšlenkou dotýkám se jejich rtůVe snech s ní chodím na procházkyV imaginárních zahradáchA v té nejměkčí trávěNejměkčí jaká může ve snech býtVálíme se pod modrou dekouAle už bez mráčku. Vánek rukou něžný jePohladí i zahřejeBez časuBez odloučeníSloučeni v jedno něžné MYNa dotek daleko.
podzim
Poslední rozkvět kvítků mojí fantazie. Pár veršovaných vět, a cesta do ráje. Cesty bláta, vzduch po dešti. Byla to ztráta teď je to štěstí.
zuby
Nehleďte mi na zuby. Do huby ani jinam. V kelímku či krabičce je ještě zatím nemám. To raději zajděte k nějaký babičce.
je to paráda
Když mi vkládáš prsty do dlaní. Jejich něha mi hřejivě voní. Když mi vkládáš prsty do dlaní. Sny se mi v den nepromění.
od můzy k můze
Přišla ke mě múza básnická,a vrazilala mi facku. Křičela ty dacane, ty klacku. Která to je. Která socka.
" K.O.U.L.E. / věc "
Hrnečku můj. Ó jak věrný ty. Mým náladám rozverným. Dobám perným i neklidným.
malířem
Chtěl bych být tím malířem,který smíchal barvy,a namaloval tvoje očia vložil ti je do hlavy,aby viděli mé milující srdce,básníka,který žije z toho co vidět není,a v hloubce ukryto je. Který žije jak z pohledu a doteku,stejně tak z pouhé myšlenky doprovázející jeho kroky prchlivým časem,který čeká až si tě bude moci, uprodstred širé noci, půjčit. Jen pro sebe, bez naděje změny která stejně přijde s ránem čerstvě jasného slunce,a tvé oči znovu a zas rozzáří se úsměvem,a tou září rozskáče se moje srdce v hrudi,nadějí která nikdy nevyhasne,s tím, že to co našlo je to nejlepší a krásné. Ve tvojí bystré duši spásné.
po tmě po domě
Od večera do noci,jen co se snese rosaběhá v trávě bosa,tichounce jak pavouci. A už mi není pomoci. Na sobě jen značkové,pavučinové,průhledně lákavé,tenounké oblečení. Co mne to budí ze snění.
podzimní jaro
Proběhnem se po louce,a motýly vyletíz pod bílých peřin. Poupata rozevřou se. Svět v našich srdcích roztává si tiše. Sníh si taje, hučí v korytech,a já opakuji další nádech.
(z leva) Do prava
Smrtelný pech,poslední dech. Život není v klidu,když auta škodí lidu. Popíti piva,za volant usednoutco nám jen zbývá. nešťastně dopadnout.
pod víčky
Co je za víčky když oči sní. Co se za nimi jen odehrává. Když prehravani není off. Za víčky v očích modrých jako oceán.
na hladině louže
Na hladině louže,zuří velká bouře. Světluška blesky,zřetelně a česky,vyblikává sos. Vlny se lámou o útesy. Vítr cuchá kapitánu vousy.
měsíční šíp
Krvácí mi měsíc v dlaních.
Přešel mráz i všechen smích.
Nechci být věčná hvězda, osamělá na nebi.
Nechci být jedna z nich.
Chybíš mi celá
Chybí mi tvá něžná ruka,zlatavé oči co na slunci kouzelně se třpytí. Chybí mi tvé laskavé rty,usměvavých rozměrů,Stejně jak ty zamyšlené.
kohout
Zaslechl jsem kokrhat kohouta Kokrhal nahlas ale střídmě Mučil ale vlídně Zaslechl jsem kokrhat kohouta O tom co je láska pěl svůj song Na to vyšlo slunce A my šli spát Než probudil nás hlasů gong Kohout zakokrhal slovo sníh A roztál nám v dlaních Pak spadl list A zmizel v románu, Kaštanům z trávy od pomohli jiní. A všechno se zpomalilo Déšť si našel cestu Led si dal na čas Kostky získaly svá práva. Zima se na víc nezmohla.
vodní duše na podzim
Voda na podzim rozpačitě studená je. Ale to né. Prosím. Vždyť budu celý mokrý.
námořník
Byl jednou jeden námořník Nešťastný z koček černých, které když si přihnul rumu, běhaly mu po přídi. A jiní divili se: Kdo že tu loď řídí. Že si cik cak vody brázdí. A kdo že byl ten námořník.
