Hrabka věří

Vidět svět pohledem pulce je nepředstavitelné pro člověka stejně tak, jako je nepředstavitelné pro pulce vidět svět očima člověka. Pulec například nikdy nebude chtít mobil, nemá kapsu. Ale svět očima zkušené, a všemi tůněmi nivy protřelé žabky Hrabky, již vidět lze. Hrabka má totiž chtíče a potřeby, které si bezpečně uvědomuje a za jejichž ukojením si tvrdě skáče moucha nemoucha.

Není tomu tak dávno, co se milé Hrabce přihodila pozoruhodná věc. Co věc, láska to byla a ke všemu nešťastná. Hopkala si tehdy kolem kvetoucího blatouchu, když náhle spatřila masařku tak tučnou, že jí nebylo na nivě širé rovno. Opatrně se připlazila blíž a vyslala svůj jazyk masařce vstříc. Jenomže co to? Její jazyk se zapletl s jazykem žabáka Olina, který zaútočil z druhé strany blatouchu a nebylo ho tedy vidět. Z jazyků se vytvořil podivuhodný propletenec a ona nebohá přerostlá moucha se stala jeho součástí. Svět nahlížený muším okem spatřil velmi drastickou scénu, při které nechyběly vyhřezlé vnitřnosti. Zato z žabího pohledu šlo o romantickou událost nebývalých rozměrů. Ihned poté, co se Hrabka s Olinem vyvztekali, rozmotali jazyky a dojedli po okolí se povalující kousky masařky, došlo k zamilování. Cit to byl natolik silný a intenzivní, že i blatouchy raději odvrátily květy, protože žáby mají lásku v první řadě spojenou s pářením.

Co si budeme povídat, byly to šťastné dny plné nevázaného žabího pohlavního sbližování. A zrovna v momentě, kdy bylo možné říci, že si obě žáby již nemohou být bližší, došlo k tragické události. Olina totiž znenadání odnesl čáp a po lásce bylo veta. Další jeho osud lze charakterizovat třemi slovy: let, komín, čápata. Z pohledu čapí rodiny šlo o chvíle spokojenosti a čáp Klap byl na sebe patřičně pyšný. Zato Hrabka zažívala muka, a protože netušila, co se vlastně stalo, rozhodla se svého milého najít, i kdyby měla doskákat do horoucích touní.

A tak se toto vyprávění dostává zpět do přítomného času. Pokud tento spis pročítáte v zimě, vězte, že žáby žijí všude na světě a o nějaký ten tisíc kilometrů dál je třeba jaro, léto, případně podzim. Takže Hrabka je nešťastná a hledá svého milého kde se dá, před chvílí například nakoukla do akvária plného laboratorních žab, ale Olin nikde. Proskákala už hodně stok, mokřadů a slatin, i do příbytků lidí nakoukla, ale po Olinovi jako by se zem slehla. Z našeho pohledu je zřejmé, že by jej našla jen v podobě trusu pod jedním komínem, ale Hrabka to neví a věří. Nepochopitelné. Stejně nepochopitelné jako víra sama. V co? V cokoli.