Písmák Pan Mistr Sirka
Ref:
Pan Mistr Sirka má bílé vlasy
Jen si to škrtne a už si to hasí
Sosmahlou tváří a sjiskrou voku
Já mám velkou potřebu
Já mám velkou potřebu
To hnát na plnou spotřebu
A nebrat vážně velké ztráty
A nesrovnávám cizí platy
Čaroději
Čaroději
Kláře Jastřembské
Ta tenká nitka, která stoupá zmého čela
Tudy jsem spustil Daniela
Řekni mi, co se stane
Řekni mi, co se stane
Když dneska usnu brzy
Budou už vždy všestranné
Samy si lízat múzy
Rakety
Rakety
Co bych dal za rakety
Sjejich dráhou letu
Spočtenou pro makety
Modrý anděl
Modrý anděl
Nevím
Kde se zmrtvých andělů
Dělají modře na stěnu
Tisíc mil odjinud
Nechávám kapesníčky
Nechávám dopadat
Nechávám v písku bílé
Krajkoví nahodilé
Duna
Poslední den minulého týdne
Byl jsem u lékaře
Pro bolesti na prsou
A mladá hnědovláska
Hyperion
John Keats, do země uložený šedesát jedna let před Darwinem. Mrtvý vŘímě, zokna výhled na Španělské schody, malá místnost, postel, krvavá prostěradla, při hlavě na stoličce čistá kpoužití, nádoba steplou vodou, ne kotření mastných úst, jen pro bakchanální slavnost tuberkulózy.
John Keats leží vloži, ví o blízkosti smrti stejně jako přednedávnem milovaná matka, milovaný bratr. Ostatně povolání lékaře, vuvozovkách postupů medicíny doby, přináší dostatek vhledu statistiky ksoustavnému přehodnocování naděje.
Do bezvědomí Josefa Nesvadby
Do bezvědomí
Bez ohledu na konec, tak myslet uvnitř. Vosidlech psychiatra; a nepřikládejte knize fotografie; mohlo by se chtít, kolikrát nakonec, vykračovat ven, od osidel kosidlům psychiatra a psychiatr je sporem i bez něj, bezesporu, Josef Nesvadba.
Peklo Beneš je stárnutí muže, a posunuje se po třech stech stranách zprávy zněj, čtyřmi částmi knihy vcestě do bezvědomí. Peklo Beneš je bezvědomí; bezvědomí a prosakuje slovy poslední kontroly člověka nad sebou samým, vpíjí se, promokvává do textu život psychiatra Peklo Beneš skvrnami dezorganizace a kříží slova nesmyslem, než se místa pomočení spojí vpohlcení stran vědomí.
Kontinuum po imaginaci
Petiškovo kontinuum Pozdě odpoledne šestého ledna 1912 zavřela Öktentrönja Rodetavavik dveře domu, otočila v zámku dvakrát klíčem, svazek mimovolným pohybem vložila do postranní kapsy kabelky z dřené teletiny, otočila se do ulice s domy kopírovaného vzoru, obměňovaného tu plechovkou s kvetoucími pelargóniemi jinde nelakovaným houpacím křeslem na zápraží, sáhla po zapínání dlouhého deštníku s květinovým vzorem a s hlavou zakloněnou pohlédla do olověného, deštěm krouceného nebe, kde pod mohutnou balonovou masou vejčitého tvaru přehozenou uzlovým vzorem sítě šlapala do pedálů kol upevněných v rozbíhavé konstrukci připevněné k nafouklým tvarům nahoře stovka mužů; čtveřice vrtulí na konci zařízení syčely vzduchem, Öktentrönja, zprvu nehybná, zamávala za rychle se vzdalujícím pelotonem, pak zakroutila hlavou a roztáhla květovaný koberec clony deště proti vodou otrávenému nebi. Öktentrönja Rodetavavik byla normální ve všech smyslech toho slova, jak jej znali obyvatelé města; jen občas sepokoušela vytvořit na zahradě za domem umělé mraveniště; chystávala pro to dostatek úlomků dřeva, jehličí, kaménků, nanosila i zeminu z lesa, přenášela celé kusy mravenišť, aby jejich osadníci kolonizovali její stavbu. Milovala pohled do civilizace hmyzu a zažít jej s vůní aroma černé kávy při posezení za domem lákalo jako nic jiného. Öktentrönja Rodetavavik milovala mraveniště a krom toho měla ve stěně ložnice, proti oknu, sedm zaprášených polic paperbackových titulů, a pak čtyři vydání v kůži, každé s písmeny V, E, R, N a E.
