STŘÍPKY - ZMRZLINA

Zima se blíží. Vlastně pro mě začíná už Dušičkami. Maminka nedává tatínkovi na hrob nikdy umělé kytky. Proto vím, že mrznout začíná o Dušičkách. Chodíváme k zahradníkovi pro velké chryzantémy. Čtyři, protože na hrob patří sudý počet. To maminka ví. Nevím proč to tak je, ale mamince věřím.Vybereme vždycky žluté. Vypadají jako sluníčka.

Dušičky mám docela ráda. Běháme po hřbitově a sbíráme vosk, který se rozteče ze svíček. Velký hřbitov máme v naší ulici. Mám ráda barevné svíčky, protože z nich jsou barevné  voskové jazyky.

Musíme večer taky chodit zakrývat k tatínkovi ty kytky, aby hned neomrzly.

„To by bylo po parádě a škoda,“ říkává maminka. Většinou nám stejně ty kytky omrznou a někdy zmrzne i voda ve váze a ta pak praskne, protože voda, když zmrzne, tak se nafoukne. Opravdu, viděla jsem to. Je to divný, že je led nafukovací, když je tvrdej.

Chodíváme v ty dny na hřbitov každý večer  i ráno.

Zapálit tatínkovi svíčku, aby viděl, že na něj myslíme. Já si na něj vzpomenu vždycky, protože  má ve skříňce na hrobečku fotku ve stojánku. Kouká z ní na nás. Myslím, že je to škoda, že tu není. Byl veliký fešák. To si nevymýšlím. To vím odjakživa.

Když opadá listí a uhrabeme zahradu, začne padat první sníh. To už vím, že budou brzo Vánoce.

Ten první sníh je poletovací. Běhám venku s vypláznutým jazykem a vločky mi na něj padají a já se směju.

Jakmile začne advent, vím, že musím být hodná. Nejdřív přijde Barbora, ale tu nikdy nevidíme. Jen si dáme za okno punčocháče a ona nám tam dá nějakou nadílku. Pomeranč, banán, čokoládu, perník s obrázky Mikuláše, anděla a čerta ...a mně  někdy i uhlí a bramboru! To teda nevím proč mně jo a Zuzance ne! Prý za zlobení.  Já ale stejně vždycky tu bramboru a uhlí hned odnesu do sklepa, protože to mám schované v papírovém pytlíku v těch punčocháčích a tak to nikdo ani neví, že mi to tam dala Barbora – brambora!

Pak už příjde Pepíček Krausů přestrojený za Mikuláše.  Já to vím, že je to on, jenže … vždycky si říkám, že co kdyby. Jednou jsem chtěla utéci nahoru do pokojíčku, ale maminka mě chytla pod schodama za ruku a jak mě přetahovala dolů, odřela si ji o zeď a já brečela, protože jsem se bála toho tlustýho anděla a čertů. Maminka mi pak prozradila, že ten anděl byla naše sousedka od naproti. Jenže jak jsem to asi měla vědět?! Ten anděl byl tlustší než oba čerti dohromady a větší než Pepíček, co dělal Mikuláše! On si půjčoval  šaty od pana katolického faráře z kostela na náměstí, proto byl jako živej Mikuláš. Vždycky nám přinesl pomeranče, banány a někdy i mandarinky a kolekci na stromeček.  Jenže já vím, že to kupovala naše maminka a dala jim to na chodbě, protože to mívala schované ve spíži v regálu.

A taky je divný, že by živej, opravdickej Mikuláš pil rum!  To je mi tedy doopravdy divný.  Vždyť by byl namazanej!  A to teda taky vím, že mu maminka dala štamprdli i čertům a dokonce i andělovi!  Jenže jestli byl anděl naše paní sousedka od naproti, tak  se nedivím, protože ona chodí i do Hostince pod Lípou!

Po Mikuláši už to doma začne vonět Vánocemi.

Maminka připraví těsta a my se Zuzankou jí pomáháme vykrajovat cukroví.  Vánoce jsou nejlepší svátky.  Lepší než narozeniny!  Všude voní vanilka a čokoláda a když se něco rozláme, tak se to může hned zbaštit a hlavně, když jsme hodné, Ježíšek to vidí a přinese mi dárky, který si přeju! Já už vím, že v tom má zase prsty maminka, ale Ježíšek jí musí radit, nebo ona jemu. Prostě, jsou domluvení! Zuzanka říkala, že bychom mamince taky měly něco pod stromeček dát. Tak jsme jí koupily nádhernou voňavku. S nikým jsme se neradily, aby to bylo překvapení. Jmenuje se Živé květy a je fialová a uvnitř té skleničky jsou opravdový fialky! Ušetřily jsme si na to od babičky, když nám dala peníze za to, že za ní jdeme a nosíme jí v neděli oběd a buchty.

Na Vánoce, když je sníh, vezmeme sáňky.  Babička už špatně chodí a tak ji posadíme na ty sáňky a dovezeme se Zuzankou  až k nám domů. To jsem vlastně viděla babičku se poprvé smát, když jsme ji táhly na těch saních. Já myslela, že se smát vůbec neumí.

A ještě něco je, na co se o Vánocích strašně moc těším.  Ale to musí mrznout. Maminka totiž umí vyrobit i zmrzlinu! Tu nejlepší vanilkovou zmrzlinu na světě!

To se vezme lavor, do toho se nahrabe sníh a posolí se! To už nevím proč. Do toho sněhu se napasuje plechový hrnec ve kterém je ta zmrzlina ještě tekutá jako řídkej puding. No a pak se chodí míchat do toho hrnce lžící a ono  to u stěn přituhuje a pak to pořád přituhuje a pořád se to míchá, až se z toho udělá zmrzlina. Míchat ale musíme chodit obě, já i Zuzanka, protože maminka nás má prokouknuté. Prý se nejlíp pohlídáme navzájem. Jenže my si stejně vždycky trochu lízneme. No, jsme přece děti!