NOC V OBCHODNÍM CENTRU-5

Část pátá

Roman cítil na svých zádech bednu a pod sebou něco, co nadávalo. Tím něčím byl Petr, který ležel rozplácle na podlaze.

„Slez ze mě!“ opakoval rozčíleně Petr.

„Já mám na sobě krabici!“ řekl mu Roman.

„Tak se jí zbav!“

„Co jste to způsobili!“ ozval se ze tmy hlas Kuneše.

„To bude dobrý. Jen co se postavíme, tak to bude oukej,“ mínil Petr.

„Krucinál! Já tu krabici ze zad nedostanu!“ pronesl Roman.

„Tak se snaž! Úplně si mě přimáčknul!“

„Dělejte něco! Takhle tu nemůžeme bejt dlouho!“ vykřikl Kuneš.

„Já se snažím!“ řekl Roman a ze všech sil měl snahu krabici dostat ze zad.

„Au! Přestaň mě bouchat hlavou do hlavy!“ vyhrkl vzápětí Petr.

„Já to nedělám schválně!“

„Ježišmarja, tak dělejte!“ ozval se vyděšeně Kuneš.

„Skvělý! Už jsem se tý krabice zbavil!“ řekl radostně Roman a pozvolna se postavil.

„Už bylo na čase. Mám pocit, že je ze mne placka!“ mínil Petr.

„Rychle votevřte dveře!“ vykřikl Kuneš.

„To nebude snadný. Jsou tady všude spadlý krabice,“ řekl Roman.

„Mám nápad! Posvítíme si displejem mobilů!“ pronesl Petr a za okamžik se v místnosti objevilo menší světlo.

„Jejda, vy jste pěkně zavalenej!“ řekl Petr, když spatřil dvě krabice, zpod nichž vyčuhovala hlava Kuneše.

„Nesviťte mi do vočí!“ vyjekl Kuneš.

„Máte pěkně vodřenej nos.“

„Co mám s nosem?“

„Začíná vypadat jako nos klauna.“

„Cože!?“

„Já vám pomůžu zpod těch krabic.“

„Ty krabice se sesuly ke dveřím a ty dveře stejně nevotevřeme, protože ta klika, kterou jdou votevřít je na chodbě. Někdo jí bude muset vzít a dát do dveří,“ mínil se Roman.

„Halóóó! Kam jste všichni zalezli? Nikoho z vás nevidím na pasážích a stále nejsou zábrany u travelátorů!“ ozval se z vysílaček hlas Horáka, který seděl na dispečinku u monitorů.

„My jsme jaksi uvázli v technický místnosti,“ řekl do vysílačky Petr.

„Co!? Jak jste uvázli? Co tam vyvádíte?“ ozvalo se tázavě z vysílačky.

„Co vás to napadlo mu tohle říct! Teď budeme za blbce!“ vykřikl Kuneš a do své vysílačky řekl: „Voni tady popadaly krabice a nejde vytáhnout vozejk s těma zábranama.“

„A mezi těma krabicema jsme i my a zabouchly se nám dveře,“ zkonstatoval s úsměvem Petr.

„Hlavně mu to neříkejte!“ zahřímal Kuneš a přitom si ohmatával nos.

„Sami se votadituť nedostaneme,“ mínil Roman.

„A protože procházet zdí neumíme, tak nám někdo musí votevřít ty zatracený dveře. Začneme vysílat SOS,“ řekl rozesmátě Petr.

„Musíme se rychle dostat ven!“ vyjekl Kuneš.

„Přeladím si vysílačku na frekvenci, co používá úklid, a zavolám Světlanu,“ mínil Petr a poté do mluvítka řekl: „Světlano.  Иди быстро в соединительный штрек на первом этаже. Eсть потребность открыть технической комнату! Hа пол есть ручка.“

„Yже иду!“ zazněl z vysílačky ženský hlas.

„Vy umíte rusky?“ zeptal se Kuneš.

„Umím. Moje přítelkyně je z Ruska.“

„Vy žijete s Ruskou?“

„Vy jste zase žil s Romkou. A taky na tom nic špatnýho nevidím.“

„Kdo vám to povídal!?“

„Proslechlo se to dost hlasitě na pasáži.“

„Cože!?“

„Pomozte mi radši dát pryč vod dveří ty krabice,“ řekl Roman a všichni tři natáhli ruce ke krabicím, které se nacházely na sobě. Ve stejný okamžik se zpoza dveří ozvaly kroky a vzápětí hluk dávané kliky do dveří. A když se dveře otevřely, tak uklízečka leknutím vykřikla, uskočila a na chodbu vypadlo několik krabic i tři postavy.

KONEC PÁTÉ ČÁSTI

---