Bezdomovcem v jedné minutě

Jak lehce se jím může stát každý..............

Bezdomovcem v jedné minutě.

 

Proplétám se mezi spěchajícími lidmi. Jdu klátivým krokem známou ulicí. Namířím k potoku a usedám na prázdnou lavičku v přilehlé aleji lip. Pomalu sežvýkám poslední kousek rohlíku. Ještě hlt obyčejné vody z plastové láhve. Pak ji zastrčím do igelitové tašky s výrazným nápisem BILLA na křiklavém podkladu. Ze zvyku sjedu zrakem její obsah---vskutku bohatý majetek. Pár kusů oblečení, hřebínek, vybledlý ručník, poloprázdná peněženka a poslední papírové kapesníky.

Sakra, to jsem to dopracoval. Proč zrovna já mám takový pech……..?

Z kapsy kalhot vytáhnu cigarety a zapalovač. Kouřím a dlouze vyfukuji. Kolem přeběhne pár výrostků a s úšklebkem na mě civí. Taky projde Kovařík z vedlejší ulice. Oči vpíchnuté do chodníku, dělá, že mě nevidí. Brýlatý úředník Sedlář ze spodního patra našeho paneláku u mé lavičky zrychlí krok a jen nepatrně kývne hlavou. Kde jsou všichni ti známí, co halekali na potkání: „Nazdar, Edo, jak se daří?“

Asi chodí jinými ulicemi …..

Únava mně klíží víčka. Už toho běhání mám plné kecky. Na pracovním úřadě sledovat nabídky, potom „navštívit“ zbytečně nespočet firem----a pořád stejná písnička. Třeba v Elekromontu. Vedoucí na mě houkl: „Co blázníš chlape, teď když je krize, musel jsem taky propouštět. Nejsou žádné zakázky, bojím se, že půjdeme do konkurzu. Je to smůla, vím, že to nemáš jednoduchý, ale nejde to. A bude hůř, Edo!   Zkus to někde na stavbě,“ dodá mírnějším hlasem a zavírá mi před nosem dveře kanceláře.

Chytá mě z toho amok. On si snad myslí, že jsem „ty stavby“ už dávno neoběhal?

Je to všechno na pytel. Odstupné se nezadržitelně tenčí, stačí jen na skromné živobytí a cigára. A rifle s černým tričkem by už nezbytně potřebovaly vyčvachtat v nějakém voňavém roztoku.  I ta krasotinka z pracáku ztratila obvyklý vlídný pohled. Když si přisedl k jejímu stolu s exotickým stojánkem na tužky, zdálo se mu, že se štítivě odtáhla. Zastyděl se, ale taky ho to pořádně naštvalo. Člověk běhá od čerta k ďáblu a o práci nezavadí. Jestli se to brzy neprolomí, tak se z těch sraček nedostanu……..

Vstávám. Sunu se za větší keř na břehu potoka. Rychle se nasoukám do šusťákovky.  Oblečení pro úřady není na válení. Pečlivě ho skládám do igelitky.

Zamračilo se. Od západu se blíží černá, těžká oblaka. Sem tam mezi nimi probleskuje slabá zář.

„Krucifix, zase se žene pořádný liják,“ procedím mezi zuby. Chtíc nechtíc musím vykročit……

 Pod keřem v parku se spalo dobře. Bylo teplo, přikrývat jsem se nemusel a místo polštáře stačil poskládaný ručník. Pod něj se dala skrýt igelitka s mým největším pokladem. Ale ta sprcha před dvěma dny mně dala pěkně zabrat. Ještě teď mi třeští hlava a nemůžu se zbavit protivného kašle. To by mohlo taky skončit zápalem plic. Spustil se prudký liják. Jsem na nit promoklý. Třesu se jak osika, chladem nemohu zastavit cvakání zubů a z nosu mi teče jak z klarinetu. Nakonec vbíhám do budky autobusové zastávky.

„No nazdar, to je překvapeníčko,“ ozvalo se z tmavého koutu. „Tak jsi prý, Edo, dopadl tak jako já.“

Mezi kapkami deště, které se mně řinou proudem z vlasů na obličej, mrknu do přítmí. Stojí tam Ládes/vlastním jménem Ladislav Pokorný/, bývalý spolužák z béčka na základce. Věrný štamgast hospody „Na růžku“.

Ručičky míval dost levé a co si vydělal, většinou hned propil. Žena ho brzy prokoukla. Utekla mu, než ji stačil obšťastnit potomkem. Žil potom v paneláku s mámou.  Ale ta před rokem zemřela a peníze za byt už přepočítává hospodský.

