fragmentarizace zvaná terapeutická

Po špičkách tančím v kruzích okolo tebe

Pokrucuji se a hystericky tě hladím

Průsvitnější zrcadlím tvou duši a je mi trapně

To tou hrdostí kterou jsem schovala v kapse zástěry

Všechnu čest pavouku

Všema osmi nohama mě držíš a strašíš

Řasy kusadla slzy jed a řeči

křeči v rohu ušmudlané kavárny

v ztuhlém unaveném obličeji se válí tvá postava jako hadřík

a když spím běsníš a neznáš mě

zachraňuju ho

(zachraňuju jazyk písku uprostřed pouště)

přátelé stojí opodál a občas když mě kámen nutnosti porazí

třou mi o hlavu řasy a v nich rady na útěk

ve mně se však cosi točí přináší agónii a tělo

(tělo jež propadlo té vůni)

Mlčí a sípe

(Další a další ponory a plná ústa písku a podivné dny bez noci)

Čerpám a saju…kořeny se mlčením znovu propojují…snad zaslechnu vibraci měsíce a mé plodné lůno se pomalu uvede do pohybu… a po těle bude plout světlo… až z pupíku vytryskne proud a ohvězdí oblohu………………………………………….vytvoří prostor pro pohyb tanec………….všude

Rostlinnost myslím na rostlinnost ty jsoucí

Obléhá mě krása najednou jako bych byla zpět v té nocí prosycené vůní jablek v té noci se šátkem, pamatujete? To opojení a jak jsme dýchali spontánně a vstříc

A snad s větvemi jsme se zlomili či lidskými tvářemi unavili se ruce kvůli hluchosti druhého či jen lenost jak hmyz nastražila lepkavé sítě paralýzy kde je ten okamžik kdy jsme se ztratili

A jako hořké jablko zbyla ta píseň

(kde z ptáků jsou už jen bílé opály)

Občas mám dojem že nemám kůži jsem holé maso rejdiště citlivosti

Cítím však vděčnost k spoustě krajinám které mě kolébaly

A hysterické městské tělo páchnoucí pivem zabalily do listí a jasnosti

Ano a budu žít navzdory a s časem na patách s očima ptáka a láskou

Divoženka postmoderny hnusná a špinavá

A celé noci promiluju s černochy

už cítím tu vůni potu a kůže bubnu

V zahradě neříkejte nic o pávech

Ověnčují svůj penis jak indiáni

(trochu směšné pánové…šup s vámi na lano napjaté mezi věžemi)

Do nebe však nedosáhnete… těžké to máte se svými Bohy

My máme zemi, stehna z jílu oheň v břiše toť vše

Tedy vše co potřebujeme k tanci smrti a tajemství zrodu

Vidíš a pár tvých chlupatých nohou je spáleno

Vracím se očišťuji stojím a ty se už chvěješ a ještě více lžeš

Mám tělo a ty hlupáčku sis myslel že jej přemůžeš

Dost už myšlenek na Ježíše teď je na řadě život a smích

Kam se pořád obracíš když stačí dotknout se břicha a prsou

Kde nemusíš snít aby byla možnost vstát

Tam vzadu v pupečné sopce v rytmu přeci

Tak jdi ty malá holčinko…přilož ucho na tu rozžhavenou hmotu… oprosti se a vnímej sebe i prostor jako živoucí… vždyť už jsi párkrát byla krajinně pastýřem a oči viseli na stromech místo listí…vždyť nic mimo ten tep není…(tam končí i začínají řeky smyslu)…tak jdi a prostup znovu své tělo…žilkoví a stěžně kostí…prožij kůži a vlasy…važ si očí člověče važ si jich…. A rukou dlaní a ohybů chlupů…můžeš jimi mluvit…mluvit tiše inkarnovaně….

Jak lehce jsem své tělo zahodila

a pak ho marně drhla kartáčem

jak štěrbinka škemrá o soupeře

alkohol v chtíč se převařuje

upřímnost tam je staré zvíře jasný hlas přírody

až reflexe (sociální demence) se začne stydět

ale nahota je krásná a mocná a pohlaví

pohlaví jsou dravci s tlamou z květů

možná se tolik bojíme smrti proto že již nemluvíme s duchy předků

žluté oči má a nemocné ruce

na poli žne jeden klas za druhým

v ostrém slunci supící následující hlas kohouta

drkotá drkotá zuby 

a proto chci následovat tělo protože ten její rytmus zná