In vino veritas

Pohár,jež lahodí oku.
Tvůj ret spočal ve vzácném moku,
jež boží krví bývá zván.
Netuše pouštíš krev vlastní sám.

Snad hledáš na dně každé sklenice,
útěk z myšlenek,vzpomínek-z věznice.
In vino veritas ti zní
s doušky jež polykáš,pravda sní.

A když v první sklenici nenajdeš co hledáš,
když nepříjde úlevy-zas sklenici zvedáš.
Doleješ pohár zas plný pravdy krvavé,
topí se na dně tvé myšlenky toulavé.

Mámení v zoufalství jež vínem potlačíš,
zahání myšlenky a vše nač dávno nestačíš.
Ruka tvá sklenici tiskne,v touze marné.
Zaháníš,polykáš,voláš-už nic neni snadné.

Nastává kolotoč,kde sklenice vede,
duši i tělo ti ďábel svede.
Těžko se opuští tvá víra v moku.
Slzy ti nezhasí pálení v oku.

Oheň zaplaví časem celé tělo,
bolestně spaluje a rosí čelo.
Ovládá myšlení a přemůže přání,
jen jedno volá,jen mok svůj shání.

Už neprosím ať rozbiješ sklenici,
chápu tvou bolest,tvou vinici.
Ta pravda vinná daň svou si béře,
stýská se mi,máš zavřené dveře.

Na dně té sklenky zoufalé štěstí,
ruka jež zvedá ji,dává si pěstí.
Falešný svět se na dně zrcadlí,
modlím se za vás ,jež jste ji propadli...