Gól a znovu gól !

Sem tam si s železnou pravidelností zahraji hokej. Nejsem z těch starších na ledě co si mají potřebu neustále cosi dokazovat. Jsem z těch starších co je to prostě baví. S ostatními postaršími pány se na ledě moc nepotkáme. Ne že by tam nebyli, ale než se přepravíme tam, kde bychom se měli potkat, hra je už dávno někde jinde. No a pak jsou tam ti mladí divočáci. S těmi se potkávám velmi často. Tedy potkávám … jsme-li tváří v tvář, vše se uděje velmi rychle, prostě kolem mě jen tak proletí a jsou fuč. No a pokud mně stíhají zezadu, potom se to neuděje akorát tak rychle. Jak je tedy možné že já dávám góly a oni ne ? Bude to v hlavě. Ta moje lety tříbená mysl pracuje ještě pořád skvěle. Přesně ví, co by tělo mělo udělat. Jenomže než to tělo provede! No a ti mladí divočáci to mají naopak, jejich propracovaná těla jsou ukrutně rychlá, rychlejší než hlava. Takže oni jako blesk proletí celé hřiště, ale než jim myšlenka projde k rukám, je už pozdě, minou branku a někde v rohu stojí a koukají komu by odevzdali puk před branku, ať si to taky zkusí. No a to je moje parketa. Moje hlava naprosto přesně ví, že mám jet v tandemu, jenomže tělo nestíhá. Přijedu před branku až v okamžiku, kdy se můj spoluhráč rychlík rozhlíží v rohu, kde jsem to zase zůstal, pak mi pošle načasovanou přihrávku před branku a já slavně skóruji. Vychutnám si těch pár miligramů endorfinů, chlapácké plácnutí rukavic zaťatých v pěst.

O pár desítek minut později, když rozbolavělé tělo opatrně skládám pod peřinu mi hlavou proletí ta krásná podobnost. Hlava by chtěla miláčku a uměla, ale to tělo! Takže pánové, vy mladí atraktivní rychlíci, co vám tělo funguje rychleji než hlava, až zjistíte, že máte krasavici v náručí a nevíte co jste vlastně chtěli, mrkněte se mezi kruhy, právě si najíždím a vím jak skórovat !

Gól !