Konečná verze reality

V kavárně zbýval už poslední volný stůl, když Adrian dorazil, ve smluvený čas na smluvené místo. Sedl si na místo nejblíže k oknu a založil ruce na stole. Pomalu vydechl a klidně se rozhlížel po lidech. Jako vždycky zde byla zastoupena každá věková skupina, každá subkultura, každé pohlaví. Dredaté slečny debatující nad skrypty i staří pánové s navoskovanými kníry. Uvažoval o tom, že kavárna je vlastně velmi multifunkční zařízení. Hodí se pro oficiální schůzky, pro zabití času ráno před prací, pro vzájemnou pomoc s domácími úkoly, pro večer s dívkou…nebo pro strávení večera se svým nejlepším přítelem. Považte, že takovou pestrost ve funkcích nebo v typech zákazníků třeba na diskotéce nenajdete.

Adrian nechal myšlenky volně plynout. Ještě má spoustu času, měli se sejít teprve před pár minutami…

Jako každý jiný člověk i jeho nejbližší přítel Erik měl špatné vlastnosti. Ale Adrian za ta léta, co se s ním znal, už ani nedokázal posoudit, jestli tu kterou vlastnost považuje za špatnou či dobrou. A ani ta nedochvilnost už ho nijak nevyváděla z míry.

„Dobrý den, máte vybráno?“

Adrian si vybavil nepodstatnou informaci uloženou hluboko ve své paměti, se kterou ho minule obeznámil Erik, a to že  tahle číšnice je jeho nejoblíbenější, protože se vždycky usmívá a má…pěknou postavu, ikdyž řečeno to bylo zřejmě trochu jiným způsobem..

Adrian o dívkách na rozdíl od Erika nikdy takhle nemluvil. Přišlo mu to strašně nízké a nanejvýš nevkusné. Veškeré hříšné myšlenky si nechával vždy jen pro sebe.

Ještě se ani objednaná káva nedostala na jejich stůl, když ho z přemýšlení vytrhlo nepříliš hlasité bouchnutí dveří a světlovlasá postava sjíždějící zábradlí, které mělo za úkol jistit chůzi případných nestabilních návštěvníků na pár schodcích u vchodu. Pár přítomných se otočilo po nově příchozím, pár jich začalo něco pohoršeně šeptat svému doprovodu, ale to zřejmě onoho rozčepýřeného mladíka příliš nezajímalo a nevzrušeně pokračoval ke svému místu po levici svého kamaráda.

„Ty se tedy umíš předvést“, komentoval to Adrian s nenuceným úsměvem. Ne že by se nějak výrazněji smál, nebylo to skoro poznat, jen jeho tvář vypadala o něco přívětivěji, než když vešel sám do kavárny.

„Zatímco ty si nudně přijdeš, sedneš a tváříš se „jaký já nejsem óch velký intelektuál“.“ Opáčil Erik a zkřivil své tenké rty do pro něj typického úšklebku.

„Promiň, nejsem nevyrovnaná hyperaktivní osobnost co musí udělat tři kotrmelce, než si kamkoliv sedne…“

„Jsi idiot. A všichni, kteří nejsou schopní tolerovat takové nepodstatné prkotiny, jako je sjíždění zábradlí taky. Proč bych to nemohl udělat,když se mi zrovna chtělo?“

„Však já to neodsuzuju. Byl to vlastně docela zajímavý úvod do společnosti.“

Seděli tam neurčitou dobu, mluvili,chvílemi i mlčeli, pili kávu. Nic se nedělo jinak, než byli zvyklí. Pozorovali ostatní návštěvníky oné kavárny, kterak postupně odcházeli a přicházeli noví. Několikrát se obměnilo snad celé osazenstvo podniku, až na ty dva mladíky kteří proti sobě tak ostře kontrastovali. Ať už chováním či jen tak na pohled.

Byl to ten večer již několikrát zopakovaný jev, když zase tlumeně bouchly dveře. Proč by tomu ti dva věnovali nějakou pozornost? Dál radši polemizovali nad nesmrtelností brouka či všemocností boha, a tyhle debaty by jim jistě vydržely ještě dlouho, kdyby si po Erikově boku neodkašlal jemný hlásek.

„Zdravím…je nám trapné, že vás rušíme, ale můžeme si přisednout? Všechny stoly jsou plné…“

Adrian si s rychle získaným zájmem prohlédl dvě mladě vyhlížející děvčata. Ta, která je oslovila měla fialový klobouček, vlnité, špinavě blond vlasy a vyzývavě se na oba střídavě dívala, na té druhé ho upoutaly hlavně strašně nevinně vyhlížející modré oči. Ale než je stihl pozvat ke stolu, promluvil Erik, kterému se možná také docela líbily, nicméně nedělal v lidech rozdíly a mluvil i s hezkými slečnami stejně, jako s každým jiným.

