Pouť

Kostky želé polského původu se zvolna roztékaly v srpnovém slunci. Stánkaři odháněli mouchy a někteří monotónním pohybem zlamovali a nabíjeli vzduchovky. Kolotoče se otáčely, z reproduktorů zněl Michal David. Za vší tou barevností se táhly řady domků pokrytých břizolitovou šedí, u odpadkových košů postávali opilci, děti v sepraných teplákovkách po sobě pálily plastovými samopaly.

Andrea měla pouť ráda. Spíše to však o sobě jen ráda prohlašovala. Každoroční návštěva pouti pořádané na místním fotbalovém hřišti se pro ni vymykala kategoriím obliby a odporu, vnímala ji coby skutečnost samozřejmou jako slavení vánoc nebo chození do práce. Pochopitelně ji sem vodili již jako malé dítě a Andrea se tak dnes na pouti v malé dítě částečně měnila. Přecházela od jednoho stánku ke druhému, ochutnávala pestrobarevné cukroví a nutila Patrika, aby pro ni pomocí hodu míčku na pyramidu z plechovek vyhrál růžového plyšového medvěda.

Patrik pouťové atrakce nesnášel. Úplná pravda však byla taková, že Patrik nesnášel takřka vše, jeho existence byla vzpourou proti životní realitě jako takové.U dvacetiletého automechanika a příležitostného taxikáře na malém městě to byl vcelku oprávněný postoj. Ačkoliv by už z toho křečovitě veselého místa nejradši zmizel, nechtěl se s Andreou hádat, a tak si jen nervózně přihlazoval nášivku Yamaha na své kožené bundě s pruhy a nechal se vláčet mezi stánky.

Patrik byl typ, o kterém už odmalička používali tu hroznou frázi „hodný kluk“ a ani bunda s pruhy, úzká bradka a věčná cigareta na tomto stavu nic nezlepšily. On ovšem hodným chlapcem opravdu byl, a tak již z podstaty nemohl přijít na jinak zjevnou skutečnost – totiž na to, že pro Andreu nebyla hádka formou nátlaku, ale jen běžným způsobem komunikace, a i přes neustálé výčitky a stížnosti vždy jen napjatě čekala, co jí Patrik přikáže. Nevěděl to, stejně jako nevěděl i spoustu jiných věcí, což jedno s druhým vedlo k jeho nepříliš atraktivnímu společenskému postavení a z něj pramenící neustálé mrzutosti.

          Tato rozpačitá nedělní procházka nebyla jen jednou z řady podobných schůzek, které spolu ti dva v posledních třech letech uskutečnili. Andrea měla pro tento den speciální plán. Jeho podstata spočívala v tom, že již před časem vysadila prášky a v průběhu odpoledne stráveného v prázdném domě jeho rodičů se pokusí otěhotnět. Kdekdo by řekl, že se tímto nepříliš prozíravým krokem pokouší dotlačit Patrika k sňatku. To je však jen polovina pravdy.

Andrea si nedokázala představit, že by si Patrika nakonec nevzala – s běžícím časem se okruh možných partnerů v pohraničním městečku rychle zmenšoval. To, že po svatbě vlastně vůbec netoužila, zde nehraje žádnou roli. Pod vlivem party kamarádek nevěřila v dlouhodobé trvání manželství, jehož existenci by vzápětí nepotvrdilo narození dítěte.  To, že její kamarádky byly pouze tři kolegyně z malého kadeřnictví které měly jen velmi málo zkušeností s funkčními partnerskými vztahy, zde také nehraje žádnou roli. Andrea si totiž výše uvedené skutečnosti nikdy v celé šíři neuvědomí, a tak je z jejího pohledu řetězec těhotenství-svatba s Patrikem-mlhavé manželské štěstí zcela logickou konstrukcí.

Potom, co své dívce obstaral plyšového medvěda, několik papírových růží, sáček čokoládových bonbonů, dva panáky becherovky a provezl se s ní v něčem, co vypadalo jako chaoticky rotující kachna, se Patrik konečně rozhoupal a světáckým tónem navrhnul, aby si zajeli na oběd do pizzerie na náměstí, oblíbeného místa setkávání místní honorace. Andrea k jeho překvapení nadšeně souhlasila, a tak si oba nasadili lesklé černé helmy a přitiskli se k sobě na sedadle Patrikovy Yamahy.

