Theurgie podle Indigo Writa

Dveře se otevřely pomalu - možná se zbytečnou opatrností, nebo spíš s neurčitou jistotou? - udaly jediným uklouznutím takt neklidnému tikotu osmadvaceti párů očí zrychla teď naplněných doběla rozpálenou zvědavostí, nezvykle úzkou prostorou vpustily nejdříve dvě klopy černého saka Indigo Writa, alespoň tak se představil, a vrátily se, jak to jen bylo možné, taneční chůzí zpět. Ještě než přešel třídu začal tiše mluvit; díval se do dálky, přestože se jeho pohled musel lámat o protější zdi, a spínal-li zpočátku ruce, pak pochvíli již jimi v roztěkaných gestech kreslil do vzduchu, dávaje tak nejostřeji na zřetel důležitost slov, nebo spíše vlastní vzrušení, a ty obrazce se vpalovaly do dětských očí, které zaraženě vyhlížely z křoví dřevěných lavic, aby se postupně osmělené začaly pomalu vykrádat až ke středu stupínku, kde pak už zatančily s učitelem v rytmu jeho pohybů.

“…… a je-li právě literatura tím, co zaplní čas naší společnosti, pak chtějme vědět především, co to slovo znamená. …… Literatura je svět, nebo spíš myriáda světů, autonomních a přesto s hranicemi protnutými, s územími, jež náležejí mnoha z těch říší zároveň; ale nakonec je každá v oblacích fantasie vykroužena jedinečně. A stejně, jako je každý z těch světů jiný, ve smyslu rozdílů, které si vyhranil jejich stvořitel, tak nekladou podmínku jakékoli definitivy pohledu zvenčí. Jsou jako mapy, krásné a prostorné, ale jen s nezaschlou barvou, jejíž konečný tón náleží vám. Literatura je specifickým časem a prostorem obou těch stvořitelů nových světů. ……”

Toho dne se jich ve školní knihovně sešlo pět. Uršula, Ray, Artur, Izák a on, Daniel Simmonov. Procházeli bezhlučně každý zvlášť mezi regály a vybírali - podle názvů, barvy obálek, velikosti. Občas, potkávajíce se a ustupujíce si v úzkých nepošlapaných pěšinách téměř až do listoví knih, prohodili několik nezúčastněných slov, dobloudili až před stůl knihovnice, vypůjčili svazek a utíkali domů.

Osada nebyla velká. Na pozvolném svahu stálo v nepravidelném kruhu asi třicet rákosových přístřeší a za nimi se, dál od středu vesnice vymezeného udusanou zešedlou půdou a velkým ohništěm, zelenala pečlivě udržovaná pole. Rostliny bujně vyrážely za světlem a množství úrody svědčilo o bohatosti půdy a pilné práci. Slunce zapadalo a post nejjasnější hvězdy přebíral vysoký oheň veprostřed vesnice. Za hranicí nejžhavějšího kruhu světla postával hlouček žen a dětí pozorující několik desítek mužů tančících v nenáhodném uspořádání okolo ohně. Ti se otáčeli kolem svých os, vždy s malým bubínkem v levé ruce, do kterého tloukli v proměnlivém rytmu slabou rákosovou hůlkou, zpívali za toho doprovodu cosi nezvykle trhaného a občas neartikulovaně vzkřikli s obličeji směrovanými k nebi. Když obřad skončil, otočili se na svých místech směrem k malému letitému muži sedícímu před, oproti ostatním, mohutným rákosovým obydlím, uklonili se a odešli do tmy k čekajícím ženám a dětem.

Zbytky ohně sálaly a šaman u něj, již brzy k ránu, před východem slunce, bez hnutí seděl. V noci jej, stejně jako ostatní, probudil otřes půdy, s nímž přišla odpověď, že prosba večerního obřadu nebude vyslyšena. Od té doby zde potichu zpíval, upřeně hleděl k sopce a snažil se pochopit, vycítit. Přebíral všechny své znalosti, které přijal, stejně jako jeho učeň, od Staršího, a hledal klíč, protože neomylně cítil, že existuje, jen ostrost jeho hran zřejmě znesnadňovala uchopení a nevábný tvar unikal zraku k periferním hranicím. Vědomí jeho přítomnosti ním však hlodalo stále se silnější intenzitou.

A pak to ucítil. Pod zemí se napínaly Jeho údy; praštěly šlachy a teď už slyšitelně, alespoň pro něj, bilo kamenné srdce. Ruce i nohy se probouzely k životu; On je křísil a protahoval a nechával jimi proudit všechnu mízu země. Všude kolem na dohled se půda chystala vstát.

V mládí tak často poslouchával povídání o golemech, bytostech země, služebnících jednoho z elementů, a teď to, co patřilo spíše ospalým večerním deklamacím šamana než kousavé hmatatelnosti rána, cítil pod sebou. Díval se dlouho na sopku, na Jeho hlavu, a na obrovský otvor zející v ní, pak se postavil a rozhodným krokem se vydal tím směrem. Znal všechna vyprávění o gnomech/golemech i o šémech, věděl jak ovládnout zemi jejího syna. Šel, nebo se spíš valil jako ta posvátná koule, s očima upnutýma ke chřtánu sopky, k Jeho hlavě, a naplnil své tělo jedinou myšlenkou, jediným příkazem – spi.

Daniel Simmonov v posledním měsíci přečetl mnoho knih – více než za celý svůj dosavadní šestnáctiletý život. Vybíral vlastně náhodně, přinejlepším na doporučení kdekoho a všechno dočítal do konce. Až včera po dvou stech stranách jednu knihu odložil … něco jí chybělo. Ne že by byla první z takových, jak zpětně soudil, jen přišla prostě ve chvíli, kdy pro něj všechna kritéria Indigo Writa dostala srozumitelný tvar.

Cesta do hor nebyla krátká zvlášť proto, že Williamův pickup nejevil přílišnou míru agility. Auto sdělovalo nejrůznějšími zvuky, vzhledem ke stáří pochopitelný, vnitřní pocit únavy, jeho vůle k zdolávání kopců klesala úměrně se stoupající nadmořskou výškou a jelikož byl řidič nedůsledně obeznámen s trasou, dohřálo to nakonec stařičkou duši motoru téměř k hranici vzkypění.

Přesto byla cesta příjemná. To málo, co očekávala od začínajícího víkendu, překonala velkolepá scenérie nabízená ušmudlaným okénkem. Zasněžené štíty hor, temně zelené jehličnaté lesy, plavovlasé řeky s bílými pihami kamenů. Projížděli tunely, průsmyky; a hlavně tu byly mosty. Mosty na vysokých nohách, jako ty africké šamanské figurky žen s údy groteskně protáhlými do desetinásobků přirozené velikosti. Vzpínaly se a přenášely vozy jako na chůdách svých pilířů napříč stržemi výskajícími píšťalami větrů. Bylo tam tolik prostoru a v něm jenom modro oblohy.

Melanie měla čtyřicet sedm let a od mládí pracovala ve sportovním klubu svého milence. Možná byl její životní láskou. Nikdy se nerozhodl odejít od ženy, zvlášť když přišly děti, a ona se pořád přesvědčovala, že jí to tak vlastně vyhovuje. Stále se potácela mezi ubíjející prací, protože to ona udržovala fyzický chod společnosti, a pokud možno co nejsilnějším alkoholem. Asi tohle a ještě pár drobností viděla, když se v záchvatu opojné závratě z horského vzduchu dostali s Williamem k první sklence, a tak nebylo k překvapení, že nebyla zdaleka poslední.

Teď ležela v posteli. Vánek z otevřeného okna sušil zpocené tělo a William tiše, o to však pravidelněji, chrápal. Potkala jej před týdnem. Přišel s plánem zocelit své postarší tělo a již po pěti dnech nabyl takové jistoty pevnosti svalů, že ji pozval sem. Přijala; téměř vždy přijímala návrhy klientů – dal se tím místy příjemně zaplnit volný čas. Po příjezdu pojedli, opili se a pak se samozřejmě uspali sexem. Bylo to nutné a docela příjemné. Úsměvné. Opojená výtečnou skotskou doběhla do cílové rovinky orgasmu v závodním čase. Pertner se, zpitomělý alkoholem, opozdil o dobré čtyři minuty. Ráno si zřejmě nebude pamatovat to, pro co sem přijel.