Cesta
Krajinou českou. Krajinou slunce zapadajícího. Večera přicházejícího. Řítím se cestou.
v proudu
U vody nálady Smíchaly se v proudu Postavíme přehrady Přibrzdíme vodu Vítr je jak dotyk dlaní Co nám hladí tváře Slunce se už sklání Barevná to záře Na potoční dráze Ve stínu stromů Navzdory vší snaze Nechce se nám domů.
naděje
Disponuji s nadějí, jak se zbožím. Odtud naberu. . tam zase vložím.
kdo hledá najde
Vezmi si mé srdce do dlaní. jak těžké asi může být. Vezmi si mé srdce do dlaní. Poslechni - si co ti říká v úderech.
však víš
hledám tě ve sloupci. po straně levé. tam kde tě tak rád vidívám. ale dnes.
nic
vcítění
Ponořím se do tvé mysli jako nikdo dříve. Vytáhnu z ní, co tam dlouho dříme. Jako lžičku z medu, co olíznout nedovedu.
poučen
Kdybych se teď říznul, žádné krveprolití by se nekonalo,neboť všechny nové rány vyléčil jsem nadobro, poučen z těch starých,z kterých každý večer, jako z mého srdce stečou ze dvě slzy.
náhorní lesy
náhorní lesy, podzimních barev, se jednoho rána rozezpívaly ve vánku chladnějším než oči vyhaslé korálků rosy jež na krk navlékla si nesčetná tráva.
čistě bílý papír
Píšu na jeden uklizený řádek. Slovo nepořádek. A tak tu bude. Než někomu nezbude nic jiného než ho chtít jít uklidit.
hlavně když si rozumím
Někdy si vážně nerozumím. Neboť o mě nelze s jistotou nic říci. Jsem člověk extrémů. Nedělám nic tak jak to dělají ostatní.
s bohem
jakási láska zamrzláv slzy mi roztálajakoby se bálaže ještě není dost zraláslza každáse mi jen zdáprotože kanou tak tišetiše a bolestivěasi utopím je v pivě,nebo v něčem tvrdším,než ony utopí mnejenže já už vím,co s tímhle snem,co tváří se tak živěživě jako sama minulost. mé srdce praská na pracha mnou plane oheňa já s ním jdu,jako bych snad nesl pochodeň,ke hraně skály,od kud zmizímze světa s ním,kdesi v hloubce. v nejhlubší hrobcesvěta temnéhobude konec jednoho,jen jednohonenapravitelnéhonaivního snílkabezradného.
ruská ruleta
Obejmi mne pevně A už mne nedej tomuhle světu Já totiž právě Dohrál ruskou ruletu.
pavouček
Malého pavoučka našel jsem, jak si spřádá svou síť Tiše a nenápadně v rohu na skle Párkrát jsem se ho kladívkem snažil vyděsit Ale on si asi řekl ze se nedá zastrašit Řekl jsem si tak na to se podíváme. Neboť se na sebe každé ráno usmíváme Já a můj pavouček na skle A tak jsem zajel k Hleďovi Pro sklo bez pavouků nový Protože to staré bylo fakt prasklé.
