Já, cvok

30. 5. (47)

 Domů?

22. 5. Návštěvní den

Za každou možnost vypadnout odsud (aspoň na chvilku) jsem neskonale vděčná. Všecko se vyvíjí spíš tak, že na revers ani nepůjdu. Je mi z toho děsivě smutno. Ta pitomá nejistota, jestli vůbec někdy pojedu domů, je šílená.

21. 5. Devět dní, že by?

20. 5. Deset dní!

19. 5. Jedenáct dní!

18. 5. Dvanáct dní!

17. 5. Třináct dní!

Zase mi neposlali vegetariánku. Což je mi ukradený, měla jsem něco na výměnu.

16. 5. Čtrnáct dní!

14. 5. Pondělí je hrozný. Chtěla bych ho změnit na středu. Dopoledne s námi nikdo nechtěl na zahradu a zůstali jsme tu zavřený. Oknem mi sem svítilo slunce, vylezla jsem si na parapet a nohy prostrčila mřížemi. Ještě je protáhnu.

13. 5. Sedmnáct dní!

Prosím! Chci domů!

K., T. i S. jsou hodny rozklepnutí. Pomlouvaj, navzájem se kontrolujou, hlídaj, obviňujou. S. je agresivní. Poškrábala mi ruku. Já chci domů! Mezi normální lidi, co nekoušou a neškrábou!  Nesnášim zeleninový polívky.

10. 5. Všichni spí. Prší a je mi smutno. Dneska jdu do školy na dvě hodiny němčiny, snad tím zabiju čas. Kdyby se Chronos obtěžoval vylézt z věčné tmy Tartaru, dneska bych ho vážně něčím klepla.

5. 5. Bolí mě břicho. Je mi smutno. H. s M. odešly na propustku. Zůstala jsem tu sama. Za holkama nepůjdu, nechci se bavit o jídle, o ničem jiným totiž nemluví. Mami, kde jsi?

4. 5. (44, 9)

Už mám krátký vycházky! Johouuu!!!

Interní vtípek:

Sanitář Ruda Vasil si oblíbil vtip: „Hele, máš rozvázanou tkaničku!“. Všichni se podívají na svoje nemocniční bačkory...

Pzn: Sanitář P. se ten vtip naučil taky. Mají i normální lidi deprese z vtipů?

JSOU TU VŠI!

Vypátrala jsem bulvárem zavánějící novinu. M. ze skupiny a holka z jipky, co si hraje na psa, a mimochodem kousla při svojí „hře“ E. do ruky až z ní crčela krev, je jedna a tatáž osoba. Budu si na skupinách hlídat ruce!)

2. 5. Anorektičky mě neustále kontrolujou, žalujou na mě a porovnávaj. Porovnávaj porce, velikost břicha, stehen a bůhví čeho. Zblázním se tu. Chce se mi domů. Mezi normální lidi.

S. mě neustále viní z věcí, který nedělám. Přišla za mnou a začala : „Mlíko se jako nemusí dopíjet?! Já myslela, že musíme!“ Já na to: „Jasně, že musíme.“ A četla jsem si dál Sofiin svět. Ona je sice drobná, zato dost vytrvale otravná. „No, že ty ho nedopíjíš!“ Což mě naštvalo. Bylo to tak absurdní, řešit mlíko. Rozvinula se z toho hádka, která musela trvat přinejmenším dva dny, v mým čase teda určitě. Další den jsem si všimla, zrovinka sestra nekoukala, jak S. plíživě odnáší celý mlíko...

Ve sprše: absurdní konverzace se S. na téma „Sprchuješ se studenou vodou? Určitě jo, co?“ Abyste byli v obraze, T. věří, že když na sebe bude cákat studenou vodu, zhubne. Já se tu zblázním! S. se vyhýbám, pokud dojde k nejhrůznějšímu, plácám něco o sponkách nebo čemkoli chvályhodným na jejím vzezření. Sakra, vždyť ty holky nejsou pitomý! Někdy ale, mluví a já nevěřím.

12. 4. Návštěva antropometrie v nemocnici. A něčeho, o čem ani nedokážu psát. Když jsme čekali na chodbě, všimla jsem si balkonu naproti. Dovolila jsem se a šla tam, bylo chladno, což mi bylo ukradený, a ani výhled za moc nestál. Prostranství nemocnice se spoustou chodících, nechodících, kulhajících, nemocných, zdravých, příbuzných, osamělých lidí. Chtělo se mi hrozně moc skočit dolů mezi ty lidi. A jen tak z recese zařvat Proč? jako zvoník od Matky Boží. Nejsem si jistá, že to křičí i v opravdický verzi, četla jsem jenom tu dětskou, víc bych nesnesla. I v ní trpělo značný množství lidí.

 Jo, jste bystrý, neskočila jsem.

11. 4. První den

(40, 8 kg / 172, 5 cm)

 BMI: 14, 1