Odjezd

Pokud jste někdy v minulých letech chtěli, nebo snad museli, navštívit Rusko, neobešlo se to bez razítka v pasu, které bylo psáno Azbukou a stálo na něm „AB SLUŽEBNAJA“. Toto razítko jste sice obdrželi bez jakýchkoliv dotazů a problémů na kterémkoliv oddělení pasů a víz, avšak pro ruské celní úřady mělo velikou váhu. Bez toho se do Ruska prostě nesmělo.

Razítka vůbec mají v Rusku svou nezaměnitelnou úlohu, ale úplně nejvíc, pak platí razítko kulaté, ať už na něm bylo cokoliv. Třeba památné razítko z Hostýna, dokáže neuvěřitelně mnoho. Ale k tomu až později.

A tak v den odjezdu se nás sešlo na místě srazu dvacet sedm novodobých zlatokopů ve věku dvacet až padesát let, kteří si v duchu představovali, jak grilují na své zahradě u své nové třípatrové vily se služebnictvem a zahradníkem, nebo, jak přepočítávají svá luxusní auta a milenky.

Ale to bylo ještě všechno daleko. Zatím jsme stáli, sledováni (mnohdy jen na oko) plačícími manželkami na autobusovém nádraží, našemu předákovi Olinovi poctivě ukazovali, že máme platný pas a v něm ono veledůležité razítko, a netrpělivě očekávali příjezd autobusu, který nás měl dopravit do, asi dva a půl tisíce kilometrů vzdáleného, města Solněčnogorsk, které se mělo stát naším druhým domovem a novodobým Klondikem zároveň.

Kontrola proběhla v pořádku, autobus byl přistaven téměř na čas, což si mnozí z nás vykládali jako dobré znamení, nebo alespoň jako důkaz, že firma, která byla naším novým zaměstnavatelem, funguje jak má a tudíž i vidiny výdělků nabyly konkrétnějších forem.

Nicméně Olin zavelel: „Chlapi jedem!“

A tak jsme, s pocity vojáků wehrmachtu, kteří jedou na Stalingrad, naposled políbili uslzené tváře svých manželek, které se pokoušely o usměv, nastoupili do autobusu a za pár minut nám mávající manželky splynuly s ubíhajícím obzorem za autobusem.

Po pár kilometrech, přece jen trochu pochmurnou atmosféru v autobuse, přerazila vůně slivovice. To náš předák Olin zahájil fázi představovací. S každým se seznámil osobně, připil štamprlí vynikající slivovice na tykání a tím úplně uvolnil atmosféru. Nastalo vzájemné představování a připíjení a tak jsem se dozvěděl, že společně se mnou a mým kolegou z bývalého zaměstnání a kamarádem Ivanem, s námi cestují zástupce firmy a vedoucí v jedné osobě Mirek a dále Luďa, Zdeněk, Eda, Pepa, Pavel, Jura, další Zdeněk a další Pepa, Vašek, kuchař Ivoš, dokonce jeden Ukrajinec Jurij a ještě další, jejichž jména jsem již bohužel odstupem času, a snad mi to dotyční nebudou mít za zlé, zapomněl.

Nemá cenu vám tady podrobně popisovat celou nekonečně dlouhou cestu autobusem, ovšem tvrdit, že jsme ji absolvovali střízliví, by bylo věru pokrytecké. Ani ve snu by nás nenapadlo, že onen první přípitek na tykání, byl vlastně počátek jednoho velkého, tříměsíčního, alkoholického festivalu, jak jsme později celé naše působení nazvali. Tím spíš, že jsme jeli ve většině případů pracovat, jako řidiči. A tak nám díky slivovicovému opojení docela rychle utekla cesta po polských „silnicích“, aby v ranních hodinách, nastalo naše první čtyřhodinové setkání s ruskou, konkrétněji s běloruskou „pohostinností“ na hraničním přechodu Brest, kde jsme opouštěli Polsko, a které nám později ve srovnání s tím, co jsme viděli, připadalo, jako vrchol civilizace. O Československu, které tehdy ještě Československem bylo, ani nemluvě.

