ARCHITEKT

Matka se synem prošli zaskleným koridorem a pak hned do dveří Firmy. Když vešli, všimli si po své levé straně zahradní párty. Rout vypadal rozkošně, všude postávali klábosící lidé a jídlo a pití na bílých stolcích  vonělo výtečně. Synek, neskrývaje ryzí nadšení, trhal švy své pozornosti na stovky kusů a bylo vidět jak moc by se chtěl oslavy zúčastnit. Matka ho však napomenula, zdůrazňujíc, že zde nejsou právě kvůli žádným oslavám, načež společně pokračovali halou z černého luminiscentního kamene až k recepci, kde se na ně s přáním dobrého dne usmála blonďatá slečna.

"Jdeme za Architektem," pronesla matka a jaksi posmutněle se zahleděla na kučeravé vlasy svého desetiletého synka.

"Jistě. Prosím, pojďte za mnou," oznámila jim s úsměvem blondýna a pokynula směrem do chodby po levé straně recepce.

* * *

"Posaďte se prosím. Za chvíli tu bude paní manažerka," zaculila se na ně recepční když vstoupili do černým kamenem vykládané místnosti, v jejímž středu byl stůl se čtyřmi židlemi. Potom je opustila. Matka se posadila ke stolu a zasmušile se zadívala do neurčita, zatímco synek si stoupnul naproti zdánlivě průhledné prosklené zdi, za kterou však také čněla černá kamenná pokrývka, takže ani když se upěnlivě snažil prohlédnout jejím obsahem, nebyl s to změrčit ani ň.

"Jak dlouho ještě?" zeptal se po chvíli.

"Musíš vydržet. Nebude to trvat děle než hodinu."

Chlapec neodpověděl, ale jen protáhl obličej na znak nespokojenosti a už se chystal vyrukovat s vymyšlenou výmluvou, když do místnosti vešla žena postaršího věku. Připoměla mu jeho učitelku, nejspíše kvůli brýlím.

"Dobrý den, já jsem Manažerka. Jen jsem vám přišla objasnít základní detaily a pak už se seznámí s Architektem."

"Těší mě," řekla matka a podala ji ruku. "Tohle je můj syn."

"Ano. Skvělé. Ahoj."

"Ahoj," odpověděl chlapec, čímž donutil ženu k úsměvu.

"Pojďme se posadit. Řeknu vám jenom pár věcí a pak už jdeme na to."

Matka naznačila synovi aby si sedl.

"Pan Architekt je již u sebe. Jejich rozhovor bude trvat jenom pár minut, musím vám ale říct tři informace."

"Kde se s ním sejde?" přerušila ji matka.

"Ano, to je první věc. Chodba k Architektovi vede odsud," odpověděla jí Manažerka a pak vylovila z jedné z kapes ovladač. Otočila se právě k onomu místu, kterým se předtím snažil chlapec prohlédnout a zmáčkla tlačítko na ovladači, zaměřujíc ho směrem k lesklé stěně. Ukázalo se, že za sklem zdi netkví kámen ale pouhá výplň masivních dveří, které se na povel automaticky otevřely, čímž uvolnily kruhový průchod ne větší než malý skalní otvor se slabým pramenem světla na svém konci.

"Och. To je - působivé," dostala ze sebe Matka.

"Super!" zahlásil synek a poskočil na židli, upírajíc zrak k nově objevenému průchodu. Nenechal se však opětovným návalem nadšenosti zlákat k tomu aby se na něho šel podívat, protože věděl, že ho to stejně čeká.

"Ano. Můžete vnímat tuto místnost jako foyer. A tím se dostávám k dalšímu bodu. Protože se s vaším synem Architekt uvídí jenom mezi čtyřma očima, můžete počkat zde, nebo se odebrat na rout, pořádáný na zahradě. Jakmile shůzka s Architektem skončí, dáme vám samozdřejmě vědět. No a jako poslední věc bych vám pouze ráda připoměnula, a to se týka hlavně tebe chlapče, že je nutné, aby se s Architektem mluvilo na rovinu a bez jakýchkoli lží."

"Jistě, to nebude problém. Že?" Matka pohlédla na syna. Ten jenom tiše zakroutil hlavou.

Manažerka se opět usmála a vstala se slovy: "Nuže, tedy, pokud jsme si vše řekli, můžeme vyslat chlapce na cestu."

Pak všichni tři přešli ke vchodu. "Tak do toho."

