Písmák Soudy zimy
Po očku na život nahlíží
svit studenější bystřiny,
výčitkou bolestí na kříži
větříme jaru zdechliny
Velké oči strachu
"Podívej, padá hvězda", vyjekl Vranka, "a rovnou doprostřed řeky".
"Houby hvězda, to se jen utopila světluška", uvedl věci na pravou míru Sumec a hned pokáral Vranku výčitkou za tajnůstkářství, namísto aby se rozdělil s žíznivým. "Že ty tam chlastáš. "
"Kdo, já.
Jizvy zimy
Ač do tváře mu blíže neviděje
vanem mraků rozpitý se chvěje;
zemdlelého svitu prach se tetelí
stříbrem v rozestlané posteli.
Sychravá zima
Kdo zamíchal oblohu a čím.
Že balvan beznaděje vláčím,
že zakalené šedí šera
od rána až do večera
Šedé květiny
Tupí se míjením šedé květiny;
na oltáři blížení vadnou obětiny.
Nad vodami sítě sítí,
nikomu slunce nezasvítí;
Klece lásky
Z touhy jsme vzešli
a v prach se rozplynem,
zklamáním sešlí
mnohé si prominem.
Light med
Osladit si vosa chtěla
život jako pilná včela,
z pampelišek nektar sát,
z vosku plástve budovat.
Motýlí make-up
Na horké cestě ve sluneční záři
sedí motýl a přesmutně se tváří,
že prý mu z křídel oka spadla
a jejich pestrá kresba zvadla.
Šepot pod hvězdami
Štíhlým krkům z povadlého sena
oblohy zastesklo se dobýt.
Chmýřím lučním bezejmenná
tráva bude nám lýtka zas zdobit
Svět pod víčky
Cvrčci hlučí,
vítr skučí,
zima klesá shůry.
Co se do snů napospíchám,
Sobě věrni
Dvojčata Castor a Pollux putují po obloze jako člověk a jeho stín; jeden bez druhého na nebi neudělá krok. Tma straší černou srstí ticha, městem plazí se mezi domy noc. Za ruce vedou se postavy dvě. Nerozlučná dvojice poutníků nám kráčí nad hlavami.
Ztracený
Svět plynul by svým poklidným tempem vzájemně nerozlišitelných dnů, kdyby život nelíčil lidem nástrahy svých příhod. Zda pestrý běh času je většině po chuti či nikoliv, bylo by nutné se doptat. Každopádně některé události snad lépe ani nezažít. Jako takové by si je totiž dal za rámeček asi jen málokterý.
Cesta
Najít si čas k ohlédnutí, k zastavení, ke změně,
je směřováním k co dnes není, k proměně.
Slůvka: odvaha, soulad, my sami.
Jsou chutěmi nad plnými mísami
Papíroví draci
K obloze papíroví vylétají draci,
člověk se pod nimi na zemi ztrácí;
nahoře hledí pod sebe do dáli,
na všechny, kdo na zemi zůstali.
Tři polibky štěstí...
Nad prázdnou kolébkou.
Smích i pláč, bezbrannost, ochota se starat,
jak budeme vychovávat. Pochvalou či kárat.
V kolébce v bílé vatě krajkového povijanu
Velocipedista
"Pozóóór. Jedúúú. " volal už z dálky Jarda Sumců, sjížděje úzkou pěšinou z polí k řece, sotva zahlédl kývající se tykadla prutů. Rozhodnutý ušetřit dnům dobu, po kterou denně vyšlapával vstříc rybám do kraje stopy svých bot, si totiž pořídil kolo.
Výdechy dojmů III.
Noc je tmou uštěkaný pes na obojku lamp, co chňapne po nohavici každého, který stínem si krátí návrat. Číhá v koutech města na strach osamělých, na loukách z řetězu trhá se cestou ztrácenou. Aby nespaví jej nezahlédli slídit, začerní uhlem okna zavřená. Mrakem setře z nebe hvězdy, oslepí hodinu s půlnocí jdoucí do snu.
Výdechy dojmů II.
Sdíral z vlasu rozevlátých stromů pel léta. Ohýbal větve jejich, aby se před zimou sklonily, aby se vzpurně nebarvily tolik. Chtěl ulice vymést do posledního smítka než přikryje kraj vloček peřinou. Chtěl nastlat v koutech hromádky naváté ve velkém úklidu října.
Motýl noci
S večerem zimním vyšla zpod obzoru hvězda. Vklouzla do tmy jako do dírky šatů knoflík. A pak druhá, třetí, mnoho jich, až se oblek černý dopnul po délce celý. S nocí rozpřáhl na nebi křídla svá pro mě přenádherný motýl; přestože od nepaměti míří napříč nebem střelec.
Výdechy dojmů I.
Poseté hvězdami je nebe hroznem oček zírajících do tmy; na stráži ticha hlídávají klid spících jako pozorné oči matčiny své dítě. Do strnulosti popadané, mlčení svitem šeptá zemi sen. Daleké výkřiku dnů ostrých hran stínů jsou otisky noci měkké a mělké jako dým; namísto černých vran se rozletěly tmou šedé hrdličky. Hodina, listem převraceným za sebe uzlující dny v kalendáři, je prosta pozornosti všech; osiřelá putuje cestou jí předurčenou jít - abychom se probudili v slunci.