Rozbor jemného alkoholismu

  Na zdraví, pane a dámo, ať slouží, a kynu oběma k nebi plnou sklenicí, dále za ní pokračují oči, myšlenky (v té době znějí příliš vzdáleně, jako by přicházely z jiného světa, z jiné doby, z jiného kontinentu, v jiném jazyce, prostě nerozumím jim, snažím se je ignorovat, spojovat s jakoukoliv činností, teď momentálně s pitím, to by mělo neblahý následek otupělosti člověka a to jak ducha, tak i těla), dále pokračuje tělo, ale to už se mi jen zdá, protože dostávám se do určitého stavu necitelnosti, před nímž jsem byl kdysi dávno ve volných chvílích bdělého snění varován, jelikož mé nervové vzruchy si pletou jednosměrky, příkazy a zákazy, čehož následkem dochází k tak častým kolizím, vážným i méně vážným, občas i k úmrtím, což má zase za následek nedoručení zprávy: ,,zvedni se, je čas jít domů, jsi na mol“, pak není se co divit, spatříte-li, někde ve stínu pouličních lamp mou oslabenou postavu, stín, pod stromy opřenou o cosi, co bývalo mou důstojností a zvracím; v duchu říkám si: bože už nikdy (jenže nikdy neříkej nikdy, přesto pravidla porušuji vesele dál; daný nerozvážný slib), a já s tím nikdy usínám s trpným výrazem budoucího umrlce.

  Ale to bych přeskočil. Pěkně od začátku. Jak řekl někdo přede mnou, určitě to byl moudrý člověk, jsem si jist, skoro jist, soudě podle těch velkých písmen na začátku vět, slov, jenž mají nějaký význam, těch velkých slov tak mistrně seřazených s chirurgickou přesností, kde sotva najdete místo pro ostří skalpelu, stmelených jejich výstižností, jako se tmelí letitá přátelství, co zrají jako dobré víno, tak bych mohl pokračovat dále a dále, stále vpřed až do nekonečna, což se jeví naprosto zbytečnou věcí, ale dost, dost bylo řečí kolem mísy, jak řekl někdo přede mnou: Na začátku byla žízeň a na konci… no, můžete se dovtípit a netřeba velkého talentu, stačí úplně malý, nepatrný, snad jen kousek, zbytek z kuchyně velkých a nezdolných talentů, kteří staví tento svět na svá bedra a činí ho lidštější více než je zdrávo, stačí úplně malý zakrslík, jen co vejde se za nehty, seškrábnete-li nacákané fleky barev na stěně, kde před chvílí nebo včera večer, někdy jindy, kdysi dávno hluboko v paměti jste trpěli a teď při procházce kolem ní vypluly dávno utopené vzpomínky a vy ne a ne je zatlačit zpět hluboko do podvědomí.

  Vše začíná žízní, kterou mají všichni z přátel společnou, jsou spolu u jediného stolu, pijí z jedné láhve, baví se o stejném, o stejném životě (jsou-li to nešťastné lásky, pije se častěji a hovor je tichý, intimní, pikantní, pln omylů, přeřeknutí, Řeků, Italů, obyvatel nejméně půlky světa, bolesti a pláče), co je plní radostí, kde byli, kde budou, čím jsou, čím budou, kde by chtěli být a čím by chtěli být a pijí a pijí, stále z jedné láhve, jen je poněkud plnější na konci a na lístku pod popelníkem přibyla další čárka a nám ze života také někdo ukrojil.

  Pak není dechu, vzpomínek z minulého večera, události dostávají rychlý spád a jasný směr, směr tam odkud pochází vše jímž se vše zastřívá, jsme-li na odchodu nebo teprve přicházíme napojit se jako k čistému prameni. Je to doba příjemného nevzpomínání, spontánnosti, ranního rozčarování. Okolí baví se na váš účet, někteří, ty mezi námi, jež jsou morálně otrlí, jsou pohoršeni, pohrdají námi, nechápou jak se může někdo tak ošklivě zřídit. Díky bohu my to dokážeme. Ne, nejsme na to hrdí, alespoň já ne, ale vědomí, že někde existuje určitá poloha, ve které já – má osoba, mé tělo se koupe v přirozenosti, mě zahřívá přímo na srdci, vím, že celý život se nedržím masky (tato s puntíky je na tento den, fialová na příští, tuhletu mám v letní i zimní verzi), jsou tu lehké okamžiky poblouznění, kdy odhazuji skořápky, abych se proměnil na krátkou chvíli v můru, co k lampě je blíž a blíž, až na konec shoří v prach.

  To je vše, co jsem chtěl v opilosti říci.