Když se

Nebe bylo zpěněné a slunce nevyšlo

jeden z dnů kdy tušíme se v mlhách

vedeni vědomím jen a pachy rozbřesku

mlčí i psi a my jdeme na vodítkách

hledači rán a dávné nevinnosti

česajíce se prsty vzájemnosti v zrcadle úplňku

spouštíme lodě slov do mělčin noci na hladinách postelí

ve městech v nichž práchniví

a zmírá vítr jež vlétl do pokojů spolu s neviditelnými ptáky

v jejichž mrtvém peří spíme chvíli za anděly   

a moře slza boží je

propadlí času nosíme tvář soumraku

abychom se poznali

loňskou noc

jsem viděl měsíc

a nebyl slyšet

jako ty

když se svlékáš