Cesta za poznáním

,,Dobrý den, pane Herman!"

,,Zdravíčko, paní Leitnerová, co si budete přát?"

,,Venku je psí počasí, dejte mi punč na zahřátí. A pane Herman..."

,,Já vím, paní Leitnerová, limetku místo citronu a třtinový cukr."

Paní Leitnerová nechodívala do té hospůdky, kam se slézala celá místní komunita, příliš často, ale na vesnici byla všem známá jako vypravěčka úžasných příběhů. Posluchačům ale nešlo ani tak o její medový hlas plný smutku a napětí. Člověk se na její tvář i tělo vydržel dívat do usnutí, aby se pak mohl ještě ve snu kochat její krásou. Nedávno opuštěná Kristova léta na ní nezanechala patrnější známky času, než pár vrásek a okrový plstěný svetr, který ale na takové osobě vypadal nadčasově. Z její garderóby dále nutno zmínit svatební závoj, který ji zdobil před dvaadvaceti lety spolu s těhotenskými šaty, nošenými rok po svatbě. Žádný z těch velkých plánů jí ale dlouho nevydržel. Manžel zahynul při autonehodě před osmnácti lety a syn se rok poté, ve svých čtyřech ztratil u nábřeží na procházce s chůvou a jeho tělo nikdy nebylo nalezeno, i když je všem jasné, že ho semlela řeka a snad ho stále drží pod hladinou, protože pohled na to mrtvé tělo by v jeho matce vykřesal pocity už dávno udusané pod hemisférou, kde se schovává paměť. Ta dravá voda plynula s jejím žalem a ztratila se v moři. O svém neštěstí nemluvila, ale při každém polknutí si sama pro sebe promítala minutu po minutě toho rodinného filmu, ve kterém vystupuje už jen jediná postava. Ten snímek ležel řadu let v zamčené zásuvce a teprve nedávno byl opět navinut na cívku.

Když o syna přišla, dlouho nenacházela útěchu a vyhýbala se všem, kteří jí ho svou nevinností neustále připomínaly. Pak si uvědomila, že právě v tom tkví ta síla smířit se s bolavou skutečností. Začala obcházet dětské domovy a poznávala tu naivní radost ze světa kolem sebe, kterou ta bezbranná stvoření v útlém věku oplývají. Děti mají zvláštní schopnost tuhle prudkou hravost a rozjívenost přenášet na ty, kteří na ni už zapomněli a paní Leitnerová se ráda stávala jejich středem pozornosti. To smetí na jejím srdci oprášil smích a dříve odporně mdlá chuť žít byla najednou laskominou.

Pochutnávala si na veselí těch nejmladších a strasti starších nechávala na pokoji. Byl tu ale jeden chlapec, kterého ignorovat nedokázala. Toho patnáctiletého hocha by si ani nevšimla, kdyby k ní jednou nepřišel a nezeptal se:

,,Paní, co se vám stalo?"

,,Jak to myslíš, chlapče?"

,,Chodíte sem docela často, ale nikoho jste si odsud neodvedla, jen si tu hrajete. Většina lidí sem chodí, aby si vybrala dítě a to si vzala domů. Vy máte děti?"

Paní Leitnerová najednou pocítila nesnesitelnou touhu říci tomu chlapci všechno, ale nevypravila ze sebe ani slůvko. Jen se tak na něj mlčenlivě dívala a žasla nad jeho vnímavostí. Když dlouho neodpovídala, začal si chlapec sám pro sebe něco drmolit a odešel. Na chvíli zatoužila ho zastavit a popovídat si s ním, ale ovládla se. Nevyptávala se na něj, na místě se otočila a odešla pryč. Do toho domova už se nikdy nevrátila.

Ten chlapec se jmenoval Samuel.

Samuel se procházel všude, kde nebyla možnost narazit na člověka. Vybíral si obzvlášť ponurá místa jako zarostlé a křovinaté okolí hřbitovů nebo blízkost lesíků či skládek, kam se podepsala temná historie tučnou kurzívou. Všechna zákoutí, kde se odehrály zločiny, při kterých srdce tepalo až jeho zvukem praskala kůra stromů, ho z neznámého důvodu přitahovala. Byla v tom jakási skrytá zvířeckost, kterou se v sobě člověk často snaží bezmyšlenkovitě zapřít a která se v přirozeně děsivých situacích dere na povrch. Jako by se z nás snažil vylétnout věky spoutaný drak a nasytit se vším okolo, každou hrůznou myšlenkou, za kterou vykoupí vztek z věznění a útlaku. Samuel toho draka venčil jako domácího mazlíčka. Ten zvířecí instinkt v sobě rád živil a díky tomu cítil život v jeho pravé vůni. Voněl po krvi a moči. Těch aromat se nemohl nabažit, byl jimi prostoupen od hlavy až k patě, ale pořád mu to nepřipadalo dost. Chtěl s těmi pachy splynout jako oheň s tabákem, než uvnitř celý vzplane a shoří žárem fénixe.