„To mokro nám, houmlesákům, moc nesvědčí. Na cvakni si, třepeš se, jako když stará baba solí maso,“ spustí zostra a do ruky mně vrazí láhev se zbytkem rumu.

 Mlčím a překvapeně zírám na něj. Není to příjemné setkání. Všiml si, že se ošívám a nemám se příliš k pití.

„No, nestyď se, přihni si, ať se zahřeješ. Dyť seš, kurňa, jedna kaluž.“

Zacloumá mým ramenem a rumovým dechem houkne: „Zvu tě do našeho hotelu pod most za splavem.“

„Ne, Ládes, vrtím rezolutně hlavou a lehce odtlačím láhev od svého obličeje.

„Nedělej si starosti, už něco mám.“

„No, jak myslíš, kámo, ale když to nevyjde, klidně mě vyhledej. Já mám slabost pro spřízněné duše.“

Odešel. Déšť slábl a přestával bubnovat do plechové střechy. Schoulím se na lavičku a pospávám.

„Haló, občane, tady nemůžete spát.“ Dva policajti stojí nade mnou. Nezbývá než odkráčet. Déšť na chvíli ustává….

 

Šourám se pomalu městem. V hlavě mně bijí kovadlinky . Znovu se přihnal černý mrak. Hřmí už docela blízko. Cítím první kapky na obličeji. Poslední tři dny se střídá jedna bouřka za druhou. „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný,“ řekl by klasik v Rozmarném létě. Najednou mám pocit, že ten citát nějak pletu. Přitom je to moje nejčtenější kniha. Jsem roztěkaný, nemohu se soustředit……

  Je to na infarkt, ale nemám na vybranou. Bezmyšlenkovitě zamířím tam, kam se mně nechtělo a zatím ani nechce. Potkávám starou Novotnou s jejím chlupatým hafanem. Pospíchá. Očima stopuje rozverné zvíře a zběsile tahá za vodítko. Mě si nevšimne. V paneláku jí všichni říkali Křiklounka. Pořád toho svého mazlíčka komandovala a rovnala. Na protějším chodníku se dává do běhu bývalý soused Kadeřábek. I já musím přidat do kroku. Ale přesně opačným směrem. K mostu mám ještě půl kilometru.

Váhám. Už slyším Ládesovy pichlavé  řeči. S takovou „cháskou“ budu teď sdílet osud. Těžce se to přiznává, ale koneckonců, patřím mezi ně.

Sotva pletu nohama. Běhání po firmách mě pěkně vzalo. Konečně doklopýtám k oprýskanému zelenému zábradlí. Přes okraj nahlédnu k hustému keři. Vyschlý břeh je vklíněn hluboko do koryta mělké říčky. Zvětšující se krůpěje rychle vsakují do rozpálené hlíny. Sejdu po vyšlapané klikatici. Přikrčím se pod betonový oblouk. Pak v polotmě šlápnu pod keř.

„Kurva, co tu šmejdíš, frájo?  Šlapej si po svých a dej si odpal!“ ječí zarostlý chlapisko v tlustém vaťáku s lahví v ruce.

„To by se ti líbilo,co? Cáká, tak se snažíš vecpat do sucha,“ haleká a volnou rukou loví něco v kapse.

„Nech ho,Dalas, to je Eda, můj bejvalej spolužák“.

„Tak přece jsi přišel k rozumu, Hezounku.“/použije mou přezdívku ze základky/.

„Tu máš, lupni si s náma a poslouchej, jak to venku bubnuje.“

„To není fér, Ládes,. Brzy se tady ani nepohneme kvůli tvým kamarádíčkům,“ brblá zkrotlý ramenáč a klátivě se poroučí do uválené zeleně. Někde dál se ozývá souhlasné chroptění dalších nocležníků.

„A vůbec, má aspoň cigára a nebo něco do zobáku?“  Dalas zvedá oživle hlavu a zase se sápe nahoru.

Rozpačitě vytahuji krabičku se zbytkem cigaret a pokládám ji na plochý kámen.

„Ukaž se chlape,“ drmolí Dalas už s darovanou mezi zuby. Namáhavě vykřesá plamínek ze zapalovače a nebezpečně se blíží k mé postavě.

„Hergot, ty jsi hubený a dlouhý jak tágo. Víš co, budu ti říkat Tágo.“

Ramenáč zavrávorá a labužnicky vyfoukne kouř.