Lampička
Rozsviť mi lampičku v hrudi. Asi se má mysl jenom nudí, a tak z čiré nudy chce být v obraze, čí spodní prádlo se to válí na podlaze. A kdo říká že si žiji blaze, tak si šlape po rozumu. Když jen smočí srdce moje, svoje chutě v rumu.
tma
Naslouchám tmě, jakoby znamenala mnohem víc. Jakoby šeptala, ať jí jdu vstříc, zatím ona, lebedí si ve mne, chladne, tajemně, a temně. Hladím jí s citem ale mírným odstupem zatím co mne pohltí a mě v hlavě nezůstane jediné všimnutí že tahle tma Je vlastně překrásně vybarvená. Barvama vodovýma.
andělé
Andělé chtěli,abych za ně bojoval,na víc nemysleli,snad dobře jsem se zachoval. Navzájem se oběsili,však já se smiloval. Lidé se vyděsili,. jak já je tenkrát miloval.
poušť
Když jdu přes den pouští naděje na návrat mě opouští. Nohy mě pálí od horkého písku, mám vidiny a vidím vzdálenou vísku. Žízeň by sílila, tělo by sláblo, ulehám do písku, svírá mě prázdno. Už nevnímám svět, zavírám víčka.
solvina
Tomu kdo se umaže, solvina pomůže. Ten kdo od ní něco žádá, umeje mu ruce - záda.
s p o l u
mé znetvořené srdce bylo stvořené pro lásku tobě a žádné že ne jinak ti připomene že jsou tam obě přitul se ke mě láskyplně a jemně a já k tobě a naše duše splynou k sobě tiše počkej uvidíš.
v srdci díra
Za lásku se neplatí Pro lásku se umírá Pro lásku se lecos ztratí Po ní však je v srdci díra.
prevence
Zvykejte si na prevenci,nebo vám po hrobě,polezou jen mravenci.
demo verze nenávisti
Mé srdce je atomovkaTouží se rozletětzničit špatnou půlku světaMé srdce je jadernou pumouMazalo by prohnilou částsvou všemocnou gumouMé srdce je fosforová střelaNičila bykam by doletělaAle stále jsem jen včela slepými střelami rozstřílená.
zatím nevím
Vše začíná docela nevinněStačí úsměv, pohled, dotekPak se to možná vyvineNebo že by skutek utek. Zvedni jen koutek, nebo mrkniKlidně mi polož hlavu na ramenoVšecko je změněnoJen si řekni. Ponoř svou hlavu do světa Alíků A teprv poznáš co skrývá se v srdci básníkůKteří ti k nohám možná zase jednouUlehnou.
epitaf
Celý život bolely mne oči pohoršeně, i když ležím v hlíně udusané, bolest nikdy neustane. Slyším vaše kroky, když za mnou chodíte, celé dlouhé roky, a verše moje vidíte.
nenávist
Mé srdce je jak atomovkaChtěla by se rozletět a zničit špatnou půlku světaMé srdce je jak jaderná puma, stačí otřesA zničí celý okresMé srdce je jak fosforová střelaNičila by kam by doletělaAle stále střílí slepýma.
město se sklání večeru
Město se sklání večeruMěsto se brání tměMěsto všem svítí na cestuStejně tak i mě.
nesnáze
s dobrou náladou je delší krok, a když je delší krok přejít nesnáze je mnohem snazší.
chladné jaro
Ptáci střemhlav poletujíOči kočky mlsně pokukují. Teplý vítr svěže šeptáNikoho se na nic neptáPotok mezi skály energicky žbluňkáKaždá žabka v rybníce do rytmu si kuňkáV lese není klid nýbrž rozruchI tráva se rve na povrchKaždý je něčí druhKaždý je zadanýObzvlášť velký pstruhAle šanci má jen černý čáp nadanýTak pozor. Tohle je jaroVody je hodně a tepla je málo.
věrný pes
Jsem tvůj věrný pes Do kterého si kopneš Když špatnou náladu máš A tím chudáka psa potrestáš On totiž může za vše Za lásku i životní pře Jsem pes který dostane kopanec Ale vždy přitulí se nakonec Jsi pro mne můj dobrý pán A vše co uděláš je správné Nad vším se pak tlapkou mávne Jsem přece jen tvůj pes Po staletí nejen dnes Můžeš se mnou co budeš chtít Můžeš mne špinit nebo mýt A já budu stále tvůj pes věrný A s láskou k tobě neúměrný Beze mne nejsi nic a já také ne Tak mne zabij nebo miluj mne Jsem tvoje jistota Dělej si co chceš s tím kožíškem mým A já na oplátku za tebe život položím.
