Zastrčená ulička 2.0

Špičkami bosých nohou lechtá louku na břiše,zvonky jí hrají omamnou melodii, namísto taneční róby ji halí hvězdy. Usmívá se na celý svět a po chvilce radování se usadí u studánky. Nechává si ochladit nohy do půlky lýtek. Opřená o ruce a prohnutá - amorův šíp - na sebe nechává zářit měsíční paprsky. Obklopují ji jako struny harfy prsty hudebníka. Nosem míří přímo do nebe, její rudé vlasy se téměř dotýkají trávy.

Mezi prvními stromy lesíka jakoby se v mlze objevovala a mizela postava soudce v taláru se zdviženým prstem. Nestranný hrdina má paty i špičky, jednoduše chodidla, celé ulepené od smůly. Postává na pařezu za houštím, aby nespatřen lépe viděl.

Neslyšně se oba nadechují ve stejném rytmu, jen on občas nabere nosem svěžest večera silněji. Začíná mrholit, když se rozhodne jít blíž. Chtěl by zavolat, aby ji nevyplašil, ale slova by mohla všechno zkazit. Překvapivě klidným krokem dojde až ke studánce a od chvíle, kdy protnul její zorné pole se vzájemně hypnotizují. Zvedne ji, jakoby nevážila nic, přitiskne ji ke stromu a déšť mohutní. Oblohou prosviští první blesky a za nimi dunivě projdou hromy.

Vysoko nad korunou stromu mezi mraky se prohání malý zárodek větru, který v bouřce získá na síle a žene se k bludičkám nedalekého města. Provětrá prvních pár ulic, na náměstí mezi nažloutlými odlesky luceren roztočí pár sukní a vklouzne do nejužší zastrčené uličky. Naráží do oken, která vypadají dlouho nepoužívaně, sem tam s některým lehounce vrzne, až na konci uličky zahlédne tu, která špičkami bosých nohou lechtala trávu na palouku. Postává a oblečením do rohu mezi okapy vykřikuje svoji cenu.