Slzami se neplatí Kapitola 4

Kapitola 4

Marcel se díval doma do ledničky, co by si vzal k večeři. U kuchyňského stolu seděla jeho dvakrát rozvedená matka, jenž byla mlčenlivou a neprůbojnou osobou, která na život dávno rezignovala a byla v naprosto v područí svého současného manžela. Ten tam seděl také, tvářil se nabubřele, dojídal steak a nevraživě Marcela pozoroval. „Na večeři se chodí včas,“ řekl odměřeně.

„Ohřeji ti ty dva karbanátky, co ty na to?“ zeptala se Marcela jeho matka a začala vstávat.

„Ať si je ohřeje sám. Ať se pěkně učí samostatnosti, bude se mu hodit. Kdyby přišel včas... jen pěkně seď,“ zarazil ji Marcelův otčím. Marcel vzal talířek s karbanátky a zavřel ledničku. „To je dobrý, mami. Nešla bys na třídní schůzku? Třídní by s tebou asi ráda mluvila.“

Otčím na něho ukázal nožem upatlaným od hořčice. „Co si zase vyvedl?“

„Nic,“ odsekl Marcel.

„Nekecej,“ nedal se otčím. Evidentně neměl dobrou náladu. Vždy ho roztrpčilo, když Marcel nepřišel na večeři v domluvenou hodinu.

„Když říkám nic, tak nic. Třídní si myslí, že bych měl dělat žurnalistiku.“

Otčíma to pobavilo. „Prej žurnalistiku. To je dobrý. Ty, jo? To bych chtěl vidět. Ty a žurnalistika.“

Marcel pokrčil rameny. „Bavilo by mě to. Prý dobře píšu.“

Otčím se ušklíbl. „Blbost. Živit se pisálkovstvím? Nesmysl. Řemeslo má zlaté dno, kamaráde. Půjdeš na zedníka.“

„Na zedníka? Vždyť se učí dobře. Nemyslíš, že by přece jenom ta žurnalistika,“ snažila se Marcelova matka nesměle protestovat, ale její manžel švihnul důrazně nožem do vzduchu, až odlétla z něho trocha hořčice a tímto gestem ji rázně utnul.

„Nesmysl. Na zedníka jsem řek. Nikdo dneska nechce jít na řemeslo, každej by nejradši civěl do počítače, hrál si na manažéra! Makat se dneska nikomu nechce.“

Marcelova matka tiše vstala, šla pro hadr a začala utírat kapičky hořčice z kuchyňské skřínky. Marcel tam stál opřený o ledničku a kousl si do karbanátku.

„Nejez to studený, ukaž, já ti to přece jenom ohřeju.“

„Nic mu neohřívej, bys mu jenom sloužila. Nejsi jeho služka. Ať si to sní studený, když si to pán neuráčí ohřát. Chce studený, bude to studený. Přines mi radši další pivo.“ Otčím zbytek piva přímo z láhve, otřel si rukou ústa a slastně si říhl. „Jak říkám, řemeslo je řemeslo. Až současní staří zedníci pomřou, zůstanou tady jenom ty zatracený úkáčka a to jsou flinkové. A to chce právě využít. Pak přijde jeho čas. Bude kvalitní zedník, bude žádanej, bude mít prachy.“

„Bude ho to ale bavit?“

„Proč by ho měla práce bavit? Práce je práce. Já jsem řezník, bourám vod rána krávy na jatkách a taky mě to nebaví. Je to pro mě práce. Ta nemá bavit, ta má živit. Po práci ať si klidně dělá, co chce. Třeba ať počmárá tisíc papírů, ale až po faše.“ Marcelova matka otevřela manželovi pivo a nalila mu.

„Ale já na tu žurnalistiku chci,“ řekl Marcel vzdorně.

„Jo a živit tě bude kdo?“ otčím pobaveně kroutil hlavou. „Si myslíš, že budeš někde dřepět na studiích v nějaký posluchárně a já si kvůli tobě budu brát šichty navíc? Víš, jaká je to makačka? Aby si milostpán někde diskutýroval a hrál frajli před nějakejma intelektuálkama. Ani nápad, mladej. Bude ti osmnáct a tradá z domu. Živ se, jak umíš. Se mnou se taky nikdo nemazlil a vo nic jsem nepřišel. Naopak, umím se vo sebe pěkně postarat sám.“

„No hlavně o sebe, to by ti šlo,“ řekl Marcel pohrdlivě a jeho otčímovi málem zaskočilo. „Tak hele, mladej, brzdi, brzdi, nebo se zvednu a odepnu řemen. Buď rád, že mám dobrou náladu, že Sparta nakopala ty sešívaný do zadku, jináč bych už po tobě šel, to si piš.“

„No jo.“

„Jak no jo?“

„Promiň.“

„Proto.“

Marcel se obrátil na mámu. „Nezašla bys tam přece jenom, mami? Prosím,“ zeptal se Marcel.

Matka se podívala na otčíma, ten zavrtěl hlavou. „Ztráta času. Budoucnost máš jasnou, na zedničinu se dostaneš, s tvejma známkama tě tam udělaj rovnou mistra. Na co třídní schůzky? Aby se tam nějaká úča na tvou matku naparovala a hubovala ji, jakýho má synáčka sígra? To všichni moc dobře víme, nemusí nám to ještě říkat nějaký cizí ženská. Ať se stará vo svoje parchanty.“

„Nic mi to neudělá,“ špitla Marcelova matka.