Tu spalující touhu možná mírně tišil déšť. Jeho dlaň se nechala masírovat čerstvou sprškou, jeho mysl se upínala k starým, zaprášeným schodům. Vnitřní zrak měl neustále upřený na ty dřevěné schody. Kolikrát jen po nich chodil nahoru a dolů, jen aby se přesvědčil o tom, že na té plesnivé půdě už nikdo není. Teď jsou zaprášené a zřetelná je pouze stopa na prvním stupínku, kterou tam zanechal, když si zavazoval tkaničky u bot. Nejčastěji tam nahoru chodil na podzim, staral se o něj, povídal si s ním a oba vzájemně utěšovali své osamělé a nemocné mysli. Když byl bez něj, cítil se volný a samostatný, s ním se stával zádumčivým, smutným a vyprchaným. Přesto ho nedokázal opustit, byl jeho součástí stejně jako je úvaha o smrti část života. Navždy se smířil s jeho přítomností zrovna ve chvíli, kdy už ho nenašel.

Po hádce s dětmi, které ho nechápaly a on tím trpěl, se jako vždy šel utěšit nahoru za svým zachráncem a prokletím. Sedával pořád na stejném místě, v rohu s plesnivějící zdí a vikýřem, aby se při svých rozhovorech mohl dívat do nebe. Posadil se tam i nyní a začal se ptát, ale odpověď nepřicházela. Už v sobě asi nenacházel sílu odpovědět. Byl sám, po tak dlouhé době se cítil úplně opuštěný a jakoby nahý. Svou jedinou útěchu ztratil a na světě mu nezbylo nic, pro co by měl žít.

Půda byla součástí dětského domova, kde byl nucen přežít pět let. Samuel v sobě ve svých jedenadvaceti už delší dobu nosil strašnou díru, způsobenou částečně ztrátou rodiny, kterou nade vše miloval, z části pak tvrzením, že jeho pravá rodina žije jinde. Až po smrti svých adoptivních rodičů před osmi lety se dozvěděl, že ho našli opuštěného v jedné vesnici na západě. Marně se pokoušel zjistit, o jaké místo šlo, takovou informaci nikdo ze známých neznal. Snad právě kvůli nejistotě vlastního původu a celoživotní absenci všeho, co je jeho součástí, si vytvořil vlastní rodinu. Rozhovor v té podkrovní místnůstce byl ale poslední událostí, kterou s ní mohl prožít. V té změti neštěstí, která ho doposud potkala, se nenašla ani špetka osudného soucitu, aby se směl alespoň rozloučit. Ani říci sbohem mu nikdy nebylo dovoleno, prostě se vše v jeho životě najednou objevilo a z ničeho nic zase zmizelo v mlze. Jako by vše odnesl říční proud a on měl pásku přes oči, když mu všichni, na kterých mu záleželo, mávali na pozdrav.

Před pár dny se Samuel rozhodl odjet z města, ve kterém vyrůstal, opustit zbylou hrstku známých a chvíli se toulat pryč od všeho, co znal. Jel vlakem na západ a vystoupil až na samých hranicích jeho vlasti. V malé vesničce se rozhodl chvíli pobýt před další cestou. V kapse našel pár mincí a rozhodl se je utratit v místní hospůdce. Vešel dovnitř se svěšenou hlavou, stejně jako chodil celý život a sedl si k rohovému stolu, co nejdál od ostatních hostů, kteří na něj zírali jak na zjevení. Výčepní svůj údiv z jeho přítomnosti a nedůvěru skrýval pod hustým plnovousem, jinak působil celkem příjemně a bodře. Samuel nikdy neochutnal alkohol a tak si objednal punč, částečně i kvůli chladnému počasí panujícímu za okny. Pan Herman, jak na muže za pultem pořvávalo zdejší osazenstvo, mu donesl kouřící nápoj a odkráčel ke své židli, kam se pohodlně usadil s křížovkami v ruce a nechal čas pomalu plynout.

U toho horkého punče Samuel zavzpomínal na dětství se svou adoptivní rodinou. Před očima měl travnatý parčík, kam jezdíval na svém modrém dětském kole s košíkem a dlouhou černou stuhou uvázanou na obou stranách řídítek. Náhle kolo zmizelo a on stál u rybníku, bosé nohy máčel u břehu, bujnou kštici proháněnou větrem mu čechraly dlouhé prsty staré vrby, kterou si oblíbil jako své útočiště před pozemskou malostí. Ano, už tehdy cítil, že sem úplně nepatří, že tenhle svět je pro jeho záměry moc malý, že má v sobě mnohem víc čehosi, co normální člověk těžko postřehne. Z nekonečných úvah nad jeho rolí v přítomnosti ho vyrušila televize, které jinak apatický pan Herman přidal na hlasitosti se slovy:

,,Pánové, sledujte, to je ta potvora od Leitnerů!"

Samuel v televizi uviděl policejní eskortu převážející jistou osobu do nápravného zařízení. Dle mínění reportéra stanice se jednalo o ženu, vydávající se za chůvu, načež děti jí svěřené záhadným způsobem mizely. Nakonec se prý zjistilo, že dítě vždy prodala na černém trhu a po změně identity se ucházela o místo chůvy jinde. Během rozhovoru s ní si Samuel uvědomil, že mu její hlas přijde povědomý, ale jelikož netušil, kde ho mohl zaslechnout, přestal si tím lámat hlavu. Dopil už trochu vychladlý nápoj, na stole nechal pár odpovídajících mincí a pokynutím upozornil na svůj odchod.

Když vycházel z hospody, všiml si v dálce osoby, jejíž tvář měl uvízlou v paměti. Poznal v ní tu paní, která často navštěvovala dětský domov, kde dospíval, a která se zalekla jeho dotazu na vlastní potomky. Tehdy si po té nezodpovězené otázce připadal trapně a zahanbeně, takže se jí rozhodl vyhnout a nasměroval svou liknavou chůzi ke hřbitovu.

K azylu mrtvých vedla cesta ořechovkou. Dešťové kapky mu orosily čelo a jedna po druhé stékala z obočí ke koutkům, takže vypadaly jako slzy. On uvnitř opravdu plakal, celý život ho vnitřně stravuje neutišitelný stesk a touha po splynutí s okolním světem, čehož se doposud ani náznakem nedočkal. Ten pocit soucitného prázdna, snoubícího se s plností smutku, ho za živa stravoval. Ujídal z něj každou šťastnou myšlenku, každý náznak něžného citu i víru ve změnu. Když tak brouzdal pláčem, který se snášel z nebe, cítil alespoň trochu porozumění, ani tenhle smutek totiž nelze utišit žádnou lidskou schopností. Cesta alejí byla celkem dlouhá a každý ořešák se tyčil nad propastí malosti tak křečovitě, až se jeho větve kroutili do užasných a zároveň děsivě pitvorných tvarů.

Vstoupil na půdu, pod kterou dřímala smrt v mnoha podobách a začal si prohlížet náhrobky. Nic nehledal, jen tiše záviděl těm, kteří už za sebou nemusí vláčet bolavou minulost, ale stejně tak jsou s ní navždy pohřbeni pod zemí. Znova se zeptal:

,,Proč tu mám být?"

To ticho a prázdno v něm ho drtilo snad ještě silněji než fyzická samota. Z úvah ho probral hrobník, zjevivší se v okamžiku za jeho zády. Samuel se lekl jeho upřeného a zkoumavého pohledu. Napůl slepé oči vypadaly jak káva se smetanou a hrubě řezaná, sukovitá a zjizvená tvář působila tak odpudivě, až bezděčně o krok ustoupil.

,,Co tu pohledáváš?"

,,Jen něco hledám," zalhal Samuel.

,,Něco?" Pronesl muž se zlostnou grimasou v obličeji a ironicky dodal: ,,Tys tu snad něco ztratil?"

,,Já ani nevím, kde jsem," opáčil Samuel a opustil náhrobek pana Leitnera.

Kousek za hřbitovem zahlédl můstek přes řeku, nasměroval tedy krok k čerstvé vodě, přestože déšť mu stále vlažil tvář. Cestou zaslechl tu ženu z dětského domova v rozhovoru s jinou, zřejmě sousedkou. Žena vyprávěla o ztrátě syna, v ruce třímaly deštníky a obě mířiliy k mostu nedaleko břehu, kde Samuel zůstal. U břehu řeky se posadil na mokrou dřevěnou lavičku a pozoroval intimní sbližování nebe a země. To jediné mu dávalo smysl, propojení nadpozemského s realitou, a právě díky té nicotné snaze každé kapky, popohnat celou řeku kupředu, si uvědomil, že samotná kapička nezmůže nic, ale všechny dohromady dělají z jinak klidné vody dravou příšeru, která se nestydí uchvátit každý hmotný předmět.

,,Když tedy já sám nezmůžu nic v realitě, třeba se najde víc takových v nadpozemském světě a společně dokážeme dát smysl našim životům. Žiji pro vyšší princip, který má hloubku a opodstatnění až ve smrti, nemyslíš?"

,,Ano, tvým údělem je smrt jako je údělem každého, ale ty ses s ní smířil mnohem dřív než ostatní."

,,Díky, věděl jsem, že bys mne nedokázal opustit, vždyť jsi já!"

,,Já bych tě opustit dokázal, to ty se nedokážeš odprostit ode mne. Alespoň do této chvíle jsi to nesvedl, teď ty sám moc dobře víš, že mi dva už spolu nikdy nebudem, svou úlohu jsem splnil a teď je vše jen na tobě. Sbohem."

To bylo Samuelovo první sbohem, které mohl od někoho vyslechnout a zaroveň ho někomu dát. S pocitem naplnění přistoupil ke břehu řeky a pomalu vklouzával pod její hladinu. Poslední registrovaný bod před temnou plentou byla ta paní, kterou znal z dětského domova, nyní sama a bez deštníku.