Osobně
Stojíš si na kulisách vraždit
Pro pevný bod zásahu
Sebou mne minout
Wraz mi je ze sebe zpět
Priapis
Roztáhnu po byttě kremrole
Pečené nemění tvar
Rozlámané
A sníh
Do bezvědomí
Jarmile Vozákové
Do bezvědomí
Nevím, zda bychom se mohli milovat. Cítím u toho jen dlažbu náměstí, kaluže dokapávajícího deště, špínu ve vlasech a v doteku a na jazyku, prostor a dav. Cítím, jak tě odstrkuji ksobě, jak uhýbám do tvého náručí, jež se chvěje odporem, vede nehty do zarudlých rýh na mé tváři. Cítím zuřivé proťaté obličeje, tvá ústa vyplivující můj, do tebe vpadlý, jazyk, zkřivená pod chutí mých slin, mé oči příliš pozdě skryté před pohledem na zžabenou studenou kůži tvého břicha už před slabinou, cítím své ruce dotekem ulepené do dávení.
Zapálím hole a vložím ti jej do dělohy
Zapálím hole a vložím ti jej do dělohy
Svírajíc vrukou život zlomíš se vkolenou
A na Zemi vrozkročení nohou klečící
Skloníš se a srukama po klíně napneš se do tětivy
Zpěv vzdálené země
Temnotou prokráčím _ krokem temně
Rozvážu zádí zpěv _ dálné země
Protřu tvou tváří klín _ kurtizán
Zavraždím čapí let _ vaky vran
Daktyloskop
Blance Stodůlkové
Daktyloskop
Přestože jsem přesvědčen o nepřeklenutelné samotě každého vykroužené bublinami slov nezpůsobilých pro přenos patřičné míry smyslu věci, povídám polovinu, protože pro druhou jsou pojmy jazyka dostatečné; zamlčuji vyslovitelné. Vrozsoše mého mínění nezbývá než nemluvit.
***
Jenom tomu neříkejte CHLAPI SOBĚ
Kdybych byl zlatovlasé děvče
S obláčky prsícími ňadra
Do kterých má se padat deštěm
Po kterých chce se klapat kapi
Pravá múza nepolíbí
Čti … čti nahlas … Lily …
Jak můžeš vejít do krve
A nedotknout se rtů
Pak háček smyslů slova rve
Lamia
Lamia
Jsi ve svět lupa prsků běli
Se okolí tebe do temnoty scelí
A na kůru sborem sluneční hlasy
D A K T Y L O S K O P
Blance Stodůlkové
Daktyloskop
Přestože jsem přesvědčen o nepřeklenutelné samotě každého vykroužené bublinami slov nezpůsobilých pro přenos patřičné míry smyslu věci, povídám polovinu, protože pro druhou jsou pojmy jazyka dostatečné; zamlčuji vyslovitelné. Vrozsoše mého mínění nezbývá než nemluvit.
***
Lesbické Sofii
Sočima sudic Gilgameše
Pohledej vlasy vpouštipleše
Vševěda dědy zlatohlava
Zpocena perem proplakává
Antigravitační megacloumák
Sedím a teskním v sobě každou buňkou po lidech
Je ticho
A přitom kolem volá každý atom
Písmeny gravitace do odpovědi
Theurgie podle Indigo Writa
Strýci
Theurgie podle Indigo Writa
Dveře se otevřely pomalu - možná se zbytečnou opatrností, nebo spíš s neurčitou jistotou. - udaly jediným uklouznutím takt neklidnému tikotu osmadvaceti párů očí zrychla teď naplněných doběla rozpálenou zvědavostí, nezvykle úzkou prostorou vpustily nejdříve dvě klopy černého saka Indigo Writa, alespoň tak se představil, a vrátily se, jak to jen bylo možné, taneční chůzí zpět. Ještě než přešel třídu začal tiše mluvit; díval se do dálky, přestože se jeho pohled musel lámat o protější zdi, a spínal-li zpočátku ruce, pak pochvíli již jimi v roztěkaných gestech kreslil do vzduchu, dávaje tak nejostřeji na zřetel důležitost slov, nebo spíše vlastní vzrušení, a ty obrazce se vpalovaly do dětských očí, které zaraženě vyhlížely z křoví dřevěných lavic, aby se postupně osmělené začaly pomalu vykrádat až ke středu stupínku, kde pak už zatančily s učitelem v rytmu jeho pohybů.
“…… a je-li právě literatura tím, co zaplní čas naší společnosti, pak chtějme vědět především, co to slovo znamená.
Troufám si říci ... kdo je básník ...
Musíte ztát .
Po špičkách schodištěm gejšina vějíře
Na křídlech listěných _ až bahno dopoví
U hryzců v doupěti ctnostného mincíře
Vrabci
Stínal bych zatoulané vrabce
Když pod víky nedovřených popelnic
Mlsají peříčka _ a musí chutnat sladce
Zmačkaní, smutní, poplakaní celí
Až se bude hlasovat … stojím na straně noci
Stojím až nahoře s rukama v závrati
Čekám to světelné až noci oplatí
Včerejší mučení ve slunci západu
Přichází bestie strašná a o hladu
Felicity Della Casa plula vlnami let
Felicity Della Casa plula vlnami let dřeva terasy dceřina domu lodí svého přestárlého houpacího křesla a nechávala hřebeny lehkého vánku nadouvat bílé plachty svých vlasů. Bárka se poklidně pohupovala a ona, přehlížejíc zeleň pečlivě udržovaného trávníku a několik těch keramických, nakřivo posazených, zpitých trpaslíků, čekala.