Kterak nám prvně spadla brada

Na hraničním přechodu, (podotýkám, že na jakémkoliv hraničním přechodu, kterým chcete vstoupit z jiné země do některého ze sovětských států, to vypadá stejně), si nejdříve postojíte asi dvě hodiny, aniž by si vás kdokoliv všiml. Tipovali jsme, že nás pozorují skrytou kamerou a sledují naše chování. Potom naše chování porovnávali s nějakými, předem, stranou a vládou schválenými, předpisy a tabulkami. Když pak pravděpodobně nabyli dojmu, že nejsme imperialistickými špiony, nastala fáze dvě a to kontrola pasů. Do vozu vstoupil policejní důstojník, jehož nažehlená, bezchybně, až po krk pozapínaná uniforma, bezvadně korespondovala s nehybnou, až kamennou tváří, která pravděpodobně postrádala jakékoliv mimické svaly.

Nejdříve prošel uličkou mezi sedadly a všechny pasy, přesněji řečeno razítka AB SLUŽEBNAJA, pečlivě zkontroloval. Pak znova vstoupil do uličky v autobusu, aby všechny pasy orazítkoval, načež, při třetím procházení mezi sedadly, všechny pasy posbíral a pak, aniž by, byť jen posunkem, či slůvkem naznačil, co má v úmyslu, odešel neznámo kam. I s našimi pasy.

Následovalo čekání, během kterého jsme nevěděli, jestli pojedeme dál, nebo zpátky, nebo na Sibiř.

Na štěstí ještě naše zásoby slivovice byly v tu dobu docela slušné a tak jsme si s budoucností příliš hlavu nelámali.

Asi za hodinu vešel do vozu jiný důstojník, jehož fialový obličej a ještě fialovější nos, nesvědčil o časté abstinenci svého nositele a k naší velké úlevě nám pasy rozdal.  Pak, když pohledem zkontroloval vnitřek autobusu, natáhl do nosu pach, který mu rozhodně nebyl cizí, na sucho polkl, nechal otevřít závoru z poctivé oceli a nařídil řidiči, aby popojel pod plechový přístřešek, protože –„Nádo pokazáť bagaž!“

Když asi po dvaceti minutách přehrabování v našich osobních věcech, aniž by kohokoliv, komu prohlížel kufr k této činnosti, přizval, skončil, vešel do autobusu a polohlasem si řekl řidiči o „padarok“. Řidič, který pravděpodobně do takovýchto končin nejel prvně, nehnul ani brvou a podal celníkovi starou ohranou magnetofonovou kazetu s nahrávkami Afrika Simona a nějakého světoznámého východoněmeckého zpěváka, o kterém jsem nikdy neslyšel.

Celník spokojeně zachrochtal, otevřel další závoru a nařídil popojet pod další přístřešek, pod kterým byla navíc ještě montážní jáma. Tam jiný celník, který byl oblečený do maskáčů, prohlédl spodek autobusu, jestli někoho nepašujeme na podvozku, potom si taky řekl o „padarok“, načež byl odměněn podobně, jako jeho kolega kazetou, tentokrát však s písničkami Karla Hály.

No a světe div se! Veškeré náležitosti, které byly potřeba splnit pro vstup do Běloruska, byly pravděpodobně splněny, otevřela se další závora a my jsme mohli vjet na území mužiků, bábušek, dědečka Mrazíka a kolébky světového proletariátu.

A tak jsme vyrazili. Byli jsme samozřejmě zvědavi, na krajinu, či města a vesnice, kterými budeme projíždět, nicméně asi po dvou hodinách jízdy po čtyřproudové silnici M1, která spojuje města Brest, Minsk, Smolensk a Moskvu, a která měla povrch kupodivu rovnější, než silnice Polské, jsme zjistili, že kromě březových a smíšených lesů, které silnici neprodyšně lemují, je možné spatřit jediný druh staveb, které jsou u cesty, a to autobusové zastávky.