„Edíku, sedni,“ táhne mě Ládes na nějaký kus hadru. „Vidím, že jsi dneska pořádně plonkovém. Sotva držíš oči. Tady máš kus papundeklu a parádní přikrývku. Nechal ji tu jeden otrapa, co nedávno zdrhnul.“

Nemám sílu protestovat. Pokládám se na rozdělanou papírovou krabici. S igelitkou pod hlavou a kusem staré deky přehozené přes nohy zavírám oči a vzpomínám…….

            Panebože, mně se snad něco stane! Plný dřez neumytého nádobí, nevyvětrané, ani postel není ustlaná. A popelník už je zase plný vajglů…..

„Měl bys, hošánku, přestat s tím vyhulováním. Na to si teď nevyděláš. Celý den jsi doma a přitom se všude válejí tvoje hadry. Kdybys aspoň jednou pořádně uklidil. Ale už toho mám tak akorát dost,“ chrlila bez dechu pálivá slova.

Bez hnutí pozoroval její rozlícený obličej. Nervózně pobíhala po bytě. Cítil, jak to v ní vře.

„Víš co,“začal pozvolně, „ už ty tvoje jedovaté výčitky nechci poslouchat.“

To bylo řečí, když mě propustili: „Neboj, to nějak zvládneme. Děcka jsou samostatné, přijedou na návštěvu párkrát do roka. Zatím máš odstupné, ty si brzo něco najdeš.“

„Ale ono to ,milá zlatá, tak rychle nejde. Všude se propouští a sehnat nějakou práci se rovná malému zázraku. Když sháním kšefty, nemůžu uklízet. To dá snad rozum, ne?“

Jeho obrana ji pokaždé ještě více popudila. Začala ho zasypávat oplzlostmi a vulgárními řečmi. Ani teď to nebylo jinak. Rozšafně se opřela o křeslo a začala:  „Kdybys nebyl nemehlo….

„Mlč!“ přerušil její řeč, kterou se hodlala rozkošatit.

„Já odcházím, protože to je písnička obehraná stokrát dokola.“

Začal se obouvat a přitom ji nenápadně pozoroval. Zmlkla. Rozhodila své pěstěné ruce do prázdna. I na dálku cítil, jak si oddechla. Otočila se a bez ostychu sledovala slova na displeji. Jeho podezření začalo mít jasné obrysy. Něco už mu naznačila minulý týden tajná esemeska, kterou rychle přelouskal na jejím mobilu, když se upravovala v koupelně.

Vehementně bouchl dveřmi. Určitě je přesvědčená, že se hned tak nevrátí.

Za půl hodiny přifrčel před jejich panelák cizí Peugeot. Nafintěný panák se několikrát rozhlédl a pak zmizel ve vchodě.

Sevřel pěst……Nejraději by mu hned na místě vypálil jednu do zubů.

„Co blázníš, Hezounku, vždyť mě mydlíš po hlavě,“ slyším z dálky hlas. S námahou otvírám oči. Kde to jsem? Zašmátrám rukou kolem. Rychle ucuknu. Popálila mě kopřiva. Z pravé strany se ozývá nesnesitelné chrápání. Konečně pochopím. „Promiň, Ládes,“ drmolím. Otáčím se a znovu usínám…..

 Prudce otevřel dveře. Ani ho nevnímali. Miliskovali se v ložnici, v jeho posteli.

„Vypadni, prasáku,“ řval a sápal se po ztuhlém chlápkovi. „Já jsem tušil, že ses začala kurvit,“ stočil hněv na ženu. Byla cizí, vzdálená. V obarvených vlasech, s napudrovanými tvářemi a stárnoucí kůží na krku. Kde se ztratila ta veselá holka, za kterou jezdil tajně na kole do sousední vesnice? Mlčky si natáhla župan přes kombiné. Pak na něj vrhla pohled plný nenávisti a opovržení: „Podívej se na sebe, jsi troska. Ale byt zůstane mně, splátky jdou z mých účtů.“

„Odcházím, uvidíme se u soudu,“ vyrazil ze stažených úst. Naházel oblečení a par věcí do tašky a řítil se ke dveřím. Ne. Nemůže tu ani chvíli zůstat. Jinak zešílí a neručí za sebe. Pádil přes schody, ale najednou zakopl a padal……

 

 Mám pálivou bolest v celém těle a hlavně na noze. Nečekaným trhnutím těla procítám ze snu.

Posadím se. Svítá. Ptáci se překřikují. Po mostě projíždí první auta, na chodníku se objevují první lidé, spěchající do práce. Z vody stoupá bílý opar.

Choulím se chladem, objímám rukama kolena. Zkouším se zahřát. Ostatní pod mostem mají ještě půlnoc.

