Oddanost v.1.1

Andráš vyšel ze stanu. Rozhlédl se po planině, kde tábořili jeho vojáci. Cítil, že již brzo přijde chvíle, kdy překročí hraniční řeku Danube, nad kterou se ještě vznášely pozůstatky ranních mlh. Spatřil slunce stoupající na modravou oblohu, které předpovídalo krásný a teplý den. Den splněných přání.

* * *

Enre vstoupil do trůnního sálu. Zatímco kráčel vstříc svému osudu, rozhlížel se okolo sebe. Celá místnost působila impozantním dojmem. Byla lemovaná sloupy, do kterých byly vytesány sochy dávných kněžen a knížat. Na podstavcích zářily umě vyvedené zlaté lístky, z kterých vedly stříbrné nitky spojující se před trůnem a tvořící tak emblém knížectví egerského. Právě tam se Enre zastavil.

Poklekl před svou kněžnou. Pohled mu ulpěl na jejích strhaných rysech. Kdysi blankytně modré oči plné lesku byly podivně matné a takřka bez života. Splývající vlasy barvy noci byly nyní protkány stříbrnými nitkami. Z celé její osoby vyzařovalo smíření s osudem. Lehce rozechvělou rukou pokynula sloužícímu.

Ten vystoupil ze stínu sloupu a na krvavě rudém polštářku nesl obřadní dýku s rukojetí ze slonoviny. Enre věděl, co ho čeká. Přes strach, který se mu zrcadlil v očích, ji uchopil a bodl se přímo do srdce. Izabela mlčky přihlížela a o něco více povadla, jakoby krev, která se začala vpíjet do knížecího znaku, jí ubírala sílu. Sloužící vyčkali, než se všechna ta rudá tekutina, již knížecí znak polykal s ohromnou chtivostí a chutí, vsákla. Poté vyjmuli dýku, otřeli ji a opět uložili na polštářek, aby mohli odnést mrtvého Enreho pryč.

Herold, který na svých bedrech nesl tuto smutnou povinnost, předstoupil před kněžnu a rozechvělým hlasem zavolal: „Ištván...“

* * *

Ištván pohlédl na Tamáše. Vše, co se stalo v minulosti, bylo v tuto chvíli zapomenuto. Hleděl bratrovi do očí a četl v nich strach, napětí, které bylo patrné na všech přítomných, a také omluvu. Prosbu o odpuštění.

Ištvánovi v očích zaplálo, když si vzpomněl, jak ženu, kterou miloval, přistihl v lese s Tamášem. Chtěl si Fridu vzít. Celý rok pracoval na domě, který se měl stát jejich novým domovem a měl být zásnubním darem. Jeho bratr to věděl, ale přesto mu to nezabránilo v tom, aby ji svedl, ačkoliv mohl mít jakoukoli jinou ženu.

Tehdy přišel Ištván do svého rodného domu, aby si sbalil všechny své věci a odešel. Cloumal jím vztek. Musel odejít, jinak by navěky nesl na rukou krev svého bratra. Sotva vešel do světnice – zuřivost a další emoce ho opustily. Na stole ležely dva svitky opatřené knížecí pečetí. Posadil se a čekal.

Do domu se přiřítil Tamáš vběhl do místnosti. „Bratře,“ začal, ale větu již dokončit nestihl. I jemu padl zrak na listiny ležící na stole. Posadil se na opačný konec stolu a mlčel stejně jako bratr.

Oči mu změkly. Prostoupila je potlačená bratrská láska a Tamáš pochopil, že vše bylo odpuštěno. Každý se zde v předsálí smiřoval se svým osudem, protože nikdo nevěděl, kdo bude další a kolik lidí se ještě bude muset obětovat za bezpečnost své země.

Ticho, které umocňovalo tíživou atmosféru, bylo narušeno heroldovým zvoláním. Ištván naposledy pohlédl na svého bratra a vešel do otvírajících se dveří.

* * *

Jemný záchvěv ve struktuře magické bariéry napověděl Andrášovi, že za chvíli bude čas. Přišel den, na který se celý svůj život připravoval. Den, pro který žil.

Nasedl na koně a k vojsku, které posledních několik dní udržoval v bojové pohotovosti, zvolal: „Vojáci, nastal čas dobýt egerské knížectví! Chopte se zbraní a nasedněte na koně, protože víc na cestu do pekla nepotřebujete. A tam taky jedeme!“

S těmito slovy na rtech kopl svého koně do slabin a vyrazil k brodu, který byl od nepaměti jediným místem, kde se dalo pohodlně přejít přes řeku. Nečekal na to, až se jeho vojáci připraví, ale řinčení zbraní a dusot koní mu napovídal, že ho vojáci následují.

„Na smrt!“ vykřikl jeden z vojáků a další se sborově přidávali.

Andrášovi se na tváři objevil úsměv.

* * *

Vojáci střežící hradby knížecího města spatřili oblak prachu vznášející se nad západní cestou. Jejich modlitby k bohům zanikly v halasu poplašných zvonů.

