Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sefragmentarizace zvaná terapeutická
Po špičkách tančím v kruzích okolo tebe
Pokrucuji se a hystericky tě hladím
Průsvitnější zrcadlím tvou duši a je mi trapně
To tou hrdostí kterou jsem schovala v kapse zástěry
Všechnu čest pavouku
Všema osmi nohama mě držíš a strašíš
Řasy kusadla slzy jed a řeči
křeči v rohu ušmudlané kavárny
v ztuhlém unaveném obličeji se válí tvá postava jako hadřík
a když spím běsníš a neznáš mě
zachraňuju ho
(zachraňuju jazyk písku uprostřed pouště)
přátelé stojí opodál a občas když mě kámen nutnosti porazí
třou mi o hlavu řasy a v nich rady na útěk
ve mně se však cosi točí přináší agónii a tělo
(tělo jež propadlo té vůni)
Mlčí a sípe
(Další a další ponory a plná ústa písku a podivné dny bez noci)
Čerpám a saju…kořeny se mlčením znovu propojují…snad zaslechnu vibraci měsíce a mé plodné lůno se pomalu uvede do pohybu… a po těle bude plout světlo… až z pupíku vytryskne proud a ohvězdí oblohu………………………………………….vytvoří prostor pro pohyb tanec………….všude
Rostlinnost myslím na rostlinnost ty jsoucí
Obléhá mě krása najednou jako bych byla zpět v té nocí prosycené vůní jablek v té noci se šátkem, pamatujete? To opojení a jak jsme dýchali spontánně a vstříc
A snad s větvemi jsme se zlomili či lidskými tvářemi unavili se ruce kvůli hluchosti druhého či jen lenost jak hmyz nastražila lepkavé sítě paralýzy kde je ten okamžik kdy jsme se ztratili
A jako hořké jablko zbyla ta píseň
(kde z ptáků jsou už jen bílé opály)
Občas mám dojem že nemám kůži jsem holé maso rejdiště citlivosti
Cítím však vděčnost k spoustě krajinám které mě kolébaly
A hysterické městské tělo páchnoucí pivem zabalily do listí a jasnosti
Ano a budu žít navzdory a s časem na patách s očima ptáka a láskou
Divoženka postmoderny hnusná a špinavá
A celé noci promiluju s černochy
už cítím tu vůni potu a kůže bubnu
V zahradě neříkejte nic o pávech
Ověnčují svůj penis jak indiáni
(trochu směšné pánové…šup s vámi na lano napjaté mezi věžemi)
Do nebe však nedosáhnete… těžké to máte se svými Bohy
My máme zemi, stehna z jílu oheň v břiše toť vše
Tedy vše co potřebujeme k tanci smrti a tajemství zrodu
Vidíš a pár tvých chlupatých nohou je spáleno
Vracím se očišťuji stojím a ty se už chvěješ a ještě více lžeš
Mám tělo a ty hlupáčku sis myslel že jej přemůžeš
Dost už myšlenek na Ježíše teď je na řadě život a smích
Kam se pořád obracíš když stačí dotknout se břicha a prsou
Kde nemusíš snít aby byla možnost vstát
Tam vzadu v pupečné sopce v rytmu přeci
Tak jdi ty malá holčinko…přilož ucho na tu rozžhavenou hmotu… oprosti se a vnímej sebe i prostor jako živoucí… vždyť už jsi párkrát byla krajinně pastýřem a oči viseli na stromech místo listí…vždyť nic mimo ten tep není…(tam končí i začínají řeky smyslu)…tak jdi a prostup znovu své tělo…žilkoví a stěžně kostí…prožij kůži a vlasy…važ si očí člověče važ si jich…. A rukou dlaní a ohybů chlupů…můžeš jimi mluvit…mluvit tiše inkarnovaně….
Jak lehce jsem své tělo zahodila
a pak ho marně drhla kartáčem
jak štěrbinka škemrá o soupeře
alkohol v chtíč se převařuje
upřímnost tam je staré zvíře jasný hlas přírody
až reflexe (sociální demence) se začne stydět
ale nahota je krásná a mocná a pohlaví
pohlaví jsou dravci s tlamou z květů
možná se tolik bojíme smrti proto že již nemluvíme s duchy předků
žluté oči má a nemocné ruce
na poli žne jeden klas za druhým
v ostrém slunci supící následující hlas kohouta
drkotá drkotá zuby
a proto chci následovat tělo protože ten její rytmus zná