„I kdybych řekl že ne, tak můj přítel by vás stejně nechal sednout, ale já ne stejně neřeknu, a to protože díky vaším nesporným výhodám, co se vzhledu týče, jsem ochoten ignorovat i skutečnost, že vaše záměry sblížit se s námi jsou naprosto zřejmé.“

Ikdyž Adrianovi rychle prolétly hlavou myšlenky na to, že by je mohl jeho přítel přivítat i vřeleji, tyto jeho chmurné myšlenky však pořádně ani nedovedl do konce, protože dívky se jen usmály, každá jiným způsobem, a sedly si naproti mladíkům.

„Já se jmenuji Adrian,těší mě,že vás poznávám.“Adrian se zvedl ze židle a podal slečnám ruku, jak bylo jeho zvykem.

„Také mě těší,já se jmenuji Lisa.“

„Já jsem Marietta…“Píplo druhé, zdálo se, že velmi stydlivé děvče.

„Mě sice nijak zvlášť netěší, ale jmenuju se Erik.“

Tím zdá se všichni považovali představovací ceremoniál za ukončený.

Atmosféra mezi oběma stranami se postupně uvolňovala, do hovoru se začal ochotně zapojovat i Erik, poté, co poznal, že alespoň Lisa se zdá být celkem inteligentní děvče. Marietta mluvila jen, když se jí někdo na něco ptal. Ale obě stejně intenzivně vysílali k naproti sedícím mladíkům jasné signály počínajícího flirtování. Každá svým, úplně odlišným způsobem, jako ostatně všechno, protože každá byla dočista jiná než ta druhá.

V první nestřežené sekundě se po sobě Erik s Adrianem podívali. Z jejich pohledů bylo jasné, že ani jeden se dívčímu svádění dnes večer nehodlá bránit. Proč ne, řekli si o to, mají to mít. A oni jsou oba mladí, plnoletí, tak co jim stálo v cestě?

V Adrianově hlavě se rodilo čím dál víc hříšných myšlenek. Postupně vytěsnil z hlavy Lisu a do jisté míry i Erika. Soustředil se na Mariettiny svůdné křivky a rádoby nevinné pohledy.

Erik s Lisou se mezitím bavili docela běžným způsobem. Mluvili o oblíbených knihách, filmech, názorech na politku. Zdálo se, že v mnohých věcech si rozumnějí a pokud se v něčem neshodli, dlouze o tom diskutovali.

Blížila se zavírací doba kavárny a ve chvíli, kdy to všichni postřehli, už bylo oboum mladíkům jasné, co se bude dít dál.

„Co s načatým večerem, slečny? Pokud máte zájem, můžeme zajít ke mně domů, mám pár neotevřených lahví vína a několik filmů, které by vám jistě padly do noty…“Lisa se zatvářila nanejvýš uraženě. Zdálo se, že její svádění mělo celý večer docela nevinný ráz.

„To myslíte vážně? To bych do vás tedy neřekla..Pojď, Marietto, tohle není dobrý nápad.“

„Nech mě Liso. Já bych ty filmy moc ráda viděla…“

„Tvoje hloupost, ale jak myslíš,maličká.dělej si,co chceš.“

Pohodila lokýnkami a odporoučela se bůhvíkam. Marietta zůstala a hleděla střídavě na oba muže, čekala,co se bude dít dál.

Ti se mezitím zkoumavě dívali jeden na druhého. Jedna odešla. Co teď?

Však jedna nám stačí, ne? Vyměnili si chlípný, všeříkající pohled a jejich zraky se obrátili na kadeřavou dívku před nimi.

„Tak půjdeme?“

Zaplatili a vyšli ulicemi vstříc Adrianovu bytu. Erik zkoumavě sledoval překrásnou siluetu Mariettina drobného těla. Na chvíli se zadíval do její sladké tvářičky a najednou ho napadlo, že je tu něco špatně…

„Poslyš, Marietto…doufám, že ti ta otázka nebude připadat příliš nevhodná, ale kolik je ti let?“

„Bylo mi patnáct, před pár týdny.“

Oba muži se na chvíli zastavili v chůzi.

„Tak mladá?...Poslyš,Adriane, tohle bysme neměli.“

„A proč ne? Už je to přece legální…“

„To myslíš vážně? Podívej se na ni, je to ještě skoro dítě…ty chceš vážně zprznit takhle mladé a nevinné děvče?“

V těch ledových bleděmodrých očích se objevil zvláštní chlípný lesk, jaký v nich Erik snad ještě nikdy neviděl.

„Ano, přesně to chci udělat.“

„Jsi idiot, Adriane. To už jsem ti dneska jednou říkal. Dělej si co chceš.“

Erik se otočil a nechal svého přítele samotného s tou mladičkou dívenkou.

„Tak půjdeme? Na tuhle noc budeš dlouho vzpomínat, děvče…“