Stráž u bran zaslechla varovné zvonění a začala zavírat všechny vstupy do města. Poslední opozdilci si pospíšili, aby nezůstali venku napospas vojákům sousedního knížectví. Panika, která se šířila městem, rychle nabírala na síle. Tržiště plné lidí se začalo vyprazdňovat. Všichni nechali své práce a spěchali do svých domovů. Nezdržovali se balením svých stánků a každý se utíkal někam schovat.

Městem se nesla kakofonie zvuků. Vrzání dveří, nasazování petlic, zatloukání okenic. Bušení na dveře lidmi, kteří neměli kam jít. Zvonkohra kostela, která svolávala všechny své zbloudilé a opuštěné ovečky k sobě.

Trvalo to dvě dlouhé hodiny, než se Andráš přiblížil k hradbám na doslech. Nikdo neútočil.

Ticho vznášející se nad planinou umocňovalo napětí. Vyhrocenou situaci narušil až kníže, když promluvil: „Mé jméno je Andráš a jsem knížetem veszprémským. Příčí se mi zabíjení nevinných lidí. Otevřete brány města a přijměte mě za svého vládce. Zabraňme tak zbytečnému krveprolití!“

Odpovědí na jeho proslov mu bylo mlčení. Kníže si povzdechl a pokynul vojákovi, který v rukou třímal trubku. Okolím se rozlehlo troubení, které na krátkou chvíli přehlušilo i poplašné zvony.

Několik vojáků, kteří trpělivě čekali ve stokách blízko západní brány, zaslechlo troubení. Znamení. Rychle se vyšplhali na pustou ulici a rozběhli se. Vstup do města hlídali jen dva strážci. Ani jeden z nich nečekal útok zevnitř, a proto byly jejich pohledy upřené špehýrkami na planinu rozkládající se do širého okolí.

Neslyšeli tiché tasení dýk a poslední, co na tomto světě ucítili, byla chladná ocel na krku, která jim vzala život. Okolí zelo prázdnotou a nebyl tam nikdo, kdo by mohl zabránit pěti veszprémským vojákům otevřít bránu města.

Andráš upíral zrak k městu. Čekal, až se západní vstup do města začne otvírat. Byly to nekonečné minuty plné napětí a očekávání. Jakmile spatřil paprsek světla, který procházel skrze rozevírající se bránu, vyrazil. Vojáci byli připraveni. Tasili zbraně a vyjeli za svým knížetem.

Hlídky na hradbách vypustily první salvu šípů.

* * *

Ištván vstoupil. Zřetelně slyšel, jak za ním zaklaply dveře a veškerá naděje, kterou do té doby ještě choval, ho opustila. Už se nemůže otočit a vyběhnout ze sálu, a tak dál automaticky kladl jednu nohu před druhou a postupoval stále vpřed. Před kněžnou poklekl jako správný poddaný, ale neměl dostatek síly na to, aby se na ni podíval.

Věděl, nebo spíše tušil, jak moc těžké to pro ni musí být. Jak obtížné je sedět tu a sledovat, jak se poddaným uniká z těla život. Přesto zde seděla. Musela. Ani on neměl na výběr, a proto ve chvíli, kdy se objevil sloužící, vzal dýku a namířil si ji na srdce.

V tu chvíli pocítil záchvěv síly. Prostoupila ho vlna energie a jakýsi hlas v hlavě mu začal šeptat: „Tebe jsem si zvolila. Přijmi mne a staň se vládcem. Láska a odpuštění, které v Tobě dřímá, Ti pomůže na strastiplné cestě za blahobytem naší země. Přijmi svůj osud.“

Ištván nepatrně kývl, vstal a spustil ruku s dýkou. Teprve nyní hrdě zvedl hlavu a pohlédl na kněžnu. Spatřil její otevřené oči, jež ve smrti konečně dosáhly svého vysvobození.

A pak ho magie naplnila.

* * *

Tamáš pozoroval, jak se za bratrem zavřely dveře. Blažený pocit po odpuštění vystřídaly obavy. Bratrská láska si hledala cestičky jeho srdcem. Prostupovala celým tělem, stejně jako bezmoc a strach. Kolena se mu podlomila. Klečel na chladné dlažbě předsálí a po tvářích mu stékaly velké slzy. Za celý život nebrečel ani jednou. Nikdy nepocítil tak obrovskou lítost a teprve nyní začal plně chápat, co znamená ztratit.

V tu chvíli se rozhodl. Jakoby mu vnitřní hlas v hlavě řval: „Jdi! Zachraň ho. Je to Tvůj bratr, jediná rodina, která Ti zbyla.“

Svět se mu rozpil. Slzy ho pálily v očích a čas se zdánlivě zpomalil, když se zvedal na nohy a vybíhal ke dveřím, které ho oddělovaly od člověka, na němž mu záleželo více, než na sobě samém. Byl ochoten obětovat svůj vlastní život, aby odčinil hřích, jehož se dopustil.

Stráž, která pro tyto případy hlídala u vstupu do trůnního sálu, spatřila jeho odhodlání a zuřivost v očích. Nechtěla zbytečně prolévat krev nevinných lidí, obzvláště když egerské zvony byly na poplach. Stáhla se do pozadí.

Zbývající muži, kteří čekali na svůj osud stejně jako Tamáš, sledovali jeho vnitřní boj. Pozorovali slzy, které mu stékaly po tváři a dopadaly na dlažbu. Jeho bolest byla vyjádřením jejich vlastních obav. Proto, když vyběhl vstříc dveřím, šli s ním. I oni chtěli ukončit toto zabíjení. Láska k jejich vlastním životům předčila strach o budoucnost knížectví, a proto se nechali strhnout vůlí jediného muže, který se dovolil postavit knížecím tradicím. Rozhodli se ukončit toto vraždění. Nikdo z nich však netušil, jaké jsou Tamášovi pravé úmysly.

Dveře nekladly odpor. Namazané panty ani nevrzly a cesta byla volná. Byly vidět jen dvě postavy. Jedna seděla na trůnu a druhá stála před ním. Zbytek sálu se zdál být prázdný.

Tamáš přiběhl ke svému bratrovi, který stál a zpříma hleděl na kněžnu. Teprve nyní, když viděl, že Ištván je živ a zdráv, na ni pohlédl i on. Spatřil ty klidné blankytně modré oči zastřené smrtí.

* * *

Ištván nebyl schopen pohybu. Nevnímal okolí a cítil jen sílu, která ho naplňovala. Magii, která mu začala plnit každou buňku těla. Teprve bratrův příchod ho vrátil zpět do reality.

Upustil dýku a přistoupil k trůnu. Zatlačil Izabeliny oči a vzal ji do náručí. Sloužící, které toto celé představení pozorovali skrytí ve stínech, vystoupili. Obřadní dýku sebrali a uložili zpět na polštářek. Další převzali tělo kněžny a odnesli ho připravit na pohřeb.

Herold pokynul Ištvánovi. Počkal, až se usadí na trůn, a sytým barytonem zvolal: „Ať žije Ištván – kníže egerský.“

Pak se městem rozezněl knížecí roh, jenž byl používán pouze pro tyto účely.

* * *

Andráš s vojáky vjel do města. Nikde nenarazil na odpor. Těch několik stráží střílejících z hradeb nenadělalo moc škod. Projížděl liduprázdnými ulicemi. Věděl, že město bude takřka bez ochrany. Vždy mu ji poskytovala magie, která se však nyní stáhla do pozadí a vyčkávala, než se najde nový a vhodný vládce, který ji obnoví a vrátí sílu.

Spěchal do paláce. Musel tomu zabránit – věděl, že na tom závisí život jeho a vojáků, kteří jsou s ním. Zamířil tedy přesně do středu města, kde byla dominanta a pýcha celého města. Sídlo knížat a kněžen egerských s portálem lemovaným mramorovými sloupy.

Pod schody seskočil z koně. Nezdržoval se vydáváním rozkazů vojákům a běžel nahoru. Schody bral po dvou, až konečně vystoupal ke dveřím, kterého dělily od jeho snu. Pak zaslechl zvuk rohu. Pochopil.

Srdce přestalo být a Andráš se mrtev zhroutil na zem. Sen, pro který žil celý život, se rozplynul. Vojáci, jako by chtěli následovat příkladu svého vládce, také padli.

Nastalé ticho přerušil až vítězoslavný jásot vojáků z hradeb.

* * *

Eliáš pocítil prázdnotu, která postupovala od srdce do každé buňky jeho těla. Věděl. Cítil smrt svého otce.

Vnímal rostoucí nenávist, která ho posilovala a udržovala při životě. Hořkou pachuť touhy po pomstě převaloval v ústech. Sen, který se v Egeru rozplynul si našel novou oběť.

* * *

Eger se ponořil do černé. Jindy bujaré veselí nahradil smutek a ticho jako výraz úcty k zemřelé kněžně. Dlouhý průvod občanů města se rozestavil podél cesty z paláce ke knížecí hrobce.

Ištván šel v čele průvodu, následován kněžími nesoucí nabalzamované tělo Izabely. Zasloužila si všechny pocty, aby klidně spočinula a nehledala své místo na druhém břehu. Vládla spravedlivě, starala se o svůj lid. A i tak se na ni bude vzpomínat.

Po obřadu Ištván zamířil do knihovny, jak velela tradice. Posadil se a teprve tehdy na něj dopadla veškerá tíha jeho poslání. Uvědomil si, co vše ho čeká. Zapředl se do vlákna osudu, které vytyčilo zbytek jeho života.

Pak pohlédl na pergamen před sebou. Přestože poznával svůj rukopis, nebyl si vědom, že by ho psal. Automaticky ho sroloval a opatřil pečetí. Vzal prostou dřevěnou truhličku a pergamen do ní uložil. Tu pak postavil zpět na její místo. Vydal se do svých komnat.

Ve chvíli, kdy překračoval práh knihovny, zapomněl. Myšlenky na pergamen a ženská jména na něm napsaná se vytratila. Jednou se však vrátí. Až to nastane, bude ten pravý čas na volbu nové kněžny...