Chlapec se rozloučil se svou matkou a s jejími obavami v zádech vkročil po čtyřech do tunelu před sebou. Jeho nitrem pulzovala zvědavost, která však byla lehce okořeněna strachem z neznámého. Občas se mu zdálo, že snad panikaří, možná díky úzké chodbě v níž se nacházel a ze které nebylo jiné cesty ven než přes zostřující se světlo před ním, jeho neschopnosti se otočit a pohlédnout zpět na to kolik již toho ulezl, nebo jen pocitu úzkosti z očekávání, vždy se ale nakonec uklidnil a lezl dál. Tunel ale nekončil. Nerovné stěny kolem něj se pouze zužovaly a světlo se stále zostřovalo. Zastavil se aby se vydýchal a pomyslel na to, že by se vrátil, ale něco mu nedávalo na výběr a on musel lézt dál. Až se nakonec dostal ven. Nejdřív se před ním objevila slepá ulička a on se vystrašil, když se ale dostal až k ní, zasáhlo ho světlo po jeho pravé straně. Otočil se a uviděl cestu.

* * *

Jakoby tvořil spleť větví, vinul se před ním poměrně úzký přechod k Architektovu sedadlu. Samotného Architekta zatím neviděl, a tak se začal plazit po přechodu. Připomínal do sebe zavinuté trubky ale i přes to, že se velmi lesknul, nebyl vůbec kluzký a chlapci nedělalo velké problémy se dostat ke kruhovému podstavci, na němž rostl jakýsi prazvláštní typ stromu. Strom byl velký a chlapec stále nikoho neviděl, a tak ho obešel, aby pohlédl do tváře sedícího muže.

"Á. Vítám tě," pronesl Architekt a protáhl ruku směrem ke kmeni před sebou. Chlapec pohlédl tím směrem. Ukázalo se, že strom je doopravdy vyboulené sedadlo, které připomínalo přírodní dřevěnou konstrukci ze strany přechodu, ale zevnitř bylo duté. Chlapec se šel posadit, načež Architekt odkudsi vytáhl brýle a zápisník enormních rozměrů a pohlédl na jeho první stránku.

"Tak. Ty asi nevíš co se teď bude dít, viď?"

Chlapec zakroutil hlavou.

"Tak já ti to povím. Zeptám se tě na pár otázek a budu od tebe chtít slyšet pravdivé odpovědi. Pokud se mi budou odpovědi líbit tak se rozejdeme a já si tvé odpovědi uložím, a pokud ne, tak se o nich trochu pobavíme, i když, stejně si je pak uložím. Jasné?"

"Ano, jasný," odpověděl chlapec.

"Tak dobře. První otázka. Udělal jsi za tento rok něco velmi velmi špatného za co by ses styděl?"

Chlapec chvíli přemýšlel a pak odpověděl že ne.

"Hm, zajímavé," zabrumlal Architekt a zapsal si odpověď. "Dobře, ale zlobil jsi hodně?"

Chlapec se mírně stáhnul ve svém posedu a pak odpověděl že trochu ano. Když tu si najednou uvědomil něco velmi zvláštního. Křeslo, na němž Architekt seděl bylo k samotnému muži přirostlé. Jinými slovy - křeslo na kterém seděl, kruhový podstavec, zavitý přechod, a vůbec, celá ta stromům podobná konstrukce byla Architektovou součástí - byla Architektem samým. V náhlém odhalení ho mírně zamrazilo, ten zvláštní pocit ale přerušila další Architektova slova.

"Hm. Hm. Líbí se mi tvá upřímnost. Dobře, ale nic vážného jsi neprovedl?"

Odpověď byla stejná jako před tím.

"Hm. Hm. Hm," udělal Architekt. "Dobře, tak teď si chvíli čti," prohlásil a podal chlapci časopis.

Chlapec stále mírně zmatený převzal magazín. Když ale uviděl titulní stránku, velmi se rozjasnil, protože na ní byly nahé slečny v pro něj velmi nezvyklých pozách.

"No ty vole super !!" zajásal.

"Cože?!" uniklo z Architektových úst, když vzhlédl od zápisníku.

V tu chvíli se ozval ohromný výbuch a potom rachot. Architekt obrátil oči kamsi nad chlapcovu hlavu a ten se nyní prudce zkroutil, aby mohl z křesla seskočit a podívat se co se děje - to se mu ale nepodařilo, protože zjistil, že je ke kmenovému křeslu přirostlý stejně jako naproti sedící tazatel.

Pak je v destruktivní katarzi smetla lavina.

* * *

Architekt procitnul na zahradní párty ve svém těle. Chápal však - chlapec se pomocí lavinové vlny stal jeho součástí a nyní je v něm. Usedl ke stolu, za nímž seděla matka chlapce, a pohlédl do jejích očí.

ZDE SEN KONČÍ