Gagarin

Zastavil se věčný Rýmařovský vítr a byl slyšet čas, že plyne. Z hodin vycházel zvuk, jakoby u sousedů za tenkou zdí kapalo z kohoutku do nádoby s vodou, nebo jako když vhazuješ mince do kostelní pokladničky v chrámové lodi. Ručičky hodin pleskavě ukrajovaly vteřinu za vteřinou a bylo před bouří. Listy stromů zplihle visely jako popravené, když jsem vyšel ven. Olověná oblaka jež předtím zlověstně visela na krajinou, najednou spadla do města a já jsem se ukryl do chodby domu. Blízký blesk ozářil moji tvář, ucítil jsem teplo elektrického výboje a z náhlého šera, se na setinu vteřiny vyloupla postava visící na zdi, jako na kříži. Těžké kapky dopadaly a zněly jako polibky na rozloučenou a voněly vodou. Pak najednou s ohlušujícím rachotem spadly kusy ledu a tříštily se na asfaltu jako kosti. Jícny okapů křečovitě vyvrhovaly déšť svedený až k patě domu, jako dávící se muž, který toho příliš vypil.

Když bylo po všem, tak záhon růží vysazený u nohou Jurije Alexejeviče Gagarina, vypadal jako krajina po bitvě. Stonky těl rudých růží, ležely mrtvy jako vojáci, vzájemně zaklesnuty svými trny a voněly jako omytá těla. Malé kousíčky slídy v břízolitové omítce jiskřivě zářily omyty bouří až přecházel zrak. A tam pod svatozáří přilby s nápisem CCCP a v rouchu skafandru, kynul z nebes kam vstoupil, okolojdoucím jako freska z Pompejí, Svatý Gagarin.

Dívali se s Josifem Stalinem, který stál s rukou v Napoleonském gestu naproti v parku, vzájemně na sebe. Na Stalinovu hlavu usedali ptáci a tiše na ni srali. Bílé ptačí exkrementy stékaly po jeho kamenné hlavě kolem nosu a barvily jeho knír na interesantní šeď. A jeho oči se tvářily čím dál více šíleněji.

Čas stále plynul okolo jako řeka a býval slyšet. Když měla přijít bouře. Mnohokrát spadlo listí k patám stromů. Tiše jako když se svlékáš. A pak začala doba mizení.

Nejdříve zmizely všechny úsměvy. Ten Gagarinův taky. Pak mu upadly prsty a nos a Gagarin začal vypadat jako nemocný leprou. To všechno pozoroval Stalin už pouze skrze škvíry v dřevěném šalunku, jímž byl obehnán. Lidé si toho nevšimli. Chodili ztraceni okolo, podobni Gagarinovi v jehož tváři neštovice času ďobaly až na cihly, ve věčném kruhu. A pak nebylo už nic.

Mám rád ticho. V němž bývá slyšet čas, nebo plamen kostelních svící. Vyhlížím potom bouři a hledám znamení na zdech. Bůhví čí tvář se vyloupne ozářená bleskem. Třeba ta má. Čas je šarlatán.