led
Svou duši zchladit bych chtěl pouhým pohledemDo studánek tvých očí pod křišťálovým ledemJenže přemístit se nedoveduA tak zůstaneme každý na své straně leduAž budou obě strany vřelé dostatečněKilometry ledu rozpustí se vděčněA já přitisknu se k týhle slečněNěžně, hřejivě a srdečněA pak teprv nový život začneA to co bylo dlouho vzácnéVšedností se obalíCo že jsme to získali.
brzy z rána
Slzy jsou cenné brzy z rána, kdy je všechno ještě svěží, když bolí rána, když vydechujem stěží.
pochyby
Skládejte slova jako cihlyDo veršovaných řádkůAť vám zbude něco na památkuNapište báseň potřeb srdce svéhoVypište se z osudu ubohéhoZapomeňte na útrapyVyrazte na nákupyNakupujte do zásobyPro radostI ze zálibyI když to není nutnostZavrhněte pochyby.
žalozpěvy
Na co je mi láska. Když se jí nemůžu dotknout. Když se jí nemůžu podívat do očí. Co je to se mnou.
na špatné straně
Už všechno pučí Jaro se blíží Jen srdce nás mučí Když zase sněží Je to jak život Co chvíli je krásně Vysoký plot. Za ním mrzne My vždy na té špatné straně Snad to tak ale nezůstane. Ale nikdo z nás se od tud nedostane. Zítra bude jabloň kvést A nám skončí tenhle trest Bude zase jaro svěží A už nenasněží.
kobylka
Chytil jsem si kobylu Ochočil a nauzdil I rozperdil to po polu Zadní pár si vyhodil Tak vznesli jsme se do větru Křídla svá blanitá roztáhla a letěla Pod námi cesta blátitá Ona však mávala a bzučela Letěla tak akorát Ani rychle ba naopak. Mám rád ty zelené roztomile šeredné Jež obývají naše louky Blanokřídlé kobylky.
stařečci
BásníkSlova se mu rozuteklado celého světaI voda jich pár mělajak nenápadně teklaBylinky loukyMladé břízkyMráčky i obláčkyBublavé potůčky. Krásně zpívaliNa stromech do větru pískalyMladé koňadryCo by pak dělaliStařečci o holiOpření o kmenyPod rozkvetlou jabloníSladce by snili. Ty časy chladného klimatuVzpomínky na tátuUž jen se zbytkem života ubohéhoK večeru by zesnuliKrásně a smířeněBezbolestně usnuliK čemu jsou jim naše slzy. Je jim lip.
duše
Mám rád duše lidí Jen hezké duše Duše přitažlivé A duše svěží Duše z kterých je člověku dlouho krásně. Duše v očích upřímných. Duše bílé jako sníh. Já mluvím z duše vážně.
obavy
Zasypavam květy noc celou Klesají oblohou setmělou V srdci, jak pod nulou S fantazií rozesněnou Omotávám svět svou náladou Ještě pár vět, A víc než obavy tu nebudou.
lupič
Haló, prosím je tam policejní stanice. Jistě pane. Co se stalo. Ále.
provoněný svět
Květy všech stromů zasypávají mou dušiAniž tuší že budu muset domůBarevné parkys nebeským kvítím. I já krásu cítím,nutí mne kvést taky. Trávníky zasypané kopretinamiU cesty s tulipányI jinými květinamiCelý svět je provoněný.
kameny
Písek šumí Zbabělé kameny Proč milovat neumí. Proč kývou rameny. Jsou jako mech měkké Chtěly by jít, jen se bojí. Bojí se o tvrdost svojí.
dámy
Svými prsty zavítám do krásy vašich dlaní. Dámy. Až uhladím si staré rány, v srdci. Budu vašim pánem i sluhou.
topoly
Topoly Větrolamy mezi poli. Stojí důstojně mezi svými. Do výšek se vypínaly, teď tiše stojí pokojně. Večer se natahuje, jejich stíny.
