// Chvíli poté, co kapela konečně přestane hrát, bruslaři uprostřed jezera najdou hromadu vonícího sněhu a pod ní bílé brusle. Dostanu za úkol vše vyšetřit. Vytáhnu tužku a poznámkový blok a začnu s výslechy.

Spatřil jsem ji později než Tomáš, ale přesto se do mě zamilovala, okamžitě a téměř úplně. Na štítku připnutém kousek od místa, kde jsem tušil levou bradavku, měla vytištěné svoje jméno, ale jakmile jsem se na ni podíval, přejmenoval jsem ji na Elišku; abych její lásku na první pohled lépe snesl.

Tomáš položil na pult knihu, poznal jsem ji podle obálky a vybavil si jednu větu na straně 243: „Tiše jsem zavřel dveře; v tu chvíli jsem netušil, že tohle bude poslední obraz, který mi po ní zůstane.“ O několik týdnů později jsem se k této vzpomínce neustále vracel a porovnával situaci, kdy Tomáš viděl Elišku naposled, s pohledem, kterým se na ní v tom knihkupectví podíval poprvé. Vypadala hezky, vlasy jí padaly do očí; odhrnula si je pokaždé, když hledala čárový kód. Při tom se trochu zamračila a mezi obočím se jí objevily vrásky, téměř neznatelné, ale když se lehce usmála, hned zmizely. Tomáš si této změny všimnul, a začal se svými nesmyslnými dedukcemi. Přemýšlel, co změna výrazu znamenala: pozastavení nad vybranou literaturou, možná dokonce skrytý výsměch jeho oblíbené knize, nebo roztrpčení nad špatně čitelným čárovým kódem.

Tomáš dedukoval nahlas, a jeho úvahy příliš nedávaly smysl. Nakonec se Elišky zeptal, jestli studuje. Přikývla. Fakultu odhadl, obor mu prozradila a pak na účet napsala svoje telefonní číslo.

// „Rozhodl jsem se pro cedr a bergamot,“ řekne Ludvík a nikdo ho neslyší. Mikrofon je v pořádku, avšak zesilovač se zdá vypnutý. Ludvík zkouší zmáčknout několik tlačítek, ale přístroj nereaguje. Ohlédne se tedy zpět na bruslaře a uvědomí si, že ho prostě ignorují. Všichni hezcí a šťastní, jezdí po jezeře a na hlavy jim padají vločky sněhu – které Ludvík tak skvěle vylepšil svou kombinací vůní. Pánové v černých bruslích, dámy ve světle modrých, cítí cedr a cítí bergamot, a ani je nenapadne se tomu divit.

Ludvík se znovu nakloní k mikrofonu. „Díky za ocenění, milí bruslaři. Přidám trochu přenádherné krásy v podobě velkého množství třešňových okvětních lístků. Mám na ně přístroj, vyrábí jich tisíce za vteřinu, ale vydrží pouze, dokud se na mě nepodíváte.“

Když domluví, sleze Ludvík z pódia – hned ho střídá objednaná kapela – a jde ke břehu jezera. Udusaný sníh vrže pod botami. Na břehu má nachystané brusle, sedne si a obouvá je. Kapela začne hrát a zesilovač najednou funguje. Ludvík poslouchá kytaru, přestože zkreslené akordy působí hebce, mírně ho škrábou v uších a vibrují v hlavě. Do toho trocha smyčců zprava, jen tři tóny. Zní nadšeně; když se na ně začne soustředit, zmizí.

Jakmile má Ludvík brusle upevněné, smete ze sebe třešňové okvětní lístky. Pak se rychlým pohybem zvedne a vjíždí mezi ostatní bruslaře. Stranou od davu, dál od břehu a pódia, spatří Eleonoru; jako jediná má bílé brusle a na hlavě čepici. Zamíří k ní, ale ve stejnou chvíli se pro totéž rozhodne Timotej. Ludvík ho vidí ho v levé části svého zorného pole, je rychlejší a blíž Eleonoře než on. Dorazí k ní dřív. Ludvík už opustil hlavní skupinu bruslařů, okvětní lístky přestaly padat a zmizely – takže ho Eleonora s Timotejem zahlédli, ačkoliv to nedávají najevo. Nemůže se už jen tak otočit a vrátit se. Jen trochu zpomalí a přemýšlí, co Eleonoře řekne, až vedle ní zastaví.

