Okouzlený kouzelníček

Nad krajinou se vznáší vlaštovka. Slyší myšlenky. Chci začít žít, žít! Pryč z tohoto místa! Kdo je to? Proč má tak zvláštní myšlenky? Slétá níž. To co zří, jí ohromí. Ubíjející jednotvárnost vytvořená stavitelem v moři šedi. Vše jen dokreslí provazy deště řítící se z ponurých mračen. Tak tady žijí lidé? Kdo je nutí žít na takových místech? Kdo je stavitelem? Vlaštovce se svírá srdce. Tak monotonní, nevýrazné, svazující! Není však člověk sám vlastním želářníkem? Kdo mu stanový jeho hranici? Volně letící pták toto nikdy nepochopí..Vlaštovka přesto místy spatří povzbuzující zeleň (že by lavičky? :o). Na krajinu se pomalu snáší mlha.

Obraz se mění. Vlaštovka krouží na blankytně modré obloze. Pozruje zářící město. Oblouk vítězství pne se tu k nebi. Ten už převyšuje jen moderní ocelová věž. (Občane, víte kudy letí vlaštovka? Za a).......) Všude je plno barev a života. Jak obrovský rozdíl proti všednosti paneláků. Navíc mají výborný jídlo i víno a krásný (složitý) jazyk. Vlaštovka vidí zvláštního človíčka kráčet k Versailles. Optík (neboli optimista – to jen tak bokem) a přece zamlžuje své nitro před cizími zraky. Konečně život, pohyb, radost! Přesto v jeho srdci něco chybí. (Jeden z nejlepších byl vztyčený kamenný palec v jedné z průmyslových čtvrtí. Když sem se ptal, proč tam je, řekli mi, že má motivovat zaměstnance. Škoda, že tohle u nás nikoho nenapadlo :o) Lidé dole se jen neradi loučí s překrásným městem. Vlaštovka však ví, že příběh nekončí.

Mág se jen spokojeně usmívá. A ptáček?

Prásk! Nemluv a dělej! Já dělám. Lžeš! Co děláš? Jen ústavičně žvaníš! Lenochu! Za letu vidí vlaštovka jednoho z rytířů Její milosti. Odchází z hradu. Ví, že učiní mnohá pošetilá rozhodnutí. Ale nezabraňuje jim. Proč? Vzdor? Potřeba si něco dokázat? Snad. Při přeletu se hory otřásají v základech. Kdo vyvolal zemětřesení? Vlaštovka však na tuto příhodu rychle zapomíná. Krajinu znovu pokrývá hustá mlha.

Náhle mlhou proniká slunce – vše pokračuje v Krkonoších. Kouzelníček popisuje v díle sám sebe. Stále ztracen sám v sobě, v mlze kterou stvořil. Někdo však podává klíč. Člověk přestává být svým vlastním želářníkem. Kouzelníček se dívá kolem sebe. Potkává spřízněnou duši. Zkoušeli jste se dostat k něčí duši? Člověk musí občas projít spoustou překážek, procházet zdi a putovat mlhou kolem srdcí druhých. Kouzelníček už překonal část cesty. Dokáže procházet zdmi spřízněné duše. Stále se však ztrácí v její mlze. Přesto se najednou vše zdá lepší. Z jeho srdce mizí pocit prázdného místa. Znenadání se zalekne sám sebe. Není to jen chvilkový pocit, stejně jako dřív? Kope kolem sebe tak, aby se k němu nikdo příliš nepřiblížil. A ona se přesto blíží. Pročítá knihu znovu a znovu a opět obrací stránky. Překonává i hozené klacky. Krásný pocit z kouzelníčkova srdce navíc z časem nemizí. Okouzlený kouzelníček. Spřízněná duše dodává hodně síly a kouzelníček zjišťuje, že jemu sluníčko stále svítí. A stále se stejnou silou. Objevují se však nové pocity – neodradím přílišným zájmem? Když vyzradím své pocity – nelekne se jich? Neuteče? A tak se kouzelníček alespoň snaží vše vracet. Vrací a z jeho srdce stále neubývá. Může pomáhat do nekonečna. Vždy bude stát za spřízněnou duší. I na ty ruce možná dojde.:o) Nelekne se mě?