Propast

Strach ochromil moje nohy, stály jako skála a odmítaly se dát do pohybu. Oči se mi zvolna zalévaly slzami úzkosti a viděly svět v těch nejčernějších barvách. Zděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Byla jsem sama. Všichni mě opustili, kolem se rozprostírala bílá pláň, ledové čepičky stromů se nade mnou skláněly, jako by mi chtěly zatajit pravou podstatu toho, co se skrývalo za hustou mlhou, obtékající mé tělo. Ruce už neměly sílu, aby mě dokázaly odtamtud dostat, a tak jen bezvládně visely podél boků jako křídla, která někdo zpřerážel těžkou holí. Pomalu jsem tonula ve vlastním strachu, když ticho náhle prořízl zvuk, prozrazující příchod někoho, koho jsem nečekala, někoho, jehož tvář i jméno zatím bylo skryto. Jeho let nabíral na rychlosti, bylo slyšet tření perutí o vzduch, ztuhlý mrazem. A pak mě čísi ruce uchopily kolem pasu, pebně mě přimkly k sobě a společně jsme se spustili dolů, do propasti, jejíž okraj jsem se tolik bála překročit. Chladný vítr mi vál kolem uší, pohrával si s našimi vlasy, které stáčel do spirál něčeho tajemného, zakázaného a hříšného, a přesto nikdo neodvracel pohoršeně tvář, protože všichni dávno zmizeli v hlubinách pod námi. cítila jsem jeho teplý dech vzadu na krku, jedinou upomínku na to, že jednou vyjde slunce, vyhoupne se na obzor a naše chladná srdce se pohnou více, než nyní, ale přesto jsem se neodvažovala ohlédnout, i když jsem již naprosto přesně věděla, do čí tváře bych pohlédla. A tehdy se moje oči otevřely, a já ji spatřila, krásu ledově mrtvé krajiny, jiskřící sníh, jemný závoj, snášející se z nebe a najednou jsem přestala mít strach,poddala jsem se tedy jeho tempu a bez obav se řítila dolů, do propasti...