Stála uprostřed něj, za zábradlím, na dvaceti centimetrech poslední jistoty betonového okraje a zrnky kamínků, jak je smetávala nejistýma nohama, bombardovala ve strži armády cvrčků. Bylo to jako ve snu. Prostor, vzduch, blízkost letu a nevýslovné radosti z toho pohybu. Tančírna větru.

Indigo Write dělil lidi podle teorie jakéhosi doktora na ty s dalekohledem a na ty bez něj. Vždy, když se snažil dovést své argumenty, jež by měly hovořit pro masové přijímání literatury, co nejblíže praktickým obyčejnostem člověka, použil tu dichotomii. Literatura vás mohla dovést kam budete chtít, jak tvrdil. Zdolávala mezikontinentální hranice posunutím ruky od svazku k svazku. Vydělovala samozřejmě světy nové, čímž potírala mrzkost toho našeho a dávala tak cestovním nakladatelským kancelářím široký akční rádius. Krom toho ignorovala čas a zpupně se tak rouhala před zákony hmoty. Ti s dalekohledem získávali informace z čoček, které zaměřili na některou z kaluží tiskařské černi. Nižší sorta bez přibližovadla musela pěšky po glóbu matky Země.

Ponořil ruku pod hladinu vody, příjemně vlažné, a, zamyšlen, rozháněl ke vzdáleným okrajům nízké hřbety vln. Věděl, že se může zapojit. Byl největší kapacitou oboru a samozřejmě znal způsob, jakým by pronikl k výsledku a stal se tak nevykořenitelnou součástí nového života, jenž zanedlouho vzejde z vody této nádrže. Moc chtěl děti, jistotu kontinuity.

Na výzvu takových myšlenek přišla erekce rychle. Přelezl po žebříku a vklouzl do čekající lázně. Vzrušením zprudka zaklonil hlavu, se zavřenými víčky uchopil pravou rukou penis a slastně a rozvláčně masturboval.

Pro Indigo Writa nehrál věk roli. Žákům vykal a nebylo to jen proto, aby naplnil požadovanou formálnost. V jeho vystupovaní byla vždy úcta a jakási apriorní upřímnost. Jednal s každým s přirozeným respektem a o to větší tak vzbuzoval v ostatních.

Vedl je ke čtení knih s rozličně starými charaktery, probíral s nimi jejich atributy, jedinečnost, a prohlašoval, že když tam s nimi skutečně jste, musíte je podvědomě kopírovat, musíte zasadit do vlastního myšlení jejich mřížku, a tak buď převzít věk, nebo tu kategorii zrušit.

Vesmír je chladné a temné místo. Mezi body tepla zeje prázdnotou a rezignací a svůj sklon pro to naplňuje stále se stupňující depresivní roztažitostí. Texty táborových písní podbarvují atmosféru svým bědováním nad nedostatkem lásky a demonstrativně naladění sebevrahové ukazují směr.

Na pravém boku byla obležena cestujícími zábradlí lodi a pohled na ni tak předkládal představu převrhnutí z příčiny nerovnoměrného rozložení váhy. Lidé se halasně bavili mezi sebou, mnozí v rukou žmoulali hodinky a všichni ani na vteřinu nespouštěli oči z dřevěného pontonu, který byl dnes ráno postaven na hladině. Uprostřed něj postávalo několik mužů okolo otvoru, ve kterém mizelo ocelové lano, odvíjené z roztočeného válce. Pochvíli pohyb ustal, na lodi i dole u vody, muž v modrém potápěčském obleku připevnil jakési zařízení s dvěma držadly k lanu, skočil do vody, a na znamení jednoho z pomocníků zmizel pod hladinou. A bylo ticho, jen tikot tisíců hodinek posunoval čas.