mé princezně
Pokleknu před Vašim trůnem má drahá princezno. Sednu si vám k nohám. Ve vašem srdci dovolte mi usadit se až na samé dno. Dovolte mi nad vámi přes noc bdít.
smutek
Já jsem tu a ty jsi tam. Proč si ale, připadám tak sám. Jsme oba na planetě stejný, však smutek náš je neúměrný.
povedu tě
Povedu tě kam budeš jen chtít. Zavři oči a uvidíš Zavři pusu a uslyšíš Ucítíš ve své hlavě, hvězdný třpyt. Vše půjde docela hravě. Hlavně když bude pro co žít.
sami sobě
Zůstali jsme sami V jednom světě Světě s kopretinami Zůstali jsme sami Na hornaté Krétě Větrem rozcucháni Zůstali jsme sami Sami sobě.
na budku
Jsem sám sebou Jen tady v básni Kde slzy zebou Kde všichni blázni. Píšou o čem sní Že jen s ní a s žádnou jinou Ale tu pravou stejně minou Jako by se to zdálo byt věčným prokletím. Ale kazdý volá, básník v básni realitě uletí. Ale zatím co si jen duše kdesi lítá, zatím co sám sedí na zadku, a čeká na vysvobození ze svého předsudku.
sbor
Všední klid postranních ulic zaniká,
v rozzvučených hlasivkách
Hudba co nemá rub ani líc,
vyšla mému srdci kousek vstříc.
www.brontosaurus.cz
Nic to není Napište svému orgovi o účasti svojí A on vám odpoví a účast jistě povolí. Sbalit si do báglu Par fusek a kartáček na zuby. Tričko stačí převlíknout na ruby. Zjistit si bus nebo vláček.
ICQ
ICQ je dobrá věc, co předá naši řeč. Jenže ICQ tě neobejme. K lásce se chová dost lhostejně. Ani ti nepoloží bradu na rameno.
mechový palouček
Les šumí hudbou líbeznou. Svou hudbou zve nás spolu,do víru tance v jednom kolu. Protančíme se mechem,do země kde hvězdy uhasly v sluneční záři,kde hudbu lesa spícího, vystřídal zpěv ptačí,z ranních hrdel linoucí. A my tu jako dva malí brouci usínáme na mechovém koberci,k rannímu slunci, jež vševědoucí k večeru se vždycky sklaní.
vodák
Pod pádly a trupy lodí, krotíme vlny živé vody. Voda o nás, my o život. Vodák, blázen nebo idiot. Každý riskuje, pro zábavu, pro peníze, ale platit se dá víc než draze.
na světě je spousta dveří
Na světě je spousta dveří. Samý zámek samý klíč. Nejste zváni běžte pryč.
jsi můj lék
Jsi můj lék. Lék na smutek a osamění. Lék co všechno k lepšímu mění. Lék sladký co se jen tak nepřejí.
modrá
Modrá je teplo letních večerů. Modrá je hloubka v zálivu. Modrý je pohled obdivu. Modrý je stín andělů.
otevři kohouty
Otevři kohouty Jež pojí tvoje rty Tekutou láskou Kohouty mojí lásky Které tě tvoří kráskou. Každý neduh, všechny vrásky, vyhladí ti na dluh Navzdory mé žízni Žízni po nápoji tvojí lásky.
za ruku
Chytni mě za ruku,vezmu tě do svých snů na výlet. Ale probudíme se až za pár let. Za desítky za stovku. Zahrajem si na schovku.
ani se tomu nechce věřit
Jednou mi někdo něco řek A já se zamyslel A než jsem se stačil vyjádřit Klidně mi utek Tak ať si políbí zadek nebo řiť.
dětinsky
Chytni mne za ruku Jsem malé dítě co má na krajíčku. Slzu co se leskne v oku, v očičku. Ach plyšový zajíčku. Neboj držím tě pevně za tlapičku.
píseň
Zazpívej mi Až budu usínat Pár veršů písně Pár veršů života Pár veršů lásky A stále do kola Do kola do kola do kola. Ta slova vybraná náhodně, z tvých úst zní tak svobodně.
