Fialová I.

Prsty    obrazy na ploché rovině papíru

žena    její hlas skřípe na hladině prachu

sliny proudí stříkají kolem tupé hlavy

jakoby nemohla zakřičet mluví přes filtry.

      Fialová, slyšíte tu barvu, ta chuť, hmmm....

      sladká tak jemná, lesknoucí rosol vysaješ

chtěla bych cítit kosti, jejich skutečnost,

ovládat bílou betonovou stavbu,

je tak krásná, obejmout svou vlastní kostru

      včera jsem se přece tolik lekla

      potkat sebe jít proti mně        nic horšího

                                                           děsivějšího

                                                           osudovějšího         svědomí

Vodovky malují podlý výjev - strom v ohni

rudé jiskřičky, šklebící žár, zuříš smíchem

      kostičky opálené trhají ohnivého plameňáka

      krev koně je však chladná studí na tváři

      v nose zasychá jak mrtvé řasy oceánu

láskou rozřezaný břeh hnisavý hrůzou

  velkou rybu jsme spolkli naráz: "hlmt"

  tříská ploutvemi nafoukne vám plíce

chcípni kryso sametový kožíšku

podzime, motýle, barvičko, kameny se rovnají podle tvých očí, prosím, spi.