Potichu vstanu, opláchnu studenou vodou obličej. Otlačená noha začíná znovu poslouchat. Asi jsem večer nalehl na nějaký kámen. Sedám do trávy a prsty mnu kotník, postupně dál, až ke kolenu.

„Ach, jó,“ vdychnu nahlas. Už deset nocí jsem přečkal s partou bezdomovců pod mostem. Co naplat  --- je výhodné vracet se za šera a vědět, že když se rozprší, mě se to netýká. A je rozumné dát něco do společné kasy, aby mně „noví kámoši“ rezervovali místo v letním příbytku. Dokud mohu přispět na něco ostřejšího pro zahřátí, mám právo vegetovat v jejich teritoriu.

„Seš dobrej, kámo,“ poplácali mě dokonce někteří po rameni. Taky měli za co. Nedávno se  mně podařilo trochu si přivydělat a blýsknout se vyšším příspěvkem.

Město totiž potřebovalo pomocnou sílu na dláždění chodníku . Náhodou jsem to zjistil. Pět dní jsem kopal a navážel písek. Všechno šlo jako po másle. Ale pak se akce zastavila. Prý jsou peníze vyčerpané a město dostane další dotaci až příští rok.

„Do pytle. Škoda, Tágo, mohli jsme si lebedit,“pokýval Dalas soucitně hlavou, když přebíral „dávku“ z mé poslední výplaty.

Teď už zas několik dní jen tak lelkuji. Na své oblíbené lavičce v parku. Sedím a přemítám. Sám sebe lituji a lkám nad osudem. To jsem dopadl. V padesáti rozvedený, bez bytu, bez práce a bez příbuzných/stejně bych se k nim nehlásil, hrdost by mně to nedovolila/.

I děcka se prý za mě stydí. S tím se „bejvalka“/jak říká Ládes/, mockrát kasala u soudu. A s nepředstíranou radostí. Bolelo to a nahánělo slzy do tváře. Jak rád by na ni a na všechny ty posměváčky zakřičel: „ Copak za to můžu, že nemám práci.“

Jak rád bych si navlékl montérky, nastavil svoji frézu a pozoroval, jak tvoří drážku v železném hranolu. Jenže to už je jen sen, který prožívá sem tam v noci pod mostem………..

Zvlhlou dlaní si opráším nohavice kalhot. Očima sjedu k asfaltové cestě. Ze silnice na ni vbíhá žena. Ve sportovním, s kvalitní obuví na nohou.

Je to ona. Pokaždé ve stejnou dobu míjí mé posezení. Stejně oblečená, stejně spěchající. Z černých, krátce střižených vlasů jí sem tam vyskakují stříbrné pramínky. Nepatrně se usměje a čokoládové oči se na malý okamžik protnou s mou tváří.

Už se ten okamžik zase blíží. Vbíhá do zatáčky, kde se rozšafně prochází manželský pár s kočárkem. Vyhýbá se. Uskočí do trávy. Vtom jí něco vypadne z boční kapsy kalhot. Vůbec si toho nevšimla. Už je znovu na chodníku a blíží se k mé lavičce.

   Ztuhnu. Ale pak se vzchopím.

„Haló, paní, zastavte, něco jste ztratila. Tam v zatáčce.“

Vstanu a snažím se upoutat její pozornost i napřaženou rukou. Snad mě, chlápka bez domova, vezme na vědomí.

Zastavila se. Zašmátrala do kapsy. „To bude mobil. Kde vypadl?“ zahledí se tázavě do mé tváře.

Hbitě nakročím k travnatému porostu. Přístroj si hoví obráceným displejem kousek od mé nohy. Vložím jí ho do teplé dlaně. V té chvíli mě ani nenapadne, jaký „trhák“ by ta krabička s číslicemi a písmenky znamenala pro mě.

„Tak to vám musím dost poděkovat. Nerada bych o něj přišla. Mám tam uložené důležité kontakty.“ Mobil zasunula do kapsy a zajistila ji zipem. Projíždí mě pohledem. Zdá se, že usilovně přemýšlí.

„Pozvání na kávu snad neodmítnete?“

Stojí blízko mě. Ve tváři stopy prožitků, ale úsměv a oči---- ty oči mě něčím přitahují. Jsem v šoku. Údivem mlčím.

„Dnes spěchám do práce,“ rozetne to ticho. „Ale zítra vás čekám v pět v restauraci „U Havránků“. Víte, kde to je? Doufám, že dorazíte, nebo si pro vás zaběhnu sem, do parku,“ dodá důrazně.

Nic neříkám. Trpělivě poslouchám. Pak se usměji a slabě kývnu hlavou.

 

Ležím ve vaně plné voňavých bublinek. Teplo příjemně proudí kolem mého těla. Je to jako sen. Kolikrát se mi zdálo, tam pod mostem, o takové koupeli…….?

Najednou mám pocit, že jsem prošel dvojí přeměnou--- nejdříve ze života motýla v nevzhlednou housenku na špinavé trávě a teď mě možná čeká život s docela pěknou květinkou…..

Pohroužím se až po krk do vody a přivřu oči-----. Znovu stojím bezradně před vchodem restaurace. Opláchnutý v potoce, oholený před rozbitým kouskem Ládesova zrcátka, v novém tričku, za poslední uspořené peníze. Váhám. Nakonec si dodám odvahy a vkročím dovnitř.

Vidím ji. Sedí sama u kulatého stolku s barevným ubrusem a se sušenými slaměnkami v malé, keramické váze.

Pozdravíme se a hned i představíme. Zmateně usedám. Sylva si bez váhání bere hlavní slovo.

Vypráví, že si mně v parku už dávno všimla. Trasu si vždycky naplánovala kolem mé oblíbené lavičky.

„A víš, co mně na tobě nejvíc zaujalo?“ zeptala se a položila měkkou dlaň na mé prsty.

„Ty tvoje oči, vždycky byly smutné a utrápené, nikdy neměly opilecký výraz jako u jiných.“

Pak pokračovala ve výčtu toho, jak a kde si sehnala o mně informace.

„Že nejsi žádný zloděj, jsi mě přesvědčil s tím mobilem. Musím se ti, Eduarde, přiznat, že to byl jediný nápad, jak tě proťuknout a jak s tebou „diplomaticky“ navázat kontakt. Doufám, že mi tu malou lest odpustíš,“ dodala, pohlédla mně do očí a silněji stiskla mou ruku.

Nemám slov. Mlčím, jen kývám hlavou a nervózně si zapaluji cigaretu.

Pak se postupně dovídám o jejím trpkém osudu. O životě se Zdeňkem a o jeho zálibě v rychlé jízdě. Kolikrát ho se synem prosila, aby trochu zpomalil. Jen se smál. Až si ho smrt našla na mokré vozovce. …

Ondra tenkrát přijel na pohřeb i se svou přítelkyní. Poznal ji na studiích v Praze. Už se také vzali, ale domů, do malého města se jim nechtělo. A tak čeká, kdy ji konečně zvěstují radostnou novinu, že bude babičkou.

„Mami, musíš být statečná a všechno překonat. Táta si to zavinil sám, víš , že si nenechal poradit,“říká jí každou návštěvu. Ještě, že tu má bratra s rodinou. Aspoň ti ji dodávají odvahu žít dál.

„A víš co, Eduarde, „slyší její zvonivý hlas, „už se pod most vracet nebudeš. Jestli chceš, můžeme to zkusit spolu………“

Překvapeně civím na ni. Má pěkný úsměv, upřímný pohled, v přítmí světel se mně zdá docela pěkná. Dotyk její ruky jakoby mě pohladil. Upřeně se zadívám do jejích očí. Najednou mám chuť obejmout ji a možná i políbit.

Jako ve snu kráčím se Sylvou do panelového bytu. Když odemkne, dýchne na mě teplo domova. Otevírá skříň v ložnici, vybírá pro mě spodní prádlo a župan……

Potopím si i hlavu a chvíli zadržuji dech pod vodou. Beru přichystané mýdlo a snažím se důkladně smýt všechnu dávnou špínu.

Na dveřích se ozve ťukání. „ Eduarde, pospěš, mám pro tebe připravenou dobrou večeři.“

Už druhý měsíc se tužím na stavbě. Běhám po lešení, roznáším materiál, chystám maltu, uklízím suť- prostě taková holka pro všechno. Ale nestěžuji si. Firma Kvapil s.r.o. má zatím dost zakázek a platí docela dobře. Zateplování fasád, bytů, výměna oken za úsporná, plastová-----to je teď trend, to prostě frčí…..

Chlapi v partě si mě dobírají: „Ty, Edo, zeptej se skorošvagra, jestli budeme mít na vánoce nějaké prémie. Určitě by se i tobě hodily nějaké chechtáky navíc.“

„Zítra prý přijde na stavbu, máte možnost se zeptat sami,“ odbývám dotěrného Olina. Rád „rýpá“ do majitele, bratra Sylvy, rád se pichlavými slovy naváží i do mě. Řečičky spolupracovníků přecházím s úsměvem. A v duchu si říkám: „ Jó, hošánci, kdybyste byli bez práce, možná byste mluvili jinak“.

Na konci směny čtu zprávu od Sylvy: „Už se na tebe těším, mám pro tebe překvapení.“

Rychle vběhnu pod sprchu. Proud teplé vody mně prohřívá celé tělo. To je slast…..

Docela jsem dnes prochladl. Mrholilo a pak se spustila vlezlá mlha. Co už může člověk čekat v listopadu?  Zima se pomalu přikrádá, na tom se nedá nic změnit.

Odemykám byt už skoro za šera. Cítím vůni pečínky. Sylva krouží kolem kuchyňské linky v župánku a hned chystá jídlo. Švitoří něco o své práci…..

Dívám se na její štíhlé tělo pod lehkou látkou. Když klade na stůl talíř s kuřecím stehnem, z výstřihu jí vykoukne kousek ňadra. Toužím po ní…..

Milovali jsme se hned druhý den, co mě přivedla z ulice do svého bytu. Byla vášnivá. Překvapilo mě to, ale zjistil jsem, že mě to vzrušuje.

Na sex s Alenou si už skoro vůbec nepamatuji. Možná to bylo mezi námi pěkné pár let, co jsme se vzali. Potom jednou za čas po hádce, při usmiřování.

Když se narodila druhá dcera Magda, začala mě odmítat. Většinou ji v posledních letech bolela hlava, nebo měla zkaženou náladu a když jsem ztratil práci, přestala se mnou spát úplně.

Sylva se ke mně přitulí na gauči. Nádherně voní, přivře oči a obejme moje ramena.

 

„Buď k ní hodný, Edo, neměla to se Zdeňkem jednoduché,“ rozpovídal se Petr nedávno, když byli u nich na návštěvě. Ženské si prohlížely podzimní kvítka v zahrádce a oni seděli u kávy na terase.

„To víš, jezdil vyřizovat zakázky, pořád byl někde v luftě. Rychlé auta, sem tam nějaká ženská, to byl jeho život. Před Sylvou jsem všechno tajil, bylo mně sestry líto. Vidím, žes ji padl do oka, tak si toho važ, je to dobrá ženská.“

Hladím ji po vlasech, tvářích ….

Ovladačem vypíná televizi a vede mě k ložnici. „Pojď, půjdeme si odpočinout. Jsi unavený a stejně jsou tam jen ty přihlouplé seriály.“

Nebráním se. Rozepínám ji župan. Na lůžku splýváme v jedno tělo…..Miluji ji.

„Bylo to krásné, Edoušku,“ brebentí slastně. Ani se nezeptáš na to překvapení? Petr tě chce poslat na rekvalifikační kurs a přidá ti na hodinu. Dnes mě volal a pozval nás o víkendu na chatu do Jeseníků.“

„Díky,“ zmůžu se na jediné slovo a políbím ji dlouze na ústa.

„Jo, a taky jsem byla dnes běhat. Víš koho jsem viděla na „tvé“ lavičce v parku? Dva bezdomovce, úplně zmožené alkoholem. Ten rezavý si mě prohlížel a pak zablekotal něco jako že mám pozdravovat Edu.“

„To bude asi Ládes,  ten co mě vzal pod most, asi se zahřívali alkoholem, v noci byl už první mrazík.“

„Edo, zhasni, budu už spát,“ zaprosí, „zítra přijdu později. Máme uzávěrku. V ledničce máš   hovězí polévku a řízky.“

Slyším, jak tiše oddechuje. Zírám do tmy. Nemohu usnout. Přemýšlím o chlapech pod mostem. Tiše vstanu. Jdu do kuchyně, zapálím si cigaretu. Mám teď všechno, ale co když se Sylvě znelíbím a octnu se zase pod mostem? Myšlenky mě běhají hlavou, tělo svírá úzkost….

            K ránu mám sen. Choulím se pod starou dekou. Klepu se zimou, až kolem nadskakují papundekly, které máme stále k udržení tepla. Musím vstát a projít se. Z papírových krabic se hrabe Sláďa/Jenda Sládeček/. Rozdělává oheň, ohřívá si ruce. Začíná svítat. Vyšlapanou uličkou v trávě se šourá Ládes.

„Hoši, zatímco vy chrníte, já pracuju,“ huláká a mává igelitovou taškou. Pak z ní vyloví torzo pečeného kuřete.

„Vidíte, chrapouni, vylovil jsem vám snídani z popelnice.“ Napíchne pečínku na klacek a opéká.

„Tak, každý si trochu uzobněte. Ale ať zbude i na mě.“

Z haraburdí pod mostem se zvedají ospalé hlavy.Ve starých zimních čepicích „ vírají “ k ohni.

Vztáhnu ruku  ke kapající mastnotě a náhle slyším ječivý hlas: „Ne ty, já chci první.“

Otáčím hlavu k chumlu špinavých dek. Alena se sápe přímo ke mně. Sáhne po kuřeti, strčí do mě a já padám na oheň. Pálí to. Křičím…..

Probudím se zpocený, ležím na zemi a bolí mě noha. To bude pěkná modřina….

 

Prodírám se suchou, vysokou trávou keři bez listí. Mají jen trny a zmrzlé, karmínově červené šípky. Zdá se mně, že od té doby, co jsem odešel, se všechno kolem zaplevelilo a rozrostlo. Stmívá se. Asi jsem nenašel tu správnou, vyšlapanou cestičku….

Konečně stanu pod mostem. V tašce hrnec hovězí polévky a několik řízků, zabalených mezi chleby. V přítmí sedí na staré dece dvě zachumlané postavy a popíjí nějaký alkohol .

„Chlapi, Ládes, jste to vy?“

„Hele, Dane, máme návštěvu, jde k nám nějaký mecenáš,“ rozchechtá se ten v modrošedé bundě. „Říkáš Ládes, ten si našel jinačejší bydleníčko,“ halasí ten druhý, když si pořádně lokne z láhve. „Ale můžeš nám tu všechno přenechat, my mu to s radostí předáme.“

Než se zmůžu na slovo, sápe se po tašce. Poklička odletí a část polévky a nudlí vyšplíchne na zem.

„Ty, Mates, to si dneska napcháme banděra a zahřejeme žaludky. Vzbuď Sláďu, ať se taky poměje. „Možná má ten dobrodinec, ještě něco pro nás schovaného v kapse,“pustí tašku a kalným zrakem slídí po mé bundě.

„Tak dost, hošani, to bychom si nerozuměli.“ Rozmáchnu se a vrazím do Dana, až zavrávorá.

„Hele, ta svině by se chtěla prát, vidíš to Mates?“ Oba se vrhnou ke mně. Zahlédnu čepel nože. Zavrávorám a už se válím v odpadcích. Papírové krabice lupnou pod tíhou mého těla. Ucítím píchnutí a bolest pod pravou lopatkou. Bolestí zařvu…..

„Co blázníte, chlapi,“ ozve se těsně nad mou hlavou. „Dyť je to Hezounek, Ládesův kámoš.“

 Sláďa mně pomáhá vstát. „Máš tady střep z rozbité sklinky.“ Vytáhne něco z e zad mé rozbité bundy. „Kde ses tu vzal? Snad tě ta tvoje sportovkyně nevyhodila?“ blekotá. „ To bych tě musel ošetřit já.“

Obě individua se stáhla bokem. Chvíli na nás civí, pak si začnou nožem rozkrajovat řízky.

„ Ne, Sláďo, jen jsem vám chtěl přilepšit. Škoda, že tu není Ládes.“

„Ten je teď v opuštěném zahradním domku za nádražím, má tam svou novou partu,“ souká pomalu slova  Sláďa.

„Drž hubu, vole,“ zařve hromotluk v modrošedé bundě. „Víš, co poručil, že nemáme nikomu prozrazovat jeho místo. Pak zatne pěst u nosu.

„Raděj se pakuj, Hezounku, tady tě nečeká nic dobrého.“ Sláďa mávne rukou ke dvěma rváčům a chumlá se do staré deky.

„Vykliď místo, frájo, dokud máme dobrou náladu. Díky za žrádýlko. Necháš nám tu i ty cigára, co ti vypadli z kapsy i toho Smetanu. Máš svou vdovičku, ta tě založí…..“, jízlivě se zašklebil Dan.

Oba se mi staví do cesty.  Sláďa už nahlas zařezává….. Obracím se a raději to vzdávám.

Rychle vyběhnu na chodník. Rána na zádech pálí jak čert. Rozběhnu se k sídlišti. Mám štěstí, Sylva se zatím nevrátila. Na mobilu, který jsem na štěstí nechal doma čtu: „Za chvíli končím, už se na tebe moc těším. Sylva.

Zapnu pračku. Zablácené rifle a roztrženou bundu vhodím do ní. Řeknu jí, že jsem spadl na stavbě. Snad se nic nedoví…..

Vběhnu do koupelny a pustím sprchu.

Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas……, zní vánoční písně a koledy z každého koutu obchodního centra. Proplétám se mezi houfem zákazníků. Vánoční horečka je v plném proudu. Zastavím se. Chvíli pozoruji to lidské hemžení mezi blyštící se výzdobou, spoustou reklam a haldou zboží. Sylva doma peče cukroví a já tady přemýšlím o vhodném dárku pro ni. Nákupům jsem nikdy příliš neholdoval. Zato Alena byla přeborník. Dokázala mě vláčet celé hodiny po supermarketech, než si konečně něco vybrala. Dnes si to ale užívám. Nasávám tu zvláštní atmosféru a představuji si své první vánoce se Sylvou…..

Vejdu do oddělení parfumérie. Prodavačka mně vstřikuje různé vůně na hřbet ruky. A pak ji ucítím. To je ona. Zrovna tak vonělo její tělo, když mě tenkrát našla krvácejícího ve sprše. Polekala se . Hned mě začala čistit a ošetřovat ránu. Nenadávala, nic nevyčítala, jen mě pevně objala kolem ramen.

„Já tě chápu, Edo,“ začala , když jsme se ukládali ke spánku.

„Jsi dobrý chlap a chtěl jsi těm, co tě kdysi v nouzi přijali trochu přilepšit. Ale uvědom si, že ne každý se octl na ulici z důvodu životní krize nebo tragédie. Mezi bezdomovci je plno povalečů, zlodějů, lenochů a jiných individuí, kterým takový způsob života vyhovuje. Někteří jsou krutí a bezohlední…. Její promlouvání do duše jsem se neodvážil přerušit.

A pak se ke mně přivinula a já intenzivně cítil tu vůni po celém jejím těle. Byl jsem jí vděčný, že mě od sebe nezapudila. Vždyť jsem se mohl znovu ocitnout pod mostem. Dala mi znovu důvěru a já se tenkrát zařekl, že už ji nechci zklamat. Snad mi pomůže i ta vůně…

 

Kráčím s úhledně zabaleným dárkem k sídlišti. Začal padal sníh. Hustě. Jako když  roztrhne velkou peřinu.Vločky pomalu klesají na zem a hned se rozpouští. Ale i tak se většina lidí na chodníku usmívá a raduje----snad se letos dočkáme bílých vánoc.

U našeho vchodu stojí mladá dívka s kapucí na hlavě.

„Ahoj tati,“ slyším známý hlas. Zahledím se do modrých očí. Poznávám ji. Je to moje mladší dcera. Když byla malá, moc ráda se schovávala a já ji musel hledat po bytě. Když jsem na ni jukl, pištěla a běžela k Aleně.

„Co tu děláš, Magdo? Jak jsi mě našla?“ vyhrknu překvapeně.

„Tati, naše město není tak velké. To víš, lidi jsou všímaví a moc rádi poradí,“ dodala ztichlým hlasem. „ Můžeme se spolu chvíli projít? Chci ti něco říct.“

Jdeme mlčky chodníkem mezi paneláky.

„Máma, táto, je vážně nemocná. Našli jí nádor a teď byla v nemocnici na chemoterapii. Je sama. Ten její nápadník se na ni vykašlal,“ rozpovídá se pozvolna s hlavou sklopenou k zemi. Zastavím se a tázavě se na ni pohlédnu.

„Já vím, ublížila ti. My všichni jsme ti ublížili. Ale máma toho moc lituje. Snad jí můžeš odpustit. Nechtěl by ses k ní vrátit a nebo ji aspoň navštívit? Nic nemluví, jen pořád brečí.“

Mlčím. Už to není ta moje malá holčička. Zdá se mi vzdálená a všechno co říká, jako by se mě netýkalo…

„Je mi líto, Magdi, že je máma tak nemocná. Možná se přijdu na ni podívat, ale už se k ní nevrátím,“ soukám rozvláčně slova. „Víš, říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš a já tomu věřím. To, co jsem prožil se nedá zapomenout. Mezi mnou a mámou se to pokazilo a už se to nedá spravit.“ Přistoupím blíž a obejmu ji: „Ale ty s Adélkou můžete za mnou kdykoliv přijít, jestli se za mě nestydíte…..“

Najednou má oči plné slz. Vymaní se z objetí a beze slova se rozběhne. Mizí za vedlejším blokem.

Stoupám po schodech. Chodbou se line vůně vanilky. Mám hlavu plnou zmatků……

Budu mít sílu poprat se s tím, co mě ještě čeká……?

 .

---