Jen trochu

Až na věky amen. Sice jen trochu zas a znova ztrácím pozvolna napětí jak vlny za úsvitu, jak když bouře utichá, jak když láska se směje a nikdy nebude už nic stejné, co když...co když se už nebude stmívat, co když ani rozednívat. Chci lásku, chci svobodu, chci vítězství a nudu, mít beztíží, mít vše co si zamanu. Budu rozkošná a zranitelná. Co vím, vím jen, jsem ztracena v lavině, už mě nenajdou, já křičím, přitom jsem zde. Lavina a pláže, koktejly, muži, láska, vůně a nesnesitelné beztíží, radost a motivace, léto nás zabíjí, léto nás léčí. Chtěla jsem, chci a budu chtít, ta touha nikdy nepřestane, stejná radost jako samotný život bez žádostí. Nechceme jen být, my chceme něco víc, mít vše na háku, jen vznešeně se cítit jako nikdy dřív. Bude zas dobře maličký, vždy toto uslyšíš, věř tomu bez rozumu, řiď se srdcem, v tom ukryto tajemství již dávno odkryté. Jen tak na cesty se dát, však víš, jak z road-movie si žít a kašlat na všechno, stopovat a lidi potkávat, svůj cíl mít. Kam? Za sluncem přece, toť náš cíl. Za vodou, úsměvy, nahodilými plány, které jsme nikdy vážně nemysleli, protože plány nemáme. Žili jsme a žít ze dne na den budeme. Koupit - ne...pouze bytím samotným získat si, už navěky mít- prosím- jen v zoufalství člověk procitne z té zamlženosti dnů, naučit se nevšednosti chceme a naučíme i když dlouho trvá učení. Být laskavý a hrubý zároveň, toť umění k ničemu, to nevšednosti se uč, ale pozor! Jen ty! Jak by to pak dopadlo, kdyby každý nevšední byl.