I - Svět lva, Kraj zapadajícího slunce, Les věšteb

Po vyšlapané cestě ve vysoké trávě se pomalu pohybovala postava. Mladý muž s hlavou plnou otázek, ale proti tmě husté jako ty nejhorší myšlenky se jevil jen jako neurčitý obrys.
Již byl jen pár kroků od kraje lesa, když se náhle zastavil a nejistě se rozhlédl. Nikdy se nebál tmy, přesto váhal s dašlími kroky. Slyšel již tolik příběhů vztahujících se k těmto stromům a k zemi, do níž zapustili před tisíci lety své kořeny, že váhal vstoupit.  Svůj řvoucí strach však musel utišit a vstoupil. Potřeboval slyšet odpovědi. Odhrnul pár větví a nechal první strom za sebou. Cesta se rázem změnila v úzkou, téměř neviditelnou pěšinu. Hned pomyslel na to, že se před ním podobnou úzkost cítilo mnoho návštěvníků, a valná většina otočila své kroky zpět.
Během několika chvil spatřil ve tmě mezi kmeny chýši. Uvnitř hořel oheň, jehož prsty se v nepravidelných intervalech proplétaly mezerami ve dveřích.
Otevřel a nahlédl dovnitř. U jednoho ze vzdálených stolků stála zády k němu a třídila byliny. Věštkyně.
„Pojď dál,“ pobídla ho. „Jdeš pozdě. Tví předci byli přesnější, když…“ konečně se otočila a vrhla na něj svůj pohled, před nímž se nedalo nikam schovat, pouze utéct zpátky ven, do tmy. „…si jednou vzpomněli, že stále patřím k jejich kraji, a přišli mě požádat o radu.“
„Pokud mohu hájit krále vládnoucí přede mnou, také jsi je nikdy nenavštívila v paláci. Nikdo nechtěl rušit tvé soukromí a ty se nejspíš nestaráš o věci vládní.“
„Zajímá mne situace v mé vlasti, ale do paláce nepospíchám, nejspíš právě proto, že mne tam nikdo nečeká. Věštkyně žijící v tomto lese dříve, než jsem přišla, měla ke zdejším pánům vřelejší vztah. Ale časy, kdy ve vašich zahradách běhal jednorožec a v komnatách paláce žila elfí víla, jsou dávno zašlapány v bahně minulosti.
„O tom jsem…“
„Já vím, omlouvám se. Uvědomuji si, že máš příliš starostí, než aby ses staral i o historii paláce, v němž nyní žiješ. Ale myslím, že tady nejsi kvůli budoucnosti, jako všichni předchozí. Svou budoucnost bereš jako úděl a nechceš ji znát dříve, než se stane minulostí.“
„Máš pravdu. Chci vědět, co se děje se světem. Proč se všichni mění před očima druhých, ale nikdo si nechce změny přiznat.“
„Nebudu daleko od nevlídné pravdy, když řeknu, že nevím.“ Věštkyně vzala do rukou stříbrný nůž a uřízla jím dalších pár kousků bylin. Udělala pár kroků k ohni a hodila květy mezi plameny. „Nemám ráda tuto odpověď, ale jiná se nenabízí. I živly činí něco, co jim samotným nedává smysl. Obrazy ze světů minulých i budoucích jsou zastřeny mlhou. Ze svého života vím, že se v jeden časový úsek se stává jen jedna významná událost, týkající se všech. Jenže tentokrát se jich chystá více, a čím více se přibližují, tím jsou citelnější.“
Hořící byliny se začaly projevovat omamující vůní. Svět složený z ostrých úlomku problémů a trápení se zjemnil a ohladil.
„S čím to souvisí?“ zeptal se král. Přestože většina otázek, s nimiž přišel, ztratila váhu, nechtěl se vzdát svého cíle.
„S objevením nových zemí, ras, vynálezů. Vše, co tě obklopuje, bude hrát větší nebo menší roli.“
„Proč mi to vše říkáš? Většinou mluvíš v hádankách, jak jsem slyšel, ale nyní nejspíš rozumím všemu.“
„Jsi král jednoho z osmi krajů lidských zemí. Měl bys to vědět, aby ses dokázal správně rozhodnout.“
„Přišel jsem si ulevit od starostí, ale jak vidím, ještě mi přitížíš.“
„Je mi to líto, ale na dobré zprávy musí být dobrá doba.“
„Pověz mi aspoň, co čeká moje království.“
Věštkyně přešla ke kruhovému stolku blíže u ohniště. Místo stolní desky byla mělká miska rozdělena na pět částí, čtyři po obvodu a jedna kruhová ve středu, kde se čtyři obvodové spojovaly úzkou mezírkou. Do středové části vložila svůj amulet, do ostatních postupně vkládala a probouzela živly. Nakonec  se všechny propojily ve středové části, nad níž vystřelil ke stropu sloupec světla a v něm se skládaly dohromady obrazy, aby se po chvíli mohly zhroutit do sebe a nechat povstat novým.
Vědma dlouze pozorovala dění, které jí živly ukazovaly, ale nebyla spokojená. Máchnutím ruky rozpustila živly, vzala si svůj amulet a otočila se na krále.
 „Pořád to samé. Jako bych ve snu bojovala proti snu, který se mi už zdál. Nemohu ti říct mnoho. Ale viděla jsem, že se tvé království setká s něčím obrovským. Čím větší to bude, tím horší následky poneseš ty i tvoje země. Ale je tady ještě jedna věc. Koutkem oka jsem viděla něco, co si nedokážu vysvětlit jinak, než že pokud z miliónů rozhodnutí vybereš jedno nejméně pravděpodobné, z prokletí se stane požehnání.“
„To nedává smysl.“
„Říkám ti jen to, co Osud napsal na tvou stranu, když vytvářel Knihu osudů. Nyní může být, a pravděpodobně také je, tak ovlivněná jinými stranami, jinými osudy.“
„To je vše, co mi řekneš?“
„Bohužel ano. Vůči pravé podstatě toho, co se děje, jsem bezmocná a slepá. Nevidím dál, než mi živly dovolí. Ty jsou ale tak zmatené, že se podle nich nemohu řídit. Blížící se velké změny zastiňují mé malé zorné pole.“
„Přesto ti děkuji. Jen doufám, že nastávající dny nebudou tak černé, jak předpovídáš.“
„Já také,“ povzdechla si věštkyně, když král procházel dveřmi a nemohl ji už slyšet. „Ale všechno se zdá být ještě horší.“

---