POŠŤÁK MICHAL-5

Část pátá

Michal Vaněk nechápavě hleděl na valník, na kterém někdo ležel v poštovních pytlích a přemýšlel, jestli má na to upozornit rozčileného vedoucího.

„Pane vedoucí, támhle na tom valníku asi někdo je,“ vysoukal ze sebe.

„Co? Kde že?“ vyhrkl tázavě Robert Miclik a také zadíval do setmělé části místnosti. Následně vytřeštil překvapením oči a rázně k valníku došel.

„Kdo to tady chrápe!?“ vykřikl a začal odhazovat pytle.

„No jistě, Mikulík! Co to má znamenat!?“ vykřikl naštvaně a Michal spatřil na valníku rozespalého mladého muže.

„Áááá…já tě zdravím Roberte,“ vysoukal ze sebe probuzený spáč.

„Ty jsi zase v noci chlastal, co!“ vyhrkl vedoucí.

„Já jsem taky pracoval,“ zněla odpověď muže.

„To vidím a cítím!“

„To už je ráno, že jo.“

„Samozřejmě, že je ráno!“

„Aha. Tak to půjdu domu.“

„Chlastat mi tady nebudeš! Nebo ti strhnu peníze!“

„Jasně. Já si dal jen kapánek,“ řekl s úsměvem muž a vrávoravě odešel.

  Michal se utvrdil v přesvědčení, že nastoupil na poštu, kde vládne chaos a i nadále se o tomhle svém zjištění měl přesvědčovat.

„Tyhle skluzy slouží k posílání zásilek vod třídírny, která je o patro výš. Hlavně na ně nelezte a neklouzejte se po nich,“ řekl Miclik, když šli podél pásů, ke kterým vedly velké umělé skluzy.

„Jupííí!“ ozval se náhle výkřik od shora jednoho ze skluzů, načež se na něm mihla postava, která sjela dolů.

„Co to má znamenat!?“ zahřímal vedoucí, který zbrunátněl v obličeji.

„Čau Roberte!“ řekl rozesmátě starší muž.

„Co tady blbneš? Po těch skluzech se nesmí klouzat!“

„A co mám jako dělat, když mě nějakej blbec nahoře zamknul!“

„Tak si měl zavolat telefonem. Ten je přeci taky v tý místnosti.“

„To je. Ale někdo mu urval sluchátko a rozhodně nefunguje jako to utržený sluchátko, co měl Mach a Šebestová,“ mínil s úsměvem muž.

„Co?“

„Ty neznáš ten večerníček?“

„Hele, přestaň si dělat srandu a koukej si rychle připravit balíky, abys mohl co nejdřív vyjet!“

„To bych rád, ale ještě nemám auto.“

„Jak nemáš auto?“

„Voni ho vopravujou, a ještě vopravovat budou.“

„Cože?“

„A rezervní dodávka nemaj. Tak stejně vyjedu pozdě. Ale naštěstí toho moc nemám a nikam dneska nespěchám.“

 Vedoucí poté zavedl Michala k pásu, u něhož seděl za stolem muž, který si hlasitě prozpěvoval.

„Má bílá královno, proč to na poště stojí za hov…“

KONEC PÁTÉ ČÁSTI

---