Každá zastávka, byla z masivního betonu, stála asi na půl metru silném betonovém základu a kromě obrovského nápisu, který označoval název vesnice, ji zdobily výjevy z druhé světové války, rudá hvězda, nebo alespoň srp a kladivo a mnohdy ještě, už slabě viditelná, podobizna V.I.Lenina, kterak hrozí z tribuny světovému imperialismu. (Znovu podotýkám, že mé zážitky jsou situovány do roku 1992. Dnes již vypadá Rusko asi trochu jinak. Anebo taky ne. Nemohu posoudit. A ani nechci.)

No a za zastávkou následovala odbočka do vesnice, která byla podle směrové tabule vzdálena v průměru okolo 2 km a jejíž název zastávka hlásala. A dokonce i odbočka do vesnice byla lemována hustými lesy.

A tak jsme svoji pozornost zaměřili na „dopravní“ prostředky, které jsme cestou potkávali.

A věřte, že to byla někdy neuvěřitelná podívaná.

Tak například většina nákladních vozů, řečeno slovy pana Donutila z Tankového praporu, prodělala několik sovětských ofenzív, a i řidiči, kteří tyto vozy řídili, byli jako kdyby vystoupili z některé sovětské budovatelské epopeje. To znamená- kožená bunda, na hlavě bekovka, okno dokořán, loket z okna a v puse nejznámější ruské cigarety s názvem „Bělomorkanal“

Tyto cigarety měřily asi deset cm a z toho asi jen dva centimetry zabíral tabák, který byl tak silný, že by s ním šlo trhat pařezy. Zbytek cigarety tvořila papírová trubička, která měla dva účely. Jeden účel byl ten, abyste cigaretu udrželi v zimě v tlustých rukavicích, anebo se trubička prsty zmáčkla a pak se zahnula do jakéhosi tvaru písmene „zet“, podobně jako onen vlk z grotesky „Jen počkej!“, a tento ohyb sloužil jako filtr. Později jsme těmto cigaretám neřekli jinak, než „vlkovky.“

A takovýto náklaďáček, na jehož korbu se vejdou, dle mého odhadu, tak patery kolečka materiálu a jehož kola, kromě pohybu rotačního, ke kterému byla určena, vykonávala ještě těžko popsatelnou „osmičku“, si to šinul asi čtyřicetikilometrovou rychlostí.

Vždycky, když jsme viděli takto „šmajdající“ náklaďák, tak jsme čekali, že ty kola musí, podle všech fyzikálních zákonů, každou chvíli upadnout, leč nikdy se tak nestalo. A tak nás prvně napadlo, že tady bude asi vše jinak, než na co jsme zvyklí.

Zastávka na benzínové stanici, abychom natankovali, nás v tom utvrdila.

Jelikož mně, jako řidiče, zajímalo, kolik stojí nafta, (saljárka), pozorovali jsme naše řidiče při tankování. A tehdy jsme poprvé zaznamenali, že při nakupování v Rusku platí neobvyklý postup, který se dá shrnout do třech bodů.

1. Očima vyber v obchodě, co chceš koupit.
2. Zaplať zboží u pokladny
3. Běž si pro zboží a modli se, ať tam ještě je, protože pokud ne, peníze zpět vám nevrátí.

Podobný postup platí i při tankování. Nejdříve odhadněte, kolik budete potřebovat paliva,

Poté ho zaplaťte a pak obsluha pustí čerpadlo a můžete tankovat. Ovšem pozor! Pokud jste odhadli, množství paliva, které budete potřebovat špatně, tak vám palivo teče s plné nádrže na zem, aniž by se tankovací pistole sama vypnula, jako je tomu jinde ve světě, nebo aniž by obsluha tankování zastavila.

Pokud se rozhodnete, natankovat radši míň, s tím, že si pak dokoupíte, tak na to zapomeňte. Podruhé už vám obsluha, z neznámých důvodů, naftu neprodá a vy musíte zkusit štěstí jinde.

O tom jsme se přesvědčili, při dalším tankování.

Tam jsme byli taky svědky výměnného obchodu, který v Rusku zažíval a možná ještě zažívá, svoje nejlepší léta.