duch
Jen čas mi vládne ale prostor nemá hranice. Se vši lehkostí, odplouvám z ložnice. Bez těla a čepice. Proplouvám večerem ztemnělé ulice.
pod vlivem
Zustan jen chvíli se mnou. Než rosa ztratí lesk Než ptáci dozpívají další sloku Než večer přivalí se s tmou Než vyléčím ten stesk. Chci být s Kačkou po svém boku. Zustan tu chvíli Než uchlácholím samotu Než ztratím smysl pro krásu Než krok nad propastí udělám Než vykveteš mi v lilii Než usnou růže na plotu Než slunce nabere nádech narcisu Než dozraje zrno na klasu.
žízeň
Voda je lepší. Voda je lačná tekutina po žižni. Jen s ní hrdlo prořízni, a ucítíš jak chladí, jak hladí, jak hýčká, tvá ústa. I zevnitř líčka zrůžoví.
lednice
Kde voda tiše plyne,
kde kachny jsou líné,
kde v zámku straší bílá paní,
kde slunce se už sklání.
celičký svět
Celý svět mam rad. Celý, celý, celý. Květiny i včely. Celičký celý kulatý svět.
v trávě
Zapomněl jsem sebe,v nekonečném čase,tohoto večera,na mezi v nedalekém leseHledíc na nebeUsínaje na zádech. Zklidňujíce svůj dech. S rukama roztaženýmajako ramena vah. Se zádama holýma.
pláč
Proc lidé pláčí. Ze strachu či ze zármutku. Z lítosti svých špatných skutků. Proč si oči tolik smáčí.
sluníčko
Každý den na provázku, vodím si slunce domů, pro své potěšení a lásku. Večer vracím jej na opačnou stranu. Když zažene temnotu, z lůžka svého vstanu, a jako nejvzácnějšího z hostů svých, ho k sobě domů vtáhnu.
Costa Rica
Fotky jsou na nic , fotky jsou hloupé, nepopíší jak to po místních cestách v autobuse houpe, nepopíší jak skvěle a parádně se tu jen koupe, nepopíší jak krásně tu slunce pálí, a že tu nejsou žádné skály, nezachytí to mnozství koní, ani jak tu všechno jinak voní, nezachytí ani střípkem atmosféru, že z těch jejich jídel se div neposeru, a největší je žádná díra velká prdel, neboť nevím kam se strká usb kabel.
láska je nestálá
Láska je nestálá jak jarní sníh, Jsi má bíla vločka, jedna z nich. Když mi taješ v duši, mé uši slyší, slyší ten tvůj smích. Láska je nestálá jak vodní hladina, ty jsi ta moje láska, ta jediná. Jen ty, mne nad vodou držíš.
obloha
OBLOHAKaždým dnem jiná smutná nebo překvapená deštěm probodaná sluncem spálená žízní mramorovaná někdy zamilovaná.
soužití
Jak těžké je zavěsit.
Ještě těžší nemyslet.
Že by snad volný pád. Či let.
menhir
Do kroku z nádražíBrouka si melodii každý svouHudba nám cestu prorazíTou černo čirou tmou Nachystej jídlo. Mámo. Na víkend budu Menhyra,ať je ti známo,to není žádná příšera. A vy to berte jako ano.
maxovka
Přijali jsme s radostí,pozvaní od super drujda. Při vší jejich moudrosti,nebyla to žádná nuda. Do chladného počasí,do lesní tiché tmy,do podzimní krasy,vyšláply jsme jenom my. Útulné teple šero,ve spodní části jídelní.
kdybych měl křídla nejezdil bych autem..
Dal bych ti křídla ale nemohu,mám jich sice plný sklad,ale uvízl jsem za nohu. Kde asi. Tam kde všichni hlavu ztrácej,tam sedím já klidně s nadějí. Pesimisté říkají mi optimisto,a já jim říkám důvodů hned sto,proč nejsem optimista.
odvátý list
Jako hvězdy soumraku, skláním se nad tebou. Jako teplý vánek kapky rosy zebou. Chladný máš nosánek, a těžká víčka. Zchul se raději do klubíčka.