Neplakala jsem...

Nejistě postávala za dveřmi, vyčkávala jako zlá myšlenka, která se zčistajasna vynoří a nedá spát, dokud si neprosadí svou a nestane se skutkem. Prostupovala všechny kouty úzké chodby, která se najednou zdála být temnější než obyčejně, prosakovala pod rohožku, do páru starých střevíců, pohrávala si s třásněmi těžkého nachového závěsu, páchnoucího zatuchlým časem. V okamžiku, kdy vyšlo z pokoje paní Amandine služebné děvče, nepozorovaně se prosmýkla mezi dveřmi, mořenými volskou krví a madeirou, lemující pečlivě škrobenou zástěru dívky(Amandine milovala pořádek a luxus) a zlehýnka za sebou zavřela. Byla uvnitř.

Naplnila celý salon, oheň, plápolající v krbu jako by byl najednou chladný, vířila letitou špínu a zlo, pečlivě nametené pod vyšívané ubrusy a perské koberce, ale přesto zůstávala nespatřena, když obemkla křeslo mladé paní jako had svou oběť. "Někdo je tu se mnou," prohlásila Amandine, ale nepříliš přesvědčeně, ale hned vzápětí ucítila důvěrně známou vůni růžové vody, ale i závan čerstvé hlíny, krve a ještě něčeho, z čeho se jí zvedal žaludek a o čem raději nechtěla příliš přemýšlet, a ona se jí dala spatřit, s půvabným úsměvem jako vždy, kynouc jí hlavou na pozdrav.

"Kdo jsi?"stěží potlačila paní strach. "Jsem to, co jsi v sobě živila už od chvíle, kdy jsme se poznaly, to, co ti nedalo spát, kdykoli ses na mě podívala. Vždy jsi měla pocit, že trpíš v mém stínu, vlastně se vůbec nedivím, že ses chopila příležitosti, jakmile se ti naskytla, abys mého snoubence poštvala proti mě, a pak byl jen krůček, aby jeho srdce patřilo tobě. neplakala jsem, když vám svatební zvon vyzváněl a neplakala jsem ani nyní, když jsem tiskla své studené ruce k jeho hrdlu. děs v jeho očích mi působil bolest, sle ráda ji vytrpím, abych ti ukázala, oč jsi mě připravila. Ale ještě nejsme srovnány. hned poté, co jsi zjistila, že nosím pod srdcem jeho dítě, jsi okamžitě přispěchala s bylinkami proti bolesti. Popíjela jsem je s úsměvem, přestože jsem věděla až příliš dobře, jaký jed jsei mi dala pít. Neplakala jsem, když jsem v bolestech porodila mrtvé dítě a neplakala jsem ani dnešní noci, když jsem tvé děťátko utopila ve studni. ale odplata teprve přijde, má milá. Vzalas mi vše, co jsem měla, ale ani to ti nestačilo. Mělas strach, že získám soucit tvého muže a a s ním i jeho srdce. Pak se můj kůň splašil v lese. Ldé řekli, že to byla nehoda, ale já jsem viděla tvůj pološílený výraz, když jsi mávala pochodní na cestě. Neplakalas, když jsi mě zprovodila ze světa, a proto též neuroním ani slzu, až budu tvé tělo trhat na kusy."

Paní Amandine zbledla, možná by byla něco řekla, ale v příštím okamžiku se na ni vrhla ona a jediným pohybem jí sťala hlavu dýkou, kterou dříve ukrývala v záhybech šatů. Té noci se městem nesl nepěkný nářek. Té noci, kdy mrtví vstávají z hrobů, aby pomstili své blízké. A ona tam jen stála a zašeptala:"Teď jsme konečně vyrovnány, sestřičko."