Nikdy nebyl žádným atletem jazyka, gramatická pravidla ignoroval s netečností ptákem znečištěné výplně okenního rámu, každopádně to však byl člověk dobrý, rozhodně poctivý, a jak se zdálo šťastný nejprostšími věcmi života. Dala mu vždy vyrýt plevelem tabule bílé řady řešení zadání, jen jednou se za ním otočila z majestátního vrcholu své židle, a to až potom, co zanechala známku v přiložené knížce, usmála se, lehce přivřela oči a on na ni mrkl.
A zemřel Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Maloval jsem ústy ticha
Slova jiných nadechnutí
Žízeň která nevysychá
Utíkal jsem hluchý k chuti
Co nevtěsnáš do SMS: To pro strach z pavouků ... jen tobě
Nikdy jsem neviděl takové oči
Pramenem žuly tesal jsem kroky
Slepý a Tenký a Nevysoký
Nikdy jsem neviděl takové oči
Jak princezna, když ve svém tanci na bále ...
Bafomet. I to, že jsem mu dal toto jméno, bylo drobnou smyčkou v jeho hře.
Nikdy jsem neměl rád klobouky. Možná se prostě jen nenaskytla ta příležitost přijít jim na chuť - nevím.
Zatoulané ovce žere tma
Když otevřela oči do bledého medu půlnočního svitu měsíce v úplňku, stál nad ní. Světlo s řídce rozsetými, jen jakoby popaměti, letci smítek prachu značenými provazy potíralo místnost, jak pavučinkou křižáků, a jen v něm, jak tam stál, ta vlákna stříbra z Měsíce houstla a pomalu se tlačila prostorem.
Měl oči Krista. Díval se a žehnal a v té scenérii musela zatančit každá ta prašná smítka, protože na chvíli všechny úžasem zastavily pád.
Nechej ji žrát tmu
Za myší asi zapadly dveře
Zbyla jen tma o čtyřech stěnách . jen čtyři stěny a po směšném běhu kam dovolily neznalost směru
Tma s temnými vlasy . co odnikud vanou a šumí a . zpívají.
Až zemřeme .... teprve potom rozletí se draci
Čiřikal kohout vlažnému spánku
Ebenem plavé okaté noci
Kožíškům tůněk usmívánku
Akátem strhl z růžové tmoucí
Dany, Dany - piš už konečně srozumitelně
To liják serval osev z pole
A chvíli nato slunce žárné
Valilo se po údole
A sedlák křičel zloby marné
Tragická vzpomínka rozbitých vajec
Tehdy jsem jich v košíku viděl několik
Byla krásná . každé zvlášť .
Jedno nejvíc .
Červenalo se .
Bezprizorny pohled
Únava
Že jsou dva jeden had svlékl kůži
Tak nekřičte mi už o běhu
Párátka v cukru rozsypaná rovně
Pravdivý příběh kuřete
V útulné farmě na paloučku
Žijí si kuřátka v těsném hloučku
V semknuté stočlenné rodině
O zrní, o vodě, o víně
Sonet pro tvou růži
V rukou ti bílá růže kvete
Dotek okvětních lístků zabíjí chlad
Tak raduj se - že smíš ji milovat
Snad vůně ti hlavu nepoplete
MALADIE
BOJÍM SE TĚ - PŘIŠLA JSI - ŘEKNI PROČ.
Špatně se ptáš - není odpovědi
Slyšíš tělo v letu - sebevrah zná důvod než řekne si skoč
Ztratí jej - když jí do očí hledí
Nemohl jsem ji zranit, ať to udělá někdo jiný
Poslali mě o ulici dál
A tak jsem šel
Když tady mým hodinám nenavrátí tik
Poslali mě o ulici dál
Sám s Nocí
Je noc - a s ní jsem tu sám
S mou paní - ona řekne mi kam
Jen jí - dal jsem svou duši
Jen té - které černá tak sluší
Ave dolor
Cítíš stesk noci, jak si tančí sama
Když se dnem odešla sluneční dáma
Jen k západu cesta jde světelných stop
A noc s černými vlasy si rozpouští cop
Kovářova píseň
Město tonulo ve tmě, která snad smrti z očí skanula
Střechy domů bičoval krutý déšť a vítr smutně vyl
V tu čenou noc jen v jedněch oknech světla planula
Z kovárny začal stoupat kouř, když kdosi výheň roztopil
Královna eneb manželství po letech
Ve spěchu upravené šaty a vlasy
běh ve střevíčcích k místu, kde čeká prince
bez strachu a smutků teď ona prožívá časy
které jí přinesou z láskou i zlaté mince
Dárek k svátku
Můj malý vnouček má zítra svátek
říká si babička když do města vyráží
z toho co koupit má v hlavě zmatek
když ze své chaloupky dere se k nádraží
Zapomnění
Když ústa má kloužou po tvé hladké kůži
noc udusí měkce tvůj vášnivý vzdech
rty hledají místa jimž polibek dluží
mráz pozvolna krade se po zádech