Nemyslel jsem si, že Eliška měla nějaký opravdový důvod pracovat v knihkupectví. Nebyla okouzlena prostředím, tisíci knihami, dřevěnými policemi, vůní inkoustu a papíru. Literaturu z oboru, který studovala, si mohla vypůjčit. Předpokládal jsem rovněž, že nepotřebovala práci pokladní, velmi pravděpodobně by si dokázala sehnat lepší. Přemýšlela zajímavým způsobem – téměř okamžitě jsem si uvědomil, že svůj telefon prozradila pouze kvůli mně. Tomáš ji nikterak nezaujal, to se mnou se chtěla znovu setkat; jeho jí bylo spíš líto. Dodnes nevím, jak poznala, že se známe; neviděla nás spolu mluvit, knihy jsme si prohlíželi zvlášť a já v knihkupectví zůstal, zatímco on musel odejít.

Týden jsem se s ním neviděl, a když mi pak zavolal, potvrdil správnost mých úvah.

„Pamatuješ na tu holku z knihkupectví?“ zeptal se mě a já z jeho hlasu i přes zkreslení způsobené telefonem poznal, že se s ní už vyspal.

Odpověděl jsem a Tomáš pak chvíli líčil zcela banální náležitosti jejich začínajícího vztahu a pak dodal: „Chtěla by tě poznat.“

Ignoroval jsem nesmyslné použití podmiňovacího způsobu a vzpomněl si na chvíli, kdy jsem se chystal opustit knihkupectví. Doposud jsem se nezmýlil, a proto pravděpodobně nešlo pouze o moji o představu: když jsem zavřel poslední knihu a vrátil ji mezi ostatní, podívala se mi do očí a já nepochyboval, že se v nich ztrácí.

Místo odpovědi jsem poslední větu zopakoval ve formě otázky – zeptal jsem se Tomáše, proč mě Eliška chce poznat a zároveň ho bezděčně opravil. Získal jsem trochu času k rozmyšlení. Ačkoliv jsem se stal objektem lásky, pořád jsem měl svoje způsoby.

Nakonec jsem se s ní setkal až o měsíc později v jednom podniku nedaleko knihkupectví. Tomáš ji držel okolo pasu a ona se na mě dívala svýma zamilovanýma očima. Představil jsem se a Tomáš se tvářil nadšeně; myslel jsem si, že to způsobuje atmosféra místa, hudba a lidé, jejich vůně a velký počet, ale pak jsem si uvědomil, že ten pocit jsem vyvolal já – Tomáš byl prostě rád, že jsem přišel a on měl s kým sdílet svoje štěstí posledních týdnů. Když Eliška odešla tancovat, vykládal mi o ní, zatímco já ji pozoroval. Předpokládal jsem, že většina toho, co mi Tomáš prozradil, nebyla pravda a on o tom neměl ani tušení. Přesto mi ho nebylo líto, určitě ne tolik jako Elišce – když přestala tancovat a odešla si pro pití, otočila se a chvíli nás pozorovala; mě pořád stejně, ale Tomáše stále více soucitně, přestože nejspíš vůbec nechápala pocit oddanosti, který měl Tomáš v sobě.

Když se vracela zpět za námi, vrazil do ní jakýsi kluk v černém, omluvil se a zase zmizel. O dvacet minut později jsem se s ním setkal na toaletě. Předal jsem mu peníze, on mně Eliščin telefon.

// Ludvík mi půjčil svoje brusle, abych se rychleji dostal k místu, kde se setkal s Eleonorou a Timotejem a také – kde se před dvěma hodinami našly bílé brusle. Když mi Ludvík líčil, co se předchozí odpoledne dělo na jezeře, samozřejmě jsem se ho zeptal na dvě věci: jak se dokázal zbavit Timoteje („Nevadí mu to anebo mi důvěřuje.“) a jak dlouho si povídal s Eleonorou („Tak půl hodiny,“ odpověděl, ale odmítl mi říct, o čem se bavili a místo toho líčil jejich návrat do budovy vedle jezera: projeli mezi bruslaři, kteří poblíž pódia poslouchali kapelu, přezuli se a zamířili k zadnímu vchodu. — Vešli do budovy, Eleonora vedla Ludvíka dlouhou chodbou, která na jedné stěně měla velká okna s výhledem na jezero, na druhé řadu dveří. — Eleonora se u posledních zastavila a otevřela je. — „No tak,“ kývla na Ludvíka. „Běž dovnitř.“)

Potom jsem Ludvíka přerušil, zbytek už jsem znal. Potřeboval jsem však vědět, co během té doby dělal Timotej. Několik bruslařů ho vidělo na jezeře, ale během večera byl spatřen pouze jednou.

