Úvodník od autora halldasena

Čím je pro kritika dílo?
Pro většinu kritiků je dílo jakýmsi odrazovým můstkem pro jeho následující komentář, jehož kvalita pochopitelně závisí předně na kvalitě onoho můstku. Po mohutném odrazu pak kritik předvádí svá nejlepší salta sarkasmu, kotouly uštěpačnosti, přemety ostrovtipu a s mohutným (P)lácnutím si namasíruje své ego o modrou hladinu bazénu. Alespoň tak to vidí někteří autoři. Ale problém kritikových skoků je mnohem komplikovanější a složitější.
Někdy je dílo/můstek opravdu velmi nízko a kritik po odrazu nestihne víc než „nic moc“ „nezdařené“, „nerytmické“, či jinou nic neříkající poznámku předtím, než nezáživně a nudně žbluňkne do vody. Občas je dílo natolik rozviklané, kluzké a kostrbaté, že milému kritikovy hrozí nebezpečný úraz! Proto není divu, že po pádu na betonovou plochu, lemující bazén, utrousí pouze rozčílené „blábol“, „kravina“, „auvajs“asi to opravdu moc bolelo)a ještě případně nějakou tu jadrnější nadávku. Poté rozčílen a potlučen odchází.
Na rozdíl od těchto případů, dokonalé a vypracované můstky skýtají možnost lehce a bez zbytečných kudrlinek, pouze s tichým T*, či hlasitějším!!!T+V* vklouznout pod nezčeřenou, nebesky modrou hladinu.
Nesmím pochopitelně opomenout ty kritiky/skokany, kteří předvádějí u děl více či méně vyrovnaných, dokonalý a oku lahodící skok. Jejich techniky jsou tak vybroušené, že jakékoli zaškobrtnutí vyrovnají, tu a tam upozorní na nějakou nesrovnalost, doporučí opravu a pak, pak s lehkostí a dokonalou krásou dopadají přesně na ta místa, která měli v plánu. Zde však většinou bývá kvalita můstku podružná a rozhodující je literární zdatnost kritika, která musí být opravdu vysoká, aby některé skoky zvládl bez úhony.
Při psaní mějme tedy prosím na paměti, čím jsou pro kritiky naše díla, a buďme ohleduplní. Nechceme přeci, aby si kritici u našich děl lámali nohy a rozbíjeli ústa o beton.