Byla slunečná letní neděle, Andrea zezadu objímala svého kluka - budoucího manžela - a motorka se hnala po cestě mezi ohradami a domky. Všimla si penzistů šourajících se z kostela, dětí na kolech, dvou peroucích se psů, lidí kteří sekali trávníky, grilovali makrely, myli okna a nadávali. Dvakrát objeli kolonu kombajnů. Vzduch voněl posečeným obilím a Patrik svou milovanou Yamahu zkušeně naklápěl do zatáček. Andrea byla na chvíli zcela šťastná. Nemohla tušit, že podobné chvíle budou v jejím životě jen velmi, velmi vzácné.

V pizzerii se usadili k překližkovému stolku ozdobenému svazkem umělých kosatců. On si objednal pivo, ona jemně perlivou minerálku. Pak ještě pizzu se čtyřmi sýry a těstoviny, taktéž se čtyřmi sýry. Jedli, a protože jim po několika společně strávených hodinách nezbývalo mnoho témat ke konverzaci, otírali se o sebe koleny a skrz okno pozorovali náměstí. Bylo prázdné, protože všichni zrovna korzovali na pouti nebo se už doma cpali řízky s bramborovým salátem, jen pod sochou Masaryka spal bezdomovec schoulený okolo nadité igelitky. Po chodníku prošel majitel místního autoservisu, všiml si ve výloze Patrika, mávnul na něj a Patrik šéfovi lehkým zdvižením hlavy odpověděl. Andrea měla na chvíli dojem, že její kluk je Někým. Vzala ubrousek a láskyplně mu z horního rtu utřela kousek rozteklého eidamu. Patrik se zašklebil a protože už dojedli, zeptal se jí, jestli nepojedou k němu, jelikož rodiče jsou na chatě. Ačkoliv to dělával již tři roky jednou týdně, stále se při tomto dotazu trochu styděl. Ona samozřejmě souhlasila, tentokrát s nezvyklým nadšením, jehož pravý důvod si on mohl jen stěží domyslet a proto si ho ješitně zdůvodnil svou mimořádnou atraktivitou.

Jejich nedělní schůzky se od této chvíle vždy odvíjely podle stejného scénáře. Obvykle seděli na gauči v jeho pokoji vyzdobeném plakáty s motorkami a auty, dívali se na televizi a pili kolu s rumem. V tuto denní dobu sice mohli sledovat většinou jen druhořadé německé detektivní seriály, ale jí to připadalo vhodnější, než se na sebe jen tak vrhnout. Když dopili, přesunuli se do postele. Sex samotný jim zabral pár minut a vše pak završili sledováním některého akčního filmu z početné sbírky videokazet patřící Patrikovu otci. Patrik sice někdy navrhoval, že by se mohli na část filmu podívat předtím a na část poté, ale ona to odmítala s tím, že by si důkladně nezapamatovala děj.

Tentokrát však už nějakou dobu leželi nazí na posteli, na televizní obrazovce stále pobíhal komisař Rex a Andrea s nelibostí zjišťovala, že Patrik na její doteky nereaguje obvyklým způsobem. Jeho pozornost totiž zcela upoutával rozměrný plakát s vozem Audi A4 quattro, vylepený na čestném místě naproti posteli. Nejprve ho pozoroval jen tak, a pak začal přemítat o bílém Audi patřícím jeho šéfovi. Několikrát se v něm mohl i projet, ale mnohem častěji ho musel po pracovní době dlouze voskovat a odměnou mu většinou bylo jen chlapské poplácání po zádech.

To bílé Audi bylo spolu s šéfovou novou, zářivě tyrkysovou vilkou v nové čtvrti za hřbitovem a jeho nesnesitelně krásnou vysokou přítelkyní jednou z věcí, o které občas snil, a stejně jako všechny ty věci pro něj momentálně bylo zcela nedosažitelné. Cítil jak v něm narůstá zlost vůči všem, kteří mu ty krásné věci odepírají, a zároveň i zhnusení nad vlastní nedostatečností. Chtěl vstát, roztrhat plakát a vyhodit jej okem, když si najednou vzpomněl na Andreu. Otráveně si prohlédl její nahé, zatím ještě celkem přitažlivé tělo, pak sjel pohledem do svého rozkroku a popuzeně na ni vykřikl, že dnes z toho asi nic nebude. Andrea si pomalu oblékla seprané růžové tričko, vsedě si rukama objala kolena, zadívala se na televizní obrazovku, v jednom okamžiku si uvědomila věci, které jí radši měly zůstat skryty, a zajíkavě se rozplakala. Patrik si natáhnul slipy, vešel do kuchyně, z lednice si vytáhl pivo a šel vybrat některou z kazet, které ještě neviděli. Nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo.