Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sníh, cedr a bergamot

Výběr: katugiro, StvN
22. 02. 2010
17
21
5938
Autor
Finch

Sníh, cedr a bergamot

// Chvíli poté, co kapela konečně přestane hrát, bruslaři uprostřed jezera najdou hromadu vonícího sněhu a pod ní bílé brusle. Dostanu za úkol vše vyšetřit. Vytáhnu tužku a poznámkový blok a začnu s výslechy.

Spatřil jsem ji později než Tomáš, ale přesto se do mě zamilovala, okamžitě a téměř úplně. Na štítku připnutém kousek od místa, kde jsem tušil levou bradavku, měla vytištěné svoje jméno, ale jakmile jsem se na ni podíval, přejmenoval jsem ji na Elišku; abych její lásku na první pohled lépe snesl.

Tomáš položil na pult knihu, poznal jsem ji podle obálky a vybavil si jednu větu na straně 243: „Tiše jsem zavřel dveře; v tu chvíli jsem netušil, že tohle bude poslední obraz, který mi po ní zůstane.“ O několik týdnů později jsem se k této vzpomínce neustále vracel a porovnával situaci, kdy Tomáš viděl Elišku naposled, s pohledem, kterým se na ní v tom knihkupectví podíval poprvé. Vypadala hezky, vlasy jí padaly do očí; odhrnula si je pokaždé, když hledala čárový kód. Při tom se trochu zamračila a mezi obočím se jí objevily vrásky, téměř neznatelné, ale když se lehce usmála, hned zmizely. Tomáš si této změny všimnul, a začal se svými nesmyslnými dedukcemi. Přemýšlel, co změna výrazu znamenala: pozastavení nad vybranou literaturou, možná dokonce skrytý výsměch jeho oblíbené knize, nebo roztrpčení nad špatně čitelným čárovým kódem.

Tomáš dedukoval nahlas, a jeho úvahy příliš nedávaly smysl. Nakonec se Elišky zeptal, jestli studuje. Přikývla. Fakultu odhadl, obor mu prozradila a pak na účet napsala svoje telefonní číslo.

// „Rozhodl jsem se pro cedr a bergamot,“ řekne Ludvík a nikdo ho neslyší. Mikrofon je v pořádku, avšak zesilovač se zdá vypnutý. Ludvík zkouší zmáčknout několik tlačítek, ale přístroj nereaguje. Ohlédne se tedy zpět na bruslaře a uvědomí si, že ho prostě ignorují. Všichni hezcí a šťastní, jezdí po jezeře a na hlavy jim padají vločky sněhu – které Ludvík tak skvěle vylepšil svou kombinací vůní. Pánové v černých bruslích, dámy ve světle modrých, cítí cedr a cítí bergamot, a ani je nenapadne se tomu divit.

Ludvík se znovu nakloní k mikrofonu. „Díky za ocenění, milí bruslaři. Přidám trochu přenádherné krásy v podobě velkého množství třešňových okvětních lístků. Mám na ně přístroj, vyrábí jich tisíce za vteřinu, ale vydrží pouze, dokud se na mě nepodíváte.“

Když domluví, sleze Ludvík z pódia – hned ho střídá objednaná kapela – a jde ke břehu jezera. Udusaný sníh vrže pod botami. Na břehu má nachystané brusle, sedne si a obouvá je. Kapela začne hrát a zesilovač najednou funguje. Ludvík poslouchá kytaru, přestože zkreslené akordy působí hebce, mírně ho škrábou v uších a vibrují v hlavě. Do toho trocha smyčců zprava, jen tři tóny. Zní nadšeně; když se na ně začne soustředit, zmizí.

Jakmile má Ludvík brusle upevněné, smete ze sebe třešňové okvětní lístky. Pak se rychlým pohybem zvedne a vjíždí mezi ostatní bruslaře. Stranou od davu, dál od břehu a pódia, spatří Eleonoru; jako jediná má bílé brusle a na hlavě čepici. Zamíří k ní, ale ve stejnou chvíli se pro totéž rozhodne Timotej. Ludvík ho vidí ho v levé části svého zorného pole, je rychlejší a blíž Eleonoře než on. Dorazí k ní dřív. Ludvík už opustil hlavní skupinu bruslařů, okvětní lístky přestaly padat a zmizely – takže ho Eleonora s Timotejem zahlédli, ačkoliv to nedávají najevo. Nemůže se už jen tak otočit a vrátit se. Jen trochu zpomalí a přemýšlí, co Eleonoře řekne, až vedle ní zastaví.

Nemyslel jsem si, že Eliška měla nějaký opravdový důvod pracovat v knihkupectví. Nebyla okouzlena prostředím, tisíci knihami, dřevěnými policemi, vůní inkoustu a papíru. Literaturu z oboru, který studovala, si mohla vypůjčit. Předpokládal jsem rovněž, že nepotřebovala práci pokladní, velmi pravděpodobně by si dokázala sehnat lepší. Přemýšlela zajímavým způsobem – téměř okamžitě jsem si uvědomil, že svůj telefon prozradila pouze kvůli mně. Tomáš ji nikterak nezaujal, to se mnou se chtěla znovu setkat; jeho jí bylo spíš líto. Dodnes nevím, jak poznala, že se známe; neviděla nás spolu mluvit, knihy jsme si prohlíželi zvlášť a já v knihkupectví zůstal, zatímco on musel odejít.

Týden jsem se s ním neviděl, a když mi pak zavolal, potvrdil správnost mých úvah.

„Pamatuješ na tu holku z knihkupectví?“ zeptal se mě a já z jeho hlasu i přes zkreslení způsobené telefonem poznal, že se s ní už vyspal.

Odpověděl jsem a Tomáš pak chvíli líčil zcela banální náležitosti jejich začínajícího vztahu a pak dodal: „Chtěla by tě poznat.“

Ignoroval jsem nesmyslné použití podmiňovacího způsobu a vzpomněl si na chvíli, kdy jsem se chystal opustit knihkupectví. Doposud jsem se nezmýlil, a proto pravděpodobně nešlo pouze o moji o představu: když jsem zavřel poslední knihu a vrátil ji mezi ostatní, podívala se mi do očí a já nepochyboval, že se v nich ztrácí.

Místo odpovědi jsem poslední větu zopakoval ve formě otázky – zeptal jsem se Tomáše, proč mě Eliška chce poznat a zároveň ho bezděčně opravil. Získal jsem trochu času k rozmyšlení. Ačkoliv jsem se stal objektem lásky, pořád jsem měl svoje způsoby.

Nakonec jsem se s ní setkal až o měsíc později v jednom podniku nedaleko knihkupectví. Tomáš ji držel okolo pasu a ona se na mě dívala svýma zamilovanýma očima. Představil jsem se a Tomáš se tvářil nadšeně; myslel jsem si, že to způsobuje atmosféra místa, hudba a lidé, jejich vůně a velký počet, ale pak jsem si uvědomil, že ten pocit jsem vyvolal já – Tomáš byl prostě rád, že jsem přišel a on měl s kým sdílet svoje štěstí posledních týdnů. Když Eliška odešla tancovat, vykládal mi o ní, zatímco já ji pozoroval. Předpokládal jsem, že většina toho, co mi Tomáš prozradil, nebyla pravda a on o tom neměl ani tušení. Přesto mi ho nebylo líto, určitě ne tolik jako Elišce – když přestala tancovat a odešla si pro pití, otočila se a chvíli nás pozorovala; mě pořád stejně, ale Tomáše stále více soucitně, přestože nejspíš vůbec nechápala pocit oddanosti, který měl Tomáš v sobě.

Když se vracela zpět za námi, vrazil do ní jakýsi kluk v černém, omluvil se a zase zmizel. O dvacet minut později jsem se s ním setkal na toaletě. Předal jsem mu peníze, on mně Eliščin telefon.

// Ludvík mi půjčil svoje brusle, abych se rychleji dostal k místu, kde se setkal s Eleonorou a Timotejem a také – kde se před dvěma hodinami našly bílé brusle. Když mi Ludvík líčil, co se předchozí odpoledne dělo na jezeře, samozřejmě jsem se ho zeptal na dvě věci: jak se dokázal zbavit Timoteje („Nevadí mu to anebo mi důvěřuje.“) a jak dlouho si povídal s Eleonorou („Tak půl hodiny,“ odpověděl, ale odmítl mi říct, o čem se bavili a místo toho líčil jejich návrat do budovy vedle jezera: projeli mezi bruslaři, kteří poblíž pódia poslouchali kapelu, přezuli se a zamířili k zadnímu vchodu. — Vešli do budovy, Eleonora vedla Ludvíka dlouhou chodbou, která na jedné stěně měla velká okna s výhledem na jezero, na druhé řadu dveří. — Eleonora se u posledních zastavila a otevřela je. — „No tak,“ kývla na Ludvíka. „Běž dovnitř.“)

Potom jsem Ludvíka přerušil, zbytek už jsem znal. Potřeboval jsem však vědět, co během té doby dělal Timotej. Několik bruslařů ho vidělo na jezeře, ale během večera byl spatřen pouze jednou.

Zařadil jsem si všechny informace do časové tabulky a zatímco mířím k vlaječkám a páskám, označujícím místo nálezu bruslí, vybavuji si ji: začátek svatby v 13:00 – bruslení na jezeře hodinu poté – trvá až do setmění – tudíž přesun do budovy přibližně v pět hodin (Eleonora a Ludvík opouští led ve 14:26) – oslava pokračuje, končí až s úsvitem (Timotej naposledy spatřen kolem páté) – někdo si všimne hromady sněhu, ozářené východem slunce – hledání Eleonory probíhá necelou hodinu – oficiální žádost o pomoc obdrží ústředí v 8:37 – objevím se nečekaně brzy, 8:56.

Když dorazím k cíli, sundám si rukavice a zapálím si cigaretu. Pak si prohlížím led, kontroluji stopy, ale je jich příliš mnoho – nejspíš pochází od všech zvědavců, co si chtěli bílé brusle prohlédnout ještě na místě jejich nálezu. Jen tam, kde byla hromada sněhu, nyní rozprášená na ledu okolo, najdu rovný, neporušený povrch.

Seděl jsem naproti Elišce, pozoroval ji a mlčel. V ruce jsem držel čaj, který mi uvařila, a pomalu lžičkou rozmíchával cukr. Na stolku ležel popelník a vedle něj telefon; poté, co jsem ho Elišce vrátil, nic neřekla, jenom se usmála. Čekal jsem úsměv podobný tomu z knihkupectví – díval jsem se jí do očí, které jako vždy zakrývaly vlasy, myslel jsem, že je odhrne a já nebudu vědět, co si myslí. Napil jsem se čaje, položil šálek vedle telefonu a zapálil si cigaretu.

Když jsem na Elišku znovu pohlédl, měla mokré vlasy a všude byla pěna. Zeptal jsem se jí, zda mi vysvětlí Bergsonův názor na vztah mezi vnímáním a časem. Přikývla.

// Po prohlídce ledu se zaměřím na sníh, voní cedrem a bergamotem – a zdá se mi, že i něčím jiným; pachová stopa je však příliš slabá a nedokážu ji rozeznat. Potřebuji volné obě ruce, a tak uhasím cigaretu o led; zasyčí a vytvoří v něm důlek. Pak naberu sníh do dlaně, vložím ho do úst a jazykem přitlačím k patru, aby se rychleji rozpustil. Podívám se na hodinky, chvíli čekám, ale protože se nic neděje, naberu si další hrst, a pak ještě několik.  Naplním sněhem igelitový sáček, a vracím ke břehu.

Jakmile k němu dojedu, sundám si brusle a nazuji boty. Poté se konečně dostaví účinky: led se promění v bezrozměrnou membránu a neustále mě táhne zpátky – na jezeře si vzpomenu na Eleonoru. Představa jejího náhlého a nevysvětlitelného zmizení mě rozesměje.

Nakonec vše odezní, já se proberu a vstanu, opatrně, protože zamrzlé jezero klouže. Opět se vydávám ke břehu, bez bruslí cesta trvá déle. Zkontroluji si sáček se sněhem – později ho nechám otestovat, i když je to zbytečné; jsem si jistý, že Ludvík do něj přidal salvinorin, ačkoliv nechápu, jaký k tomu měl důvod. Když se vrátím do budovy, rozhodnu se nejdřív podívat do Eleonořina pokoje. Procházím chodbou a okny pozoruji jezero – představuji si, jak se po něm projíždí Timotej s Eleonorou a jsou hezcí a šťastní.

Dojdu ke dveřím, jsou odemčené. Rozsvítím a zjistím, že se v pokoji nic nezměnilo – voní cedrem a bergamotem, naproti dveřím stojí postel přikrytá bílou pokrývkou, vedle spousta židlí, křesel a sedátek kolem nízkého stolu. Na něm leží prázdná čajová konvice, několik šálků a rozházená hromada fotografií; všechny zachycují tuto místnost před několika hodinami. Kolem stolku sedělo několik lidí, většina poslouchala Elišku, jak vykládá o Hegelovi, někteří se dívali na Eleonoru ležící na posteli – mezi ně patřil i Ludvík a já. Eleonora si s námi povídala. Uvědomím si, že někdy v tom okamžiku se opět zamilovala, okamžitě a téměř úplně.

Nejspíš jsem byl jediný, kdo si všiml příchodu Timoteje. Chvíli se díval na Eleonoru, pak se otočil. Tiše zavřel dveře; v tu chvíli netušil, že tohle bude poslední obraz, který mu po ní zůstane.


21 názorů

Reakce na STVNa: Podle mého názoru je témeř každý text především sdělení. A to platí dokonce i o poezii, natož o próze (výjimky snad tvoří jen experimenty typu dada). Co bude čtenář z toho sdělení schopen postihnout a co si z něj vybere, je samozřejmě jeho věc a dávat do textu nějaké návody na přesnou interpretaci je naopak obvykle podle mého názoru známka nekvalitního nebo nezralého autora. Nicméně je základ, aby se autor se čtenářem shodli na tom, že nějaké sdělení vůbec existuje a jaký je zhruba jeho rámec. A pokud v tomhle čtenář radikálně tápe, je někde chyba - buď je text špatně napsaný (což rozhodně není Finchův případ), nebo se autor na čtenáře vytahuje. A to není otázka toho, že "já to nechápu a tudíž předpokládám, že nechápe ani nikdo jiný" - za svůj život už jsem samozřejmě nepochopila spousty textů, ale on zas není takový problém rozlišit, kdy text prostě přesahuje moje čtenářské schopnosti (namátkově např. Joycův Odysseus, fatální kniha, o kterou jsem se marně pokoušela snad čtyřikrát) a kdy je problém na straně autora. Což neznamená, že je to nějak radikálně špatně. Finch píše po formální stránce skvěle a pokud někdo ulítává především na formální stránce textu a obsah ho tolik nezajímá, jistě musí i Plastové hlavy považovat za fenomenální dílo. Jak jsem psala, Finchův styl je skvělé žrádlo pro literární teoretiky, jak stavěný na vyhrávání literárních soutěží a získávání cen. Ale je to zároveň styl, který i přes všechna případná ocenění nebude kromě oněch kritiků nakonec nikdo doopravdy číst. Nu ale jestli to tak Finchovi vyhovuje, proč ne? :)

StvN
18. 04. 2010
Dát tip
Dovolil bych si reagovat na Lady de Winter. Text je text a způsob, jakým ho čtenář chápe, je na čtenáři. V každém textu máš dostatek vodítek, k jeho pochopení, ovšem, k pochopení textu jako takového, ne textu takového, jaký si ho ptředstavoval autor, když ho tvořil. To jsou dvě rozdílné věci a nemá smysl v kritice textu počítat s tím, co se asi autorovi honilo hlavou. To je jeho věc. A cílem není číst text tak, jak by to autor chtěl, jak to zamýšlel nebo tak něco. Třeba tohle tvrzení: Nevím, řekla bych, že znakem kvalitního textu je i to, že se autorova vlastní interpretace příliš neliší od té čtenářovy mi přijde nesmyslné. Co má co autor mluvit o mé interpratace jeho textu? Přijde mi, že Finchovi "vyčítáš" něco, za co nemůže. On je autor a jeho svatým právem je napsat text podle svého. Ostatně nevšiml jsem si nikde, že by Finch po čtenářích chtěl, aby text chápali nějakým určitým způsobem. Což je pocitvý přístup. On píše, my čteme. A říct, že když ty to nechápeš, že to nechápe nikdo jiný, to je s prominutím krátkozraké. Tak:) Omlouvám se za vyrušení. Přišlo mi to jako docela zajímavá diskuse.

Finch
12. 04. 2010
Dát tip
Já bych čtenáře tolik nepodceňoval; pochybuju, že by rovnou pocházeli - že změní barvu, je v pořádku, interpretace (empirického) čtenáře prostě je jiná, než autorova, na tom není nic špatného :) Je samozřejmě pravda, že třeba Plastov hlavy jsem trochu přehnal, ale to je pro mě takový speciální text.

Ne že tě nezajímá "jak", ale že tě nezajímá "jestli" (jak píšeš, "do textu umístím všechny dílky pro jeho rekonstrukci, ovšem upřímně pochybuji, že by to někdo dokázal, a jsem si jistý, že by mu to k ničemu nebylo"). Nevím, řekla bych, že znakem kvalitního textu je i to, že se autorova vlastní interpretace příliš neliší od té čtenářovy - respektive že se čtenářovi více či méně daří (intuitivně) proniknout do toho, co mu autor (vědomě) předkládá. Pokud se ale čtenář mění v pokusného králíka, kterému autor v jakési literární laboratoři píchne směs ingrediencí, načež se zájmem pozoruje, "co to udělá", a průběžně si zaznamenává, jak jeden králík zezelenal, druhý zčervenal a třetí pošel - to je přesně ono "vytahování se na čtenáře", o kterém jsem mluvila. Můžu ti to trochu víc ilustrovat třeba na Virginii Woolfové. Její knihy jsou sice toxická dávka experimentálního stylu a alternativních pohledů, ale přesto se v nich čtenář neztrácí a v každém okamžiku ví (někdy možná spíš tuší), "o čem to je". Ale u svých textů to víš skutečně jen ty sám.

Finch
10. 04. 2010
Dát tip
Já ovšem neřekl, že mě nezajímá, jak čtenář text pochopil (to mě naopak zajímá velice), jenom si myslím, že není potřeba - a ani to není možné - aby to chápání bylo shodné s mým.

Ano, upřímně jsem čekala, že přesně tohle mi napíšeš. :) Že tě vlastně vůbec nezajímá, jestli tvůj text někdo pochopí, a nakonec o to ani nestojíš. Tenhle přístup v kombinaci s tvou nesporně špičkovou stylistikou ovšem v důsledku povede k produkci knih, na které se budou psát oslavné recenze a kritici je budou zasypávat cenami, ale ve skutečnosti je kromě oněch kritiků, kteří za to jsou placeni, nebude nikdo doopravdy číst. Na čemž nicméně svým způsobem není nic špatného. ;)

Finch
09. 04. 2010
Dát tip
Do jisté míry máš pravdu, ovšem já nikoho ten záměr nenutím chápat:) Sice do textu umístím všechny dílky pro jeho rekonstrukci, ovšem upřímně pochybuji, že by to někdo dokázal, a jsem si jistý, že by mu to k ničemu nebylo - jednak by přišel o svůj vlastní výklad, a také odkryl, jak prostý onen záměr je ;) V každém případě díky za názor.

Nevím, jesti je na Písmáku obvyklé psát kritiku na dva měsíce starý text. Ale nešť. Formálně je to skvělé a to si jistě uvědomuješ sám. Ale má to, stejně jako i jiná tvoje díla, jednu obrovskou slabinu: zcela bezostyšně děláš ze čtenáře idiota. Nemyslím si, že by tvoje povídky neměly obsah: autorský záměr je tu jasně patrný. Ale jaký to je, víš vždycky asi jenom ty sám. My ostatní se pouze dohadujeme. Jistě je super nechat některé věci nedořešené a nedovysvětlené, ale tvoje texty v tomhle obvykle fatálně překračují míru a místo náznaků dobrých k vybičování fantazie prostě házejí člověka doprostřed hluboké vody bez záchranného kruhu, aniž by se vůbec zajímaly o to, jesti umí aspoň trochu plavat. Takovéhle vytahování se na čtenáře obvykle generuje dva druhy reakcí - první zní "nepochopil jsem vůbec, oč jde, je to geniální", a druhá "vůbec jsem nepochopil, o co jde, je to hrozná blbost". Přišlo mi zábavné, jak se oba tyto přístupy střídají ve tvých kritikách, obzvlášť pod "Plastovými hlavami".

