Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sefragmentarizace - druhá zimní strana
Stezka uprostřed skal
Poušť se obrací a vyhrává nad hodinami
V kruzích stoupá odpoután člověk
V písku se zapomněl snad usnul
Je blažený v nebeské jiskřivosti a navždy již nezachytitelný
Rozprášen do světla
(a s nocí na poušť opět padá - proměněn odchází domů – domů ---)
listy a struny kvílivé linie hlasu jako z vlny
oprátka z neonů a čísel
usmrtí jen jednu tvář
ještě můžeme křičet
a nechávat hořet ohně
ohně jako jiskry z vlasů rozevlátých tancem
zuřivý bojový tanec vstříc světu
vesmírné vize jsou vždy v zenitu vztaženi k zemi
která je slepá a jen chce a sbírá střepiny osobnosti
osobnosti v tomto rozdvojení jež však přece hraje rozděluje semena
a tolik lži se těsná u stánku s rituálem očištění
na co si hraješ? Jsi blbá
ne naopak vnímám vše naprosté splývání
vidím pohyb pohyb chápete
a vše stává se samostatným tvorem
a nejhorší na tom je že je to pravda
hubená a manžestrová jen slova po kapsách auaa my géniové na kolotočích tramtadáááá zvony a trávy znějí…jsem v zenitu
a nová pružná ještěrka života mlsný jazyk a trochu těch obrazů a škrabošek…ha jen at je hej mihotám se v čase ale jsem schopná vnímat hudbu a slova oooo díky mágům a postmodernikům hysterickým že mě v láku svém kulturou oslizlém láku nechaly porodit… ale jako osten v záhybu kůže je to cinkání ta hlavinka šílenstvím tedy zaujetím sklopená na stranu jako poupě
děsuplné umí být dětství a trombony a měchy
vše jako by hnětlo těsto jež se posléze ukáže jako shnilé
v ornamentech na mém peří se skrývá
dýchavičný malý tvoreček téměř jako malá zelená opička
křísím vnímání až konečků se dotýkájící a taky to z břicha tam plují velryby a v nich jen křik jonáše
co ty malý lstivoune
chtěl jsi se skrýt v tom že se snažíš
a o touze a ani nemluv….ale ne ted jsi u zdi a je ti mizerně a jako na konci
vize vodopádů
sen měsíce tisíce jako bubliny vše tekoucí v pro
měnnách jako ted -----ted uplývá čas drkotá smrt smrdíš nech mě bojím se
klepe hnusná
ne křídlo naděje jako dveří
cítím to tvé tělo cítím váš dech a chtíč
všech těl v jejich hromadách i na útesech
všechny ty vlnky lidskosti chci nahlédnout a pak si je vzít sebou pryč
a vás bych chtěla vidět létat
a blízkost vždyt jsme jen jak útesy proti sobě napřažené bez moře uprostřed
jsem úplně oproštěna a laskám se s duchy génii se stromy vyvrácenými
ale je mi smutno z těch miliard očí nároku do nichž se jen ušklíbnu a utečnu…
chci úplnou nahotu jen pro mě
klubko malý uzlíček je tvou hlavou kterou si nese malá holčička na špejli z deštníku…
zvony ach ano a horizonty
a tvář špinavá od hlíny ta co vše spojuje a tiše jako ukolébavku
zvoník říká :
od ptáků uč se a od mlhy
vlhká látka jako těsto
a to škubání
jen horizonte lež napřažen a směřujíc a tady je nutné ještě chvíli zůstat člověkem
jde o volbu a tedy není útěcha
je nutné nechat škebli pootevřenou