Prázdnota

Cítíte to někdy? To prázdno někde uvnitř sebe.

Když nemáte nikoho, kdo by vás objal, kdo by vám řekl jak moc mu na vás záleží, nikoho, vedle koho byste se ráno probouzeli…

Někteří lidé tvrdí, že být ,,single“ je lepší než mít partnera. Že láska si vás v pravý čas najde a že zatím stačí láska ze stran rodičů, přátel, sourozenců… Ale to je něco úplně jiného!

A proč to píšu? Inu dnes ráno jsem se začetla do knihy Holčička, která měla ráda Toma Gordona, od Stephena Kinga. A ta holčička tam byla tak osamělá, že jsem s ní soucítila. A pak mě prostě napadla věta, že kniha lidské teplo nikdy nenahradí. Nevím, proč mě to napadlo, ale stalo se. A je to svatá pravda.

Většinou panuje v životě takový shon, stres a chaos, že si ani neuvědomujete tu samotu. Ale pak uvidíte několik párů, ze kterých vyzařuje energie a láska na sto honů a začnete litovat, že nikoho takového nemáte.

Já jsem měla někoho, kdo to prázdno zaplňoval. Vážně jsem myslela, že on je prostě ON, ten pravý. A pak jsem ho uviděla s jinou dívkou.

Co sakra dělám špatně? Proč všechny mé vztahy končí katastrofálně? Ta láska mě připravuje o zdravý rozum. Vážně musí tak bolet?

Lze se proti lásce nějak obrnit? Udělat něco, abyste už nikdy z té výšky nemohli spadnout na tu tvrdou realitu? Existuje? A co tedy? Za návod bych dala vše.