Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ádinka a Boží znamení

21. 10. 2009

5215

Autor

Edvin1

Chci pouze předeslat, že se jedná o skutečnost, s níž jsem důkladně obeznámen. Zbytek v textu.

Bylo to moc dávno, tak dávno, že si ani nejsem jist, do jaké míry je to pravda, a do jaké lež. Vím jen, že to bylo někdy kolem Vánoc. Ádinka se blížila ke čtyřicítce, a ačkoli byla zbožná a Pánaboha už po mnoho let každého večera upřímně prosila o manžela, tedy muže věrného Jemu a jí, ten pravý nebyl na obzoru.

„Maminko,” řekla Ádinka jednoho večera při svíčce, neboť pořád ještě šetřily na její svatební výbavu, „já bych si toho Lojzu třeba i vzala.”

„Lojzu?” Maminka odložila vyšívání. Byl tady nějaký Alois, jenže takových už bylo! U prvního se jednalo o skrytého alkoholika, ten druhý měl jednu nohu kratší, třetí měl závazky, čtvrtý byl moc starý či mladý; pokaždé to bylo něco nepřekonatelného. Nejhůř na tom ovšem byli nevěřící kandidáti.

Lojza byl pouze prosťáček. Jinak se mu nedalo nic vyčítat. Hodný, pracovitý, ale pro Ádinku přesto nepřijatelný, ačkoli se opravdu snažila. I na procházku si s ním vyšla. Když však na neustálé Ádinčino brebentění odpovídal jen „Ano” a „Ne,” nechala ho nakonec stát uprostřed cesty a bez rozloučení odešla domů.

Pak si to ovšem rozmyslela.

„Proč ne?” Maminka kula železo, dokud bylo žhavé.

„Jenže já nevím, jestli to Pánbůh takhle chce.”

Maminka vzdychla.

„Tak se ho na to zeptej,” řekla rezignovaně.

Ádinka se zahleděla do plamene svíčky a po chvíli řekla:

„Jak že to ten Gedeón zaonačil s tím rounem?”

„Myslíš ten, co chtěl vědět, jestli má bojovat s Midjánem a Amálekem?” řekla maminka.

„Jo, ten.”

„Tak ten vyložil před svůj stan na noc ovčí kůži a domluvil se s Pánembohem, že na ni padne rosa, ale okolí bude suchý,” řekla maminka a ukousla černou nit. Dokončila obrubu kapesníčku. Kriticky pohlédla na své vyšívání. „Tak ty bys chtěla nějaký takový znamení?”

„Jo,” řekla Ádinka.

„Máš nějaký ovčí rouno?”

Ádinka svraštila dosud hladké čelo a zahleděla se do plamene. Pak se nadýchla a zase vydýchla tak, že se plamen položil. Maminka polekaně vzhlédla.

„Co ten tvůj nový kaktus?” řekla Ádinka.

„Co s ním?” nechápala maminka.

„Je zima. Když rozkvete...”

„...budeš mít to svoje znamení,” přikývla po chvilce maminka.

Ádinka si oddychla a plamen se znovu povážlivě zachvěl. Maminka ještě chtěla něco říct, ale pak malinko potřásla hlavou a sklonila se k vyšívání.

Toho večera Ádinka dlouho klečela před svou postelí a vroucně se modlila.

Druhého dne ráno byl kaktus ozdoben překrásným, červeným květem. Stály nad ním ještě v nočních košilích a Ádinka se chvěla. Snad pohnutím nad tím božským znamením, snad očekáváním věcí příštích.

„Maminko,” řekla Ádinka, když večer zase usedly ke svému vyšívání, „nebylo tomu tak, že Gedeón chtěl vědět, zda je to určitě znamení od Boha, a rouno vyložil před stan i příští noci?”

Maminčina ruka se krátce zastavila, ale pak zase propíchla plátno a protáhla zelenou nit. Dokončovala lístečky.

„Jistě, bylo to tak. Ale ten náš kaktus už kvete,” řekla. Ukousla zelenou a zamyšleně navlékala druhou, tentokrát modrou nit. Na kapesníčku byly na řadě fialky.

„Tak ať ho nechá zvadnout,” hlesla.

Pokud sebou maminka cukla, Ádinka to nepostřehla. Pak maminka přikývla.

Druhého rána byl květ zvadlý a držel jen na tenoučkém vlákénku.

Do měsíce byla veselka, do roka syn, do dvou ještě dcerka.

.................................

Když se dcera vdávala, maminka Ádinka byla ve svém živlu. Obcházela hosty, každému přidávala na talíř, tu člověka políbila na líce, tu objala, všude rozdávala radost a dobrou náladu, a snad nejvíce lidi bavila vyprávěním příběhů ze svého života, hlavně o těch večerech, které trávila s babičkou nad vyšíváním, a jelikož se jednalo výhradně o příbuzné, věřící stejně jako ona a její nejbližší, přidala k dobru i dojemný a krásný příběh o božském znamení, jež stálo na začátku toho všeho, co dnes zde v tomto domě vrcholí.

Jak ztichl celý sál! Kolik ženských vzlyklo, kolik mužských si v rozpacích nad svým rozlítostněním utíralo kapesníkem tlusté zátylky! Ádinka byla pohnuta vlastním příběhem a její hlas se chvěl.

Babička už byla pouhý věchýtek. Ale její oko bylo bystré a jazyk se stal o to ostřejší, o co byl sluch otupen. Ale Ádinku slyšela dobře, až moc dobře. Kéž by ji byla neslyšela! Dle svého zvyku z modlitebny si sedla až k samému reproduktoru, málem do něj nestrčila hlavu, a nic, co bylo před mikrofonem řečeno, jí neuniklo. Ani ty tiché záchvěvy Ádinčina hlasu, ani šustění jejího kapesníčku, co si jej ze zásuvky vytáhla, co jej tam společně uložily, co jej předtím společně vyšívaly, co jej taky spolu vystřihly a vyšívání na něm si předkreslily.

Když Ádinka usedla na okraj židle vedle ní, chtěl ji Lojza obejmout, ale ona se nedala, nos zabořila hlouběji do kapesníčku a vychutnávala sladké vteřiny doznívajícího dojetí.

Tu k ní babička natáhla šíji tenkou jako u slepičky, a jak rty hledaly Ádinčino ucho, hlavička se jí zatřásla a ze seschlých úst zaskřípalo: „Tenhle kaktus vždycky kvete kolem Vánoc. Už měl poupě.”

Ádinka znehybněla.

Babička se k ní natáhla ještě jednou a řekla tak hlasitě, jak to dělají jen lidé, co sami sebe neslyší:

„A pak jsem ho v noci chodila mrazit. Když se nedal, ulomila jsem ho,” řekla, a rukou učinila pohyb, jako když se slepici zakroutí krkem.

....................................

Lojza a Ádinka jsou dnes staří, kulhaví a celí šediví.

Ale jinak jsou k světu, a čtyři vnuci jim nedělají žádné starosti.

Babičce, své mamince, přinášejí na hrob každý rok kolem Vánoc svazeček červených květů. Ádinka je na cestu balí do vyšívaného kapesníčku.

36 názorů

Edvin1

19. 09. 2012

Československá literární komunita

Ádinka a Boží znamení

Autor

36 názorů

Sdílení