Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVíra v nesprávného boha 2/2
Autor
StvN
Lidé ještě dlouho stáli jako opaření. Zírali na bezvládné tělo na dně kašny. Na hluboké stopy po golemovi a až po chvíli se odvážili pohlédnout jeden na druhého. Pod blankytně modrými nebesy se jim nechtělo uvěřit ničemu, čeho byli právě svědky. Vše, co znali, bylo na svém místě, povozy, domy, slunce. Nebyl konec světa. Proč si tak ale mnozí připadali?
Daleko z dohledu malé vísky sešel Necromancer z cesty. Následován mohutným golemem, který snad ani nemohl mít tolik citu, aby dítě nerozmačkal, klestil si cestu stále temnějším lesem. Na pohled se zdálo, že zabloudil. On ovšem bloudil spořádaně, a tak není divu, že se před ním po čase les rozevřel a on vstoupil na posvátnou mýtinu.
Měsíc byl v úplňku. Zatím schován za stromy, vždy ale připraven propůjčit své energií nabité paprsky. Když se Necromancer zastavil vprostřed mýtiny, nastalo nezvyklé ticho. Svět se bál. Nebyla obyčejná noc. Byla noc věštby.
Necromancer začal s přípravami. Poklekl k lesní studánce obložené kamením, pohladil hladinu a vybral všechno nanesené listí. Golemovi přikázal, aby se postavil a dítě podržel za nohy nad hladinou. To mlátilo sebou a křičelo. Po chvíli však, vlivem překrvení mozku upadlo do klidné nečinnosti. Necromancer nechal klesnout svá víčka a oddal se krátké meditaci. Čekal, až Měsíc ozáří provizorní oltář. Paprsky odražené od vodní hladiny budou tančit po okolních temnotách. Malé tělíčko bude se stříbřit a vše bude připraveno k věčné oběti.
Necromancer, s magickou hůlkou před koleny, soustředil se na boží poslání. Měsíční svit pálil ho v zátylku. První slova šeptal takřka neslyšně.
Naso du Delly mekhu.
Nase je Delly neme.
Šeptal slova jazyka nepsaného, neslyšeného.
Mane te neha na.
Mena ta nahe ne.
Síla věčného zaklínadla prostoupila jím i jeho obětí.
Drape re te ra.
Drepa ra ta re.
Bělostné tělíčko začalo se plnit jemnými linkami krve. Obrazce jimi tvořené byli odpovědí tiché modlitbě. Naso je přítomen. Naso je tady. Naso tě slyší. Žádej ho.
Krev stékala pomalu od jizev a pokrývala celé tělíčko. Plížila se po krku a kolem uší na vrch holé hlavičky. Odtud skapávala do studánky, v níž rozplývala se do všech stran. To byla řeč, kterou mluvil Naso, to byla odpověď na jednoduchou otázku.
Nome ru maru?
Co mám dělat? Jaké jsou věci příští? Zjev mi mé poslání.
Necromancer otevřel oči. Jizvy se zacelily. Měsíc zmizel. Hleděl do krvavě zbarvené vody a přijímal svůj osud. Věděl jistě, co má udělat. Nemohl se mýlit. Naso promlouval zřetelně.
Nečekal. Vzal si spící dítě do rukou. Golema nechal rozpadnout v jemňoučký prach, který se ztratil s prvním závanem větru. Dítě otřel a zabalil do svého pláště. Přiložil i svou magickou hůlku a celý balíček nechal ležet u studánky. Poté obešel celou mýtinku podél lesa. Tím zasvětil dítě do kruhu temné moci. Sám se tak odevzdal bohu Naso.
Přišel zpět doprostřed mýtinky. Pohlédl do načervenalé vody. Napřáhl levou ruku. Z dlaně mu začala vytékat krev. Dopadala do vody a mísila se s krví dítěte.
Ma re ma ra.
Me ra ma re.
Tvá krev je má.
Má krev je tvá.
Zbývalo jen jedno. Rozloučit se a vykonat spojení. Poklekl vedle dítěte. Měl by něco říci. Pohladil jej po čele a v duchu mu popřál šťastnou cestu. Sám si lehnul hlavou ke studánce, nohama k lesu. Zavřel oči. Byl připraven.
Ze studánky vytryskl gejzír tmavé tekutiny, která ve sprškách dopadala na těla.
Ma re ma ra.
Me ra ma re.