POŠŤÁK MICHAL-4

Když Michal Vaněk s vedoucím pošty vstoupil na halu, tak naprosto užasl. Uviděl mnoho dlouhých pásů vedle sebe, na nichž a kolem nich bylo velké množství zásilek všech velikostí. Všude po hale běhali lidé, mnozí křičeli, nadávali nebo se všelijak hlasově projevovali. Tu a tam se vzduchem mihl letící balík a Michal pojednou postřehl fotbalový míč, který vzápětí dopadl necelý metr před překvapeného vedoucího Roberta Miclika. Ten jej nakopl, ale to takovým způsobem, že míč narazil do stropu, od něhož se odrazil a vzápětí vedoucímu dopadl na hlavu.

„Roberte, jak to kopeš!“ ozval se výkřik jednoho z pošťáků na hale.

„Co to má znamenat?“ vyhrkl v obličeji zrudlý vedoucí, přičemž se držel za hlavu.

„Tyhle míče teď vozím do tý nový prodejny,“ řekl mu rozesmátě vytáhlý muž.

„Doufám, že tady nehraješ kopanou!“

„Tady je na kopanou málo místa.“

„No proto!“ pronesl vedoucí a vykročil halou. Vzápětí se však ozval štěkot a Miclik při pohledu na psa, který ho už prohnal, znervózněl.

„Já vám ukážu, kde se berou cenný balíky a psaní,“ řekl vedoucí a záhy rychlým krokem šel podél jednoho pásu, na němž a kolem něho bylo velké množství rozházených zásilek. Za stolkem, na kterém byla změť různých věcí, seděl usmívající se muž s knírkem, jenž popíjel kafe.

„Ahoj Roberte! Tak mi ta sázka vyšla! Vyhrál jsem pět litrů!“ řekl radostně muž.

„Co je to tady za bordel? Jak to, že nepřipravuješ balíky? Hele, ty si napitej, co!“ vyhrkl Miclik.

„Já budu v pohodě. Řídit stejně bude Erik.“

„A kde je Erik?“

„Von dneska přijde vo něco později. Von musel ráno s malou do školky.“

„To chápu, ale proč mi to neřekl?“

„Já myslel, že vo tom víš.“

„Až teď to vím! Hele, koukej připravit balíky, abyste co nejdřív vyjeli!“

„Jasně. To bude všechno v pohodě!“ pronesl pošťák, z kterého byl cítit alkohol. A Michal začal mít pocit, že nastoupil do zaměstnání, kde si každý dělá, co chce.

  Zanedlouho došli k otevřeným dveřím a vedoucí Michalovi řekl.

„Zde se na podpis vydávají všechny cenný zásilky a musí se brát jen za přítomnosti kartistů…“

Ve stejný okamžik Michal spatřil, jak z místnosti vyběhla rozčílená prsatá žena, která se vzápětí ostře rozkřikla.

„Roberte! Já se tady na to vykašlu! Všichni si berou cenovky a cipísy sami! Jestli se něco ztratí, tak já to platit nebudu!“

„Cóóó!“ vyhrkl Miclik a vběhl do místnosti, z níž se vzápětí ozvala směsice rozkřičených hlasů. Michal jen užasle pozoroval nadávající pošťáky, a když se otočil, tak v přítmí na konci místnosti uviděl valník plný pytlů, z nichž čouhaly čísi nohy.

KONEC ČTVRTÉ ČÁSTI