Až na konec světa

Zavřela okno. Seděl jsem pod ním a čekal, až zase otevře. Seděl jsem a čekal sto let. Neotevřela.

♥

Šel jsem a hledal. Šel jsem. Přes hory. Přes lesy. Přes moře. Přes pouště. Přes močály. V bouřích. Ve vánicích. V tajfunech. Na koni. Na lodi. Pěšky. Jakkoliv. Šel jsem tak dlouho, dokud můj kůň nepadl zpěněný vyčerpáním k zemi. Šel jsem dál a pil při tom jeho krev a živil se jeho masem. Prošel jsem nejtemnější hvozdy, viděl jsem srdce hor a nitra džunglí. Navštívil jsem místa tak temná a děsivá, že se moji společníci obraceli na útěk a moji průvodci mě odmítali vést dál. Šel jsem kraji barbarů, kteří mě chtěli zastavit a můj meč rezl jejich krví. Plul jsem přes oceány plné netvorů, co na nás chrlili proudy vřelé vody a po nocích bušili do našich lodí až lítaly třísky. Procházel jsem cizí bojiště a hleděl do prázdných očních důlků mrtvých hrdinů, co hrdiny být nikdy nechtěli a v prázdných kostelech jsem plival krev na zneuctěné oltáře. Potkal jsem princezny krásnější než smrt a chladnější než mramor a po večerech jsem se modlíval na šibeničních vrších pod zetlelými těly vyvrhelů a nešťastníků. Prodíral jsem se houštím a trním, z těla si trhal otrávené šípy a celé noci probděl ve strachu před přeludy a démony své vlastní mysli. Mrznul jsem, umíral žízní, krvácel, hladověl, strádal, bojoval a myslel si, že už se nikdy nevrátím zpět. Trpěl jsem, ale nevzdával to. Prohledal jsem celý svět, až jsem došel na jeho konec. Ale ani tam nebylo to, co jsem hledal. Jen krvavě rudé slunce a Smrtka zpívající smutnou píseň zatracených. Bosý a na kolenou, zarostlý, zjizvený a plný ran, vyryl jsem zlomenou dýkou do skály nápis pokřtěný slzami a obarvený krví. A pak jsem se vrátil.

♥

Okno bylo stále zavřené. Stěny porostly břečťanem a na okenicích byly pavučiny. Sedl jsem si a čekal.

Jednou snad otevře.