Pokoj

   Pršelo, ale jí kapky nevadily. Zastavila jako obvykle naproti tomu oknu. Z mostu viděla všecko, opršelý okap, rozbité okno zalepené igelitem, který ani s notnou dávkou představivosti nebo dioptrií nevypadal jako sklo. Poloprázdný tmavý pokoj s malou otřískanou postelí, růžový domek z krabice a pár zaprášených poliček. Neměla ráda ten pokoj. Připomínal jí její vlastní dětství. Nebo spíš věk pod deset let a pod sto padesát centimetrů.

   Musela být dospělá vždycky, na dětství nebyl prostor. Hari navíc neměl příliš trpělivosti s nedokonalostí a nezkušeností, z čehož děti podezříval především. Prohlédla si důkladně pokoj, ne, nic se nezměnilo. To dítě tam snad jenom spí! Skoro zřetelně viděla malou holku za oknem. Je jedním z těch dětí, které zůstanou vždycky jako poslední venku, zatímco ostatní odcházejí domů na večeře. Chvíli ještě sedí na obrubníku, než se pomalu vydá do prázdný otřískaný postele. Tiše projde kolem stínu matky rozvalující se na gauči, co každou noc zapíjí místo vedle sebe krabicovým vínem. Nemůže usnout, vyklouzne bosýma nohama z peřiny a po špičkách se provrže k oknu. Pozoruje hvězdy a hledá tu tátovu. Je tam i Iščina? Přála si sestru, jmenovala by se Iška, to už si rozmyslela. Věděla, že ji mohla mít, zaslechla tetu, jak to říká. Matka ale nechtěla, a když někdo moc nechce, dítě se nenarodí. Chvíli tam třeba je, a pak už najednou ne.

   Ne, nebude se v sobě nimrat, odvrátila pohled od okna a vyšla chytat kapky na cestě před sebou. Holka už ale byla pohodlně usazená v její hlavě a nechtělo se jí pryč. Ječela na ni: "Co se mnou bude, až vyrostu? Budu čmárat graffiti v podchodu a močit na cizí opilá, zfetovaná, bez iluzí?" "Hele, to je tvůj boj." A nemilosrdně jí vyhodila s myšlenkou, že do toho domu možná někdy zajde a zjistí, kdo tam bydlí. Víc pro ni v tuhle chvíli nemohla udělat. Musela napřed zachránit sebe.