Výdechy dojmů I.

Tak vidím svět já...

Poseté hvězdami je nebe hroznem oček zírajících do tmy; na stráži ticha hlídávají klid spících jako pozorné oči matčiny své dítě. Do strnulosti popadané, mlčení svitem šeptá zemi sen. Daleké výkřiku dnů ostrých hran stínů jsou otisky noci měkké a mělké jako dým; namísto černých vran se rozletěly tmou šedé hrdličky. Hodina, listem převraceným za sebe uzlující dny v kalendáři, je prosta pozornosti všech; osiřelá putuje cestou jí předurčenou jít - abychom se probudili v slunci. Podzim, ač rozpřáhl k objetí chladem ulic doznělých klapotem kroků dlaně tmy, do dnů nedosáhne. Zatím má krátké ruce. Jenže na zeď si nemalujme úsměv - brzy se mu to povede a zachvívání nastuzeného těla nám připomene sníh. A to přestože jsme létu mnohem blíž než zimě...

---