Zařadil jsem si všechny informace do časové tabulky a zatímco mířím k vlaječkám a páskám, označujícím místo nálezu bruslí, vybavuji si ji: začátek svatby v 13:00 – bruslení na jezeře hodinu poté – trvá až do setmění – tudíž přesun do budovy přibližně v pět hodin (Eleonora a Ludvík opouští led ve 14:26) – oslava pokračuje, končí až s úsvitem (Timotej naposledy spatřen kolem páté) – někdo si všimne hromady sněhu, ozářené východem slunce – hledání Eleonory probíhá necelou hodinu – oficiální žádost o pomoc obdrží ústředí v 8:37 – objevím se nečekaně brzy, 8:56.

Když dorazím k cíli, sundám si rukavice a zapálím si cigaretu. Pak si prohlížím led, kontroluji stopy, ale je jich příliš mnoho – nejspíš pochází od všech zvědavců, co si chtěli bílé brusle prohlédnout ještě na místě jejich nálezu. Jen tam, kde byla hromada sněhu, nyní rozprášená na ledu okolo, najdu rovný, neporušený povrch.

Seděl jsem naproti Elišce, pozoroval ji a mlčel. V ruce jsem držel čaj, který mi uvařila, a pomalu lžičkou rozmíchával cukr. Na stolku ležel popelník a vedle něj telefon; poté, co jsem ho Elišce vrátil, nic neřekla, jenom se usmála. Čekal jsem úsměv podobný tomu z knihkupectví – díval jsem se jí do očí, které jako vždy zakrývaly vlasy, myslel jsem, že je odhrne a já nebudu vědět, co si myslí. Napil jsem se čaje, položil šálek vedle telefonu a zapálil si cigaretu.

Když jsem na Elišku znovu pohlédl, měla mokré vlasy a všude byla pěna. Zeptal jsem se jí, zda mi vysvětlí Bergsonův názor na vztah mezi vnímáním a časem. Přikývla.

// Po prohlídce ledu se zaměřím na sníh, voní cedrem a bergamotem – a zdá se mi, že i něčím jiným; pachová stopa je však příliš slabá a nedokážu ji rozeznat. Potřebuji volné obě ruce, a tak uhasím cigaretu o led; zasyčí a vytvoří v něm důlek. Pak naberu sníh do dlaně, vložím ho do úst a jazykem přitlačím k patru, aby se rychleji rozpustil. Podívám se na hodinky, chvíli čekám, ale protože se nic neděje, naberu si další hrst, a pak ještě několik.  Naplním sněhem igelitový sáček, a vracím ke břehu.

Jakmile k němu dojedu, sundám si brusle a nazuji boty. Poté se konečně dostaví účinky: led se promění v bezrozměrnou membránu a neustále mě táhne zpátky – na jezeře si vzpomenu na Eleonoru. Představa jejího náhlého a nevysvětlitelného zmizení mě rozesměje.

Nakonec vše odezní, já se proberu a vstanu, opatrně, protože zamrzlé jezero klouže. Opět se vydávám ke břehu, bez bruslí cesta trvá déle. Zkontroluji si sáček se sněhem – později ho nechám otestovat, i když je to zbytečné; jsem si jistý, že Ludvík do něj přidal salvinorin, ačkoliv nechápu, jaký k tomu měl důvod. Když se vrátím do budovy, rozhodnu se nejdřív podívat do Eleonořina pokoje. Procházím chodbou a okny pozoruji jezero – představuji si, jak se po něm projíždí Timotej s Eleonorou a jsou hezcí a šťastní.

Dojdu ke dveřím, jsou odemčené. Rozsvítím a zjistím, že se v pokoji nic nezměnilo – voní cedrem a bergamotem, naproti dveřím stojí postel přikrytá bílou pokrývkou, vedle spousta židlí, křesel a sedátek kolem nízkého stolu. Na něm leží prázdná čajová konvice, několik šálků a rozházená hromada fotografií; všechny zachycují tuto místnost před několika hodinami. Kolem stolku sedělo několik lidí, většina poslouchala Elišku, jak vykládá o Hegelovi, někteří se dívali na Eleonoru ležící na posteli – mezi ně patřil i Ludvík a já. Eleonora si s námi povídala. Uvědomím si, že někdy v tom okamžiku se opět zamilovala, okamžitě a téměř úplně.

Nejspíš jsem byl jediný, kdo si všiml příchodu Timoteje. Chvíli se díval na Eleonoru, pak se otočil. Tiše zavřel dveře; v tu chvíli netušil, že tohle bude poslední obraz, který mu po ní zůstane.