Říci, že jsem časovanou bombou, by byl eufemismus. Když jsem šťastný, tak se vším tím tancem a smíchem a bodrou sdílností i k nepřátelům na život a na smrt. Ve smutku nemluvím, pláču jak dítě nad rozbitou hračkou a buším pěstmi do okolních předmětů. Nenávidím až k slepotě a asi jen proto, že nerozumím střelným zbraním, jsem ještě nikoho nezastřelil. Obdivuji veškeré výtvarné umění, při hudbě mě mrazení v zádech přivádí do extáze a co se literatury týče, ztrácím se v jejích prostředích a zapomínám tam na skutečnost.

Celý život jsem prožil na cestách a povětšinou ve velké společnosti. Vyhledával jsem společenská setkání, kam jsem býval automaticky zván jako kuriozita, a často jsem sám s nejrůznějšími známými i neznámými všeliké podniky organizoval. Jsem dobrý společník, protože když někde jsem tak úplně a bezezbytku, s celým svým arzenálem překypělých emocí. Žiji jako věčný řidič závodního auta – s vyostřenými smysly, s rozšířenými zornicemi.

Že se topím v beznadějném stavu jsem zjistil po jedné z vzácných chvilek sebereflexe. Momentem, který jsem už nemohl nechat bez povšimnutí, byl můj vztah k ženám. Miloval jsem jich stovky. Byly-li na blízku, rozhořel se ve mně takový žár, že jsem nedokázal krotit výlevy citu a sexuální rozdrážděnosti. Byl jsem nejlepším milovníkem ve všech úhlech pohledu – dával jsem v nespoutané míře cit, něhu i milovnickou agresi. Na chvíli. Odešel jsem vždy brzy, abych další den stejně intenzivně miloval jinou. Mám skutečně široké srdce.

Mistrovství bylo již jedenadvacet let bojem jediného muže. Účast dalších závodníků už dávno ztratila smysl; nikdo jej nedokázal překonat. Byla to každoroční exhibice, one man show, ke které se sjíždělo maximální množství lidí. Jen jedna vstupenka na dnešek stála celé jmění, ale zřejmě to stálo za to. Příští rok to zřejmě bude ještě horší. Vždyť pravděpodobnost jeho smrti znovu povážlivě stoupne.

Když se otočím, vidím za sebou lán nádherných květin a mezi nimi vypálenou širokou cestu lesknoucí se černotou. Jsem jako oheň. Kam přijdu, tam přináším plameny, vše, co prožívám, prochází nesnesitelným žárem. A přede mnou jsou další a další květy, vztahující ke mně prosebně lístky okvětí, nevědouce co je čeká. Chybí mi míra. Hořím a tak ohni pozastavím přívod kyslíku. Když jej důkladně zdusím, nenabude původní intenzity dříve než za rok. Co jiného mohu dělat. Zadržím dech.

Daniel Simmonov chtěl stvořit vlastní svět; cítil se po přečtení stovky knih silný a teď už věděl jaký má být. Chtěl se stát theurgem, pánem svých elementů, chtěl kázat tak, jak o tom často hovořil Indigo Write. Chtěl prostě psát, dovést své myšlenky až k existenci vlastní, pevně ukotvené říše. Znal kritéria tak, jak je po dlouhou dobu postupně vysvětloval učitel a téměř všechna je přijal za svá. Dávala smysl.

Daniel Simmonov odcházel a bral si odsud s sebou jen to nejdůležitější – cit, vůli, intelekt a míru. Chvíli přemýšlel - pak napsal první větu: Dveře se otevřely pomalu - možná se zbytečnou opatrností, nebo spíš s neurčitou jistotou? - udaly jediným uklouznutím takt neklidnému tikotu osmadvaceti párů očí zrychla teď naplněných doběla rozpálenou zvědavostí, nezvykle úzkou prostorou vpustily nejdříve dvě klopy černého saka Indigo Writa, alespoň tak se představil, a vrátily se, jak to jen bylo možné, taneční chůzí zpět. ………