Poprvé na svatbě

Poprvé na svatbě

V kalendáři stálo 22.června,slunce tolik hřálo.Myslím,že tehdy bylo mnohem lepší počasí než přes léto.

 To ráno jsem se vzbudila s úsměvem na tváři.Proč ne,když nemusíte do školy a těšíte se na událost života svého sourozence.Můj bratr však nemá rád nějaké veliké tradice,a tak jsem očekávala spíše poklidnou rodinnou situaci.Přípravy u nás doma byly mnohem zdlouhavější než u samotných snoubenců.Když jsme konečně dokončili úpravu našich zevnějšků,otcovo navoskované auto vyjelo prázdnou ulicí směrem do Libně.

 Po příjezdu na smluvené místo jsem zjistila,že máme ještě čas a já mám obrovský hlad.Neodolala jsem tedy stánku s občerstvením.Po chvíli mi pomalými táhlými pohyby kapal kečup z hranolek do výstřihu.Náhle se vynořil z pozarohu bratr se svou budoucí ženou Helenou,spatřila jsem oprávněný křečovitý pohled obou,když jsem je chtěla obejmout s kečupem na hrudi.

 Stála jsem před vchodem pozorujíce námé i neznámé lidi pobíhající sem a tam.Občas někdo přiběhl ke mně a řekl mi,jak jsem vyrostla a jestli se budu vdávat.Uvědomila jsem si,že nejlépe je se stále usmívat,ať už si člověk myslí pravý opak.

 Nastala chvíle odebrati se do kaple.Uvnitř byl chlad,cítila jsem zvláštní pach hniloby,padala na mne mírná deprese.Nebo to snad byla melancholie?Nicméně prostředí půsbilo vlastně mile,výzdoba se ani nevyznačovala přeplácaností.

 Když jsem dosedla do lavice,obřad začal.Melancholie s depresí se rázem proměnila ve smích,když se ženich s nevěstou hnali podepisovat listinu,aniž by si dali manželský polibek.

 Příští vlnu smíchu způsobila moje maminka.Seděla totiž vedle dřevěných dveří,kudy chodil kněz.Když totiž kněz dokončil obřad,celý šťastný,že už je konec,se hrnul ke dveřím a sahal po klice,maminka uchopila jeho dlaň v euforii,že ji jde blahopřát k oženění syna.Zmatený kněz spatřiv před sebou osobu zubící se a se slzami v očích,potřásl mamince rukou a utekl.

 Při blahopřání nevěstě a ženichovi jsem uviděla dědečka,jak udýchaně říká,že vše natočí,aniž si uvědomil,že přišel pozdě.Nadšený děda však kolem nás pobíhal dál se složitým přístrojem v ruce a čekal na příhodnou akci.Nakonec si oblíbil zanedbaného psa jednoho strýce,který ho přeci nemohl nechat doma.Šla jsem strýce ze vsi pozdravit a ptala jsem se,kde má tetu Marii."Máňa čeká na mostě.",odpověděl mi.Ptala jsem se na kterém,ale to nevěděl.Usoudila jsem,že na ni čekal na některém z našich mostů,načež pak odešel,aby nezmeškal svatbu.Marie stála na Čechově mostě,dokud ji příbuzní nenašli.

 Oddychla jsem si chvilku od strýce,ale tu se ke mně hrnuly další dvě a to babička s jinou tetou v úplně stejných květovaných šatech se zářícím úsměvem.Bože,tolik jsem chtěla odjet už na hostinu!

 Na hostině mě švagrová nazvala popelnicí,prptože jsem dojídala po mamince se slabým žaludkem.Jídlo bylo opravdu výborné.Náhle jsem vedle sebe ucítila průvan,otočila jsem se a uviděla bratrovu tchýni,jak odhaluje své přinejmenším zvláštní tělo a na obhajobu mi sděluje,že je příšerné horko a ona větrá.

 V tu chvíli se mi chtělo na chvíli utéci do svého světa a jen tak si přemítat.Poslouchala jsem zvuk listí stromů,které obklopovaly tu krásnou restauraci U Václava blzko krčského lesa.Někdy asi vypadám divně,když se zamyslím,protože mi táta řekl,ať se netvářím jak retardované dítě.

 Přinesli zákusek,krásný a nadýchaný kousek jablečného závinu na dezertním talířku posypaným cukrem.Všichni okolo měli již polospadlá víčka a přemáhali únavu z dlouhého a přejedeného dne.

 Večer se měla ještě konat párty víceméně pro mladé osazenstvo také U Václava.Těšila jsem se na pořádné veselí.Jenže zábava už jaksi pokulhávala.Všichni kolem byli řádově o deset let starší a moc se jim nechtělo bavit se s mládeží jako jsem já.Bavila jsem se tedy s dalším bratrem,který přišel a pak také s pár jedinci,kteří se zdáli býti také odpadlými.

 Peklo se prase,dostalo se mi pár kůrek.Já byla ale spokojená,přehrávala jsem si všechny ty události a těšila se do postele.

 K půlnoci jsme odcházeli a aby toho nebylo málo,jeden z mých bratrů(mám jich více) spadl ze schodů a týden se nehnul,jak si narazil záda.

 Usínala jsem a říkala si:"Tahle svatba byla poprvé a snad naposled."