Mezitím co se naši řidiči dohadovali s obsluhou benzínové stanice, jsme pozorovali, jak jeden dýchavičný ZIL (náklaďák sovětské výroby-pozn.aut.) zastavil na stejném parkovišti, jako my. Řidič, s nezbytnou „vlkovkou“ v puse vyskočil z kabiny a šel odkrýt plachtu ze zadní části korby, potom se opřel o blatník a kouřil, jako sádrový ježek.

Asi po pěti minutách, s obrovským skřípěním brzd zastavil druhý Zil, který měl skříňovou nástavbu. Vystoupil z něj řidič, který, jako by z oka vypadl tomu prvnímu, zahodil dokouřenou „vlkovku“ a hned si zapálil druhou. Potom nabídl cigaretu i prvnímu řidiči a nenápadně se zeptal: „Privět! Kakoj gruz?“ (gruz = náklad - pozn. aut.)

„Amórtyzátory!“

„Pakažéš? U meňá kurtki. Změňájem.“

„Nu! Davaj!“

A oba řidiči se odebrali k odplachtované části. Řidič otevřel bočnici a objevila se spousta krabic. Jednu krabici řidič sundal a otevřel. A tak jsme se dozvěděli, že ony amortyzátory jsou tlumiče pérování a bylo jich v každé krabici odhadem osm až deset.

Řidič druhého vozu vzal jeden do ruky, odborným okem ho prohlédl a zeptal se: „Vólga? Maskvíč?“

„Éto univěrzalnyj! Skolko chóčeš?“

Když se ptal na množství, mysleli jsme si, že myslí kusy. Omyl!  Myslel krabice…

„Potom vzali oba po dvě krabice s tlumiči a šli k druhému vozu. Druhý řidič otevřel „svůj obchod“ z bund a zavolal na prvního: „Běrí!“

Ten beze slova, a aniž by si prohlédl velikost či barvu, sundal z věšáku asi pět bund, hodil je do kabiny svého vozu. Pak si podali ruce, oba najednou vyskočili do kabin, zapálili „vlkovky“ a s loktem ve staženém okýnku vyrazili buď na vykládku, nebo na další parkoviště, kde možná s částí nově nabytého zboží, či nákladu uskutečnili další výměnný obchod. Nevíme proč, ale tak nějak se nám všem vybavila pohádka o kohoutkovi a slepičce.

Ponechali jsme oba řidiče náklaďáků svému osudu, nasedli do busu a vydali se na další cestu.

Autobus příjemně vrněl a někteří z nás začali pociťovat lehkou únavu, která mnohé z nás začala přemáhat, a nám se začaly zavírat oči. Přece jen jsme cestovali již téměř čtyřiadvacet hodin a to dá docela zabrat.

A tak Ivanův výkřik, –„Kúrva, ogaři tož to jste neviděli!“ – který nás vytrhl z království řeckého boha Hypnose, u nás způsobil, vyložený šok.

Načež jsme přitiskli obličeje k oknům a tiše žasli.

V levém pruhu nás asi osmdesátikilometrovou rychlostí, předjížděla prastará motorka se sajdkárou.

Na tom by nebylo nic tak divného, kdyby ovšem tento dopravní prostředek nevezl kromě dvou mužů, kteří měli místo přileb tankistické kukly, ještě osm, asi čtyřmetrových, dřevěných, hranolů ve dvou řadách, které byly položeny podélně na sajdkáře.

Ptáte se, jak je to technicky možné? Jednoduše jeden muž motocykl řídí a to přesto, že je to v Rusku, klasickým způsobem a druhý ležel na přepravovaných hranolech, oběma rukama obepínal celý náklad, aby se nerozsypal, a za pomocí dolních končetin, kterými se opíral o motorku a blatník sajdkáry, se snažil udržet sebe i náklad na sajdce. A tak jsme s němým úžasem pozorovali, jak se celé monstrum naklání střídavě dopředu a dozadu a to tak že se spodní řada hranolů škrtala o vozovku.