„Doma budeš, už jsem řekl.“

Marcel odložil prudce talíř s nedojedenými karbanátky a rázně odešel pryč.

„Á panáčkovi nechutná, panáček bude trucovat. Hm, tak bude o hladu. On jednou pozná, jak se v tý dnešní zatracený době setsakra těžce vydělávaj zlaťáky. Kolik von toho jenom zbaští?“

„Ale nemusíš být na něho takový. Je to můj syn.“

Manžel ji chvíli pozoroval, dožvýkal poslední sousto a potom přikývl. „Dobře. Já jenom… můj táta preferoval přísloví, škoda každý rány, která padne vedle, řezal mě jako koně a později jako bych to našel. Málo naplat, dle mýho ten tvůj synáček byl málo řezanej a teď je z něho takovej fracek. Ale když myslíš… ostatně máš pravdu, je to tvůj syn. Můj by takhle rozmazlenej nikdy nebyl. Prej žurnalistika,“ řekl, zvedl se i s pivem a šel k televizi. „Žurnalistika,“ kroutil ještě pobaveně hlavou, když jí zapínal. Marcelova matka si sedla ke stolu a ruce položila do klína. Dělala si starosti. Marcelovi přítomnost jejího manžela nesvědčí, naopak. Její dceru už vyštval a ta se dala na špatnou cestu, na návštěvu k nim odmítala chodit, kvůli jejímu manželovi, s kterým by si hned vjeli do vlasů. I když byl její manžel neurvalý, měla ho docela ráda. Ale vcelku občas vážně uvažovala, jestli by se s ním kvůli dětem neměla rozvést. Nevěděla, jak se má zachovat, byla bezradná.

Marcel zazvonil na zvonek pana Lederera, souseda bydlícího o dvě patra výš. Byl to bývalý profesor z FAMU. „Nechcete s něčím zase pomoc? Skočím vám nakoupit, co říkáte?“

Pan Lederer, starý prošedivělý muž se na chlapce usmál. „Není třeba, byla tady už moje bývalá žena. Nakoupila, vypulírovala, uvařila… tobě se zase nechce být doma, co? Tak pojď dál, Marceli.“

„Neruším?“ zeptal se opatrně Marcel. Pan Lederer mávl rukou. „Co blázníš? Budu ti za tvou přítomnost vděčný, rád diskutuji s takovým vnímavým, mladým mužem s hlavou otevřenou. Pojď.“

Marcel pobýval v bytě pana Lederera moc rád. Voněl takovým zvláštním, kořeněným způsobem. Obvykle tam byl takový chlapský nepořádek, pokud v něm zrovna neudělala chaos svým úklidem jeho bývalá žena. Občas si pak pan Lederer ironicky posteskl, cože mu to dá zase za práci, aby to uvedl do původního chaotického stavu. Marcel si také moc rád povídal s panem Ledererem, protože byl velmi inteligentní a měl velký přehled. Marcelovi rozšiřoval obzory a mohli si s ním povídat o věcech, o kterých s kamarády diskutovat nemůže, protože dané věci nerozumí. S nimi si mohl povídat o nových hrách na playstationu, kapelách a tak dále, ale to bylo vše. Pan Lederer byl pro něho přímo hluboká studnice moudrosti. Pan Lederer byl žid, ale ne ortodoxní.

„Dáš si tenhle koláč? Přinesla ho exmanželka. Sama ho pekla. Dej si.“ Marcel se nenechal dlouho pobízet a hladově se na koláč vrhl. Zvířecí styl pana Lederera pobavil. „Koukám, že ti chutná.“ Marcel přikývl a cpal se dál. „Vyřídím to exmanželce, bude mít radost.“

„Viděl jsem jí v tom novým seriálu na český tývce. Sluší jí to tam. Docela pěknej seriál na tu současnou komerční bídu.“

Pan Lederer se pousmál. „To máš pravdu. Co si dneska pustíme?“ Marcel si otřel pusu a zatvářil se slastně. „Fakt vynikající. Vy ni ka jí cí! Co si... co třeba Edith Piaf?“

Pan Lederer přikývl. „Mladý pán si přeje Edith Piaf, bude ji mít. Mladý pán se mi trefil do vkusu.“

Pan Lederer pustil šansony od Edith a pohodlně si uvelebil do křesla. Chvíli mlčky poslouchali její nezaměnitelný hlas. Pan Lederer měl zavřené oči. Po několika šansonech je otevřel a smutně pokýval hlavou, Když promluvil, mluvil velmi tiše. „Vezmi si z ní příklad, Marceli. Sebevětší talent můžou zničit drogy. Morfium bylo její prokletí. Dej si pozor na drogy, jsi chytrý, ale jak si s nimi jednou začneš, nepomůže ti nikdo a nic. Máš talent na psaní, neutop ho v drogách. Děsí mě, když vidím, jak lehce se dnes mladí dostávají k drogám a jak je lehkovážně užívají. Jestli nechceš zničit svůj talent, tak nikdy… nikdy, Marceli. To svinstvo už má na svědomí miliony životů. Nikdo, uvědom si, že nikdo nemůže ten souboj s drogou vyhrát. Jak už jednou na tu skluzavku sedneš, nedokážeš vystoupit. Svezeš se až dolů.“

Kdyby mu to říkal otčím, vzpurně by pohodil hlavou a myslel by si o tom své. Ale pana Lederera naprosto jako autoritu uznával. „Ano, pane Lederere. Budu si to pamatovat,“ řekl Marcel přesvědčivě. V té chvíli tomu věřil, i když neměl zcela čisté svědomí, občas si s