Finch
16. 03. 2010
Dát tip
StvN> Neměj obavy, stavy rozhodně za nic nemůžou - doba, po kterou vypravěče ovlivňuje salvinorin je snad jasně uvedena...

StvN
13. 03. 2010
Dát tip
Mám stejné pociti jako katugiro s tím rozdílem, že jsem si ten salvinorin musel vyhledat. Tak trochu by mě zklamalo, pokud by se mělo ukázat, že takový ten příjemný nádech příběhu vězí v něčem, jako jsou "stavy". Nerad bych se dočetl toho, že to všechno se odehrálo proto, že se někdo zhulil nebo tak něco. Doufám, že smysl bude ležet jinde. Jinak fajn.

Janina6
11. 03. 2010
Dát tip
"Zařadila jsem si všechny informace do časové tabulky", ale stejně nevím, jak to děláš, iluzionisto. Hry s časovými rovinami, s postavami, se čtenářem. A salvinorin nevysvětluje zdaleka všechno... Docela ráda bych viděla závěr vyšetřovací zprávy :-) Každopádně jsi v úrovni vyjadřování, v nápadech i v nápaditosti při jejich zpracování pořád o třídu výš, než ostatní (v tomto případě ostatní autoři v aktuálním kole Povídky měsíce). Takže tady tip a tam tři body.

Finch
28. 02. 2010
Dát tip
Taky jim to nezávidím :) To co dnes člověk hledá pět minut doma, jim trvalo hodinu v knihovně.

Winter
28. 02. 2010
Dát tip
S tou wiki. Zajímalo, jak to kdysi ti vzdělanci dělali, když neměli google, oni snad všechno museli vědět .)

Finch
28. 02. 2010
Dát tip
Konečně jsem se dostal k tomu, abych napsal nějakou smysluplnou reakci. VT Marvin> A k tomu ta kniha opravdu existuje :) Jinak z oné pasáže si nedělej starosti, neměl jsem bohužel čas na znovupřečtení a opravu textu, takže je to asi místy trochu kostrbaté. Prosecký> Díky, chybu jsem odstranil. Winter> Pár odkazů tam je, ale jsou tak povrchní, že asi nejdou postřehnout. katugiro> Přehled mám, ale jestli to dává smysl, nedokážu moc posoudit. Na to, co je zač salvinorin jsem přišel díky nekonečně dlouhým a probdělým nocím věnovaným pátrání a výzkumu. Úspěch se dostavil v podobě článku na Wikipedii.

katugiro
25. 02. 2010
Dát tip
musím se naučit rozdávat víc výběrů

katugiro
23. 02. 2010
Dát tip
to je bordel :) zajímalo by mě, do jaké míry v tom má autor přehled a do jaké jsou ty můstky udělané způsobem "uvidíme, co to udělá"; tradičně se to dobře čte a i struktura mi tentokrát sedla, možná díky sebe-omluvě tím salvinorinem, nevím, jak jsi na něj přišel, ale vyzkoušel bych kdykoliv *

Winter
23. 02. 2010
Dát tip
aha, tak už není co nominovat .)

Winter
23. 02. 2010
Dát tip
Woody Allen operoval se zástupným slovem Madagaskar, po němž oběti zlotřilého hypnotizéra upadly do bezvědomí (načež páchaly nejbizarnější zločiny). Tobě stačí bergamot a obětí je čtenář. jen si dej pozor, abys ho nepodsouval příliš okatě. Nicméně se musím přiznat, že jakkoliv stále obdivuji tvoje kombinační schopnosti, civilnější nota vyprávění mi tentoráte přišla až příliš holá, přeci jenom jsem typ, který se rád rochní v symbolických hrách a odkazech - i jimi vchází objevy, odhalují se souvislosti. Každopádně tip a nominace, s dovolením .)

Prosecký
23. 02. 2010
Dát tip
Kultivované, zaujme. Místy mi uniká důvod sdělení. "Jakmile se k němu dojedu" - není tam chyba? T*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru