Autoportrét 1.

„Ahoj, já jsem Dan.“ Řekl jsem.

„Ehm. Ahoj.“ Usmála se a odmlčela se. „Já jsem Ester.“ Otočila se zase zpátky ke své sklenici. Seděli jsme v kavárně u Jarabáka. Seděli jsme u baru. Kavárna byla téměř prázdná, byly teprve čtyři hodiny. V sobotu lidi chodí až večer. Objednal jsem si druhé mléko a medovník, protože už jsem měl mléka na dně a medovník jsem ještě ten den neměl.

„Jak to, že jsi přišla teď?“ Zeptal jsem se. „Je sobota, v sobotu lidi chodí až večer.“ To mi říkal jednou ten barman, co tu obsluhuje.

„Vždycky po škole si zajdu na kávu. Tady mají dobrou.“ A barman jí přinesl kávu a mě mléko.

„Jo? Můžu ochutnat?“ Tvářila se zmateně. Nevím proč. Kdybych se nezeptal, tak bych to pochopil.

„Můžeš.“ Usrkl jsem si z jejího šálku.

„Je dobrá.“ Zase se zatvářila stejně jako před tím. Měla copánky. A když se usmála, moc jí to slušelo. „Sluší ti to.“ Usmála se, asi jí to lichotilo.

„Děkuju. A co ty tu děláš takhle brzo? Je sobota, v sobotu lidi chodí až večer.“

„Ty chodíš v sobotu do školy?“ Teď mi to teprve došlo. Byla sobota.

„To ne. Ale doma jsem se nudila, tak jsem přišla dřív. Chtěla jsem přijít až večer, bude se tu promítat film, kterej natočil můj kamarád.“

„Já taky točím filmy.“ To jsem neřekl, abych vypadal jako pašák. To jsem řekl, protože to byla pravda. Přinesli mi můj medovník.

„Fakt? A viděla jsem někdy nějakej?“ Tuhle otázku jsem nepochopil. Jak to mám vědět?

„To nevím. Točím už dlouho. Od deseti.“

„Ten můj kamarád jenom chvíli. Dělá to jen proto, že ho to baví.“ Tohle jsem taky nepochopil.

„Kolik ti je?“ Zeptala se mě.

„Devatenáct mi je.“

„Tak to jsi toho musel hodně natočit.“

„Nemusel. Ale chtěl jsem. Ale ještě hraju taky na piáno. A na kytaru hraju.“

„No vidíš, to já taky.“ Usmála se. Byli jsme na tom stejně.

„A ještě na housle jsem hrál, ale to už je dlouho.“ Uvědomil jsem si, že bych to asi už nezvládl.

„Hm.“ Odmlčela se. „A teď studuješ film?“

„Ne, teďka jsem ještě na střední škole. A tam se učím design.“

„Co je to design?“ Ta slečna byla divná.

„Design je všude kolem nás.“ Jenom pokývala hlavou na znamení, že chápe. To nechápu, protože kdyby to chápala, tak by se neptala, co to je.

„A když natáčíš, tak hraješ? Nebo režiséruješ?“ Co to je za slovo? Její kamarád určitě nerežiséruje, to by jí řekl, že se říká režíruješ a ne režiséruješ.

„Když natáčím, tak točím. S kamerou točím a taky někdy režíruju…“ A schválně jsem to řekl tak, aby to pochopila, že to říkala blbě. „…a ještě producenta si dělám, protože to nikdo zadarmo dělat nechce.“

„Co to znamená?“ Začal jsem pochybovat, jestli toho svého kamaráda, co točí, aspoň zná.

„To je jedno. Nejvíc mě ale baví s kamerou točit.“

„Tak to jo.“ Pak chvilku mlčela a asi přemýšlela, protože se neusmívala. „To by mě asi taky bavilo.“

„A ještě mě baví být se všema těma lidma. A muset na všechno myslet, protože ostatním se nechce.“ Řekl jsem.

„To je asi náročný, organizovat všechno. A kolik vás točí, když točíš?“

„Teď jsme dotočili jeden film a tam nás bylo hodně.“ Pochlubil jsem se.

„A jak se jmenuje? To jsi ty režiséroval?“

„Jo, to jsem režíroval já, ale není tam napsaný moje jméno Daniel Zezula, protože mám umělecký pseudonym Denny Ellis. Jmenuje se to Mě přinesl čáp, ten film.“ V tu chvíli se rozsvítila jako vánoční stromeček. Asi se jí líbí můj pseudonym.

„Mě přinesl čáp, tam hrál můj kamarád. To je to, jak se to bude dneska promítat.“ To už mi ale říkala, tak nevím, proč je z toho tak překvapená.

„Jo, ale vždyť už jsi to říkala, proč jsi tak překvapená?“

„Protože jsem překvapená z toho, že je to tvůj film, ne z toho, že budou pouštět film. Troubo.“ Otočila se k hrnečku s kávou. Vypadala, jako by si o mně myslela, že jsem trouba. Abych nevypadal jako trouba, otočil jsem taky ke svému talířku a dělal jsem, že jsem si nevšiml toho, jak se tváří.