Logicky vzato, byla jen otázka času, kdy se přední část nákladu zapíchne do díry ve vozovce a katapultuje svého „spolucestujícího“ ze sajdkáry ven. Alespoň dle veškerých platných fyzikálních zákonů to tak mělo být, ovšem jak správně tušíte, nic takového se nestalo.  Jsme přece v Rusku.

A tak jsme společně, se smíchy slzícími řidiči našeho autobusu, sledovali se spadlými bradami, jak nám tito dva dobrodruzi mizí daleko před námi i s kývajícím se „dopravním“ prostředkem.

Byl to další, z celé řady šoků, které nás při pobytu a práci v Rusku měly potkat.

Je ovšem fakt, onen „nákladní“ motocykl nasadil laťku hodně vysoko a tak to, co nás míjelo ve večerních hodinách, nám připadalo docela normální, neřku-li běžné.

Proti nám se blížilo vozidlo, které mělo, a to i na Ruské poměry světla hodně vysoko. Se zájmem jsme sledovali ono vozidlo a marně přemýšleli, který náklaďák má tak vysoko světla.

Když „to“ přijelo blíž, poznali jsme, že se nejedná o náklaďák jeden, nýbrž dva. Jeden náklaďák vezl na korbě druhý náklaďák, no a ten na korbě, asi v rámci úspory elektrické energie, svítil na cestu… Nevěříte? Věřte!!!

Ale to už jsme se napojili na „Moskovskuju kolcevuju darogu“, tedy okružní, sto kilometrů dlouhou, šesti proudovou silnici, která obepínala Moskvu a náš vedoucí a zároveň zástupce firmy Mirek, nám oznámil, že již brzy budeme na místě.

Ovšem když řekl brzy, tak nějak zapomněl, na které části planety se nacházíme, neboť jakmile jsme najeli, na onu „okružní“, tak jsme se poslušně zařadili na konec kolony vozidel, která již byla před námi vytvořena. Všechny tři pruhy v našem směru již byly plné vozidel, které z nějakého neznámého důvodu nemohly jet dál. „Hle!“ říkali jsme si, civilizace a zácpy na silnicích dohnaly alespoň v tomto směru i Rusko, leč i dopravní zácpa v Rusku má jiná pravidla, než na které jsme byli zvyklí.

Abyste rozuměli. Ona okružní cesta kolem Moskvy má sice tři pruhy pro každý směr jízdy, ale hned na první pohled zjistíte, že do klasické dálnice má hodně daleko, a to především díky absenci jakýchkoliv svodidel, či patníků, nebo něčeho podobného a tak jednotlivé směry od sebe odděluje pouze asi šesti či sedmi metrový pruh trávy. A tak, po totálním zablokování třech pruhů daných pro náš směr, začali místní obyvatelé jezdit po krajnici, ve snaze projet a po pár minutách ucpali i krajnici.

Načež se začalo jezdit po dělícím travnatém pruhu. Nejprve v jedné řadě, poté ve dvou, a když došlo k zablokování i celého travnatého dělícího pruhu, začalo se prostě jezdit v protisměru a to nejdříve v jednom a potom dokonce ve dvou pruzích. Ale nakonec se ucpala i tato „tepna“ a provoz se zastavil totálně a to v našem směru a částečně v protisměru. Takže ve finále to vypadalo asi takto. Asi tři kilometry před námi, jak jsme se později dozvěděli, byla drobná nehoda tří osobních aut a před ní stála na tříproudové silnici osmiproudá kolona vozidel, které si vzájemně překážely a jen velmi těžko se dostávaly dál a proti nám, tedy ve směru, který původně žádnou překážku v provozu neměl, se prodíraly vozidla pouze v jednom volném pruhu a po krajnici.

Inu, řečeno slovy místních obyvatel: „Takája Rus!“ A tento výrok nás provázel po celou dobu našeho působení a zejména tehdy, kdy nám zůstával rozum stát, nebo když jsme se, podotýkám, zcela zbytečně, rozčilovali nad nějakým problémem, který jsme díky liknavosti a ležérnímu přístupu místních absolutně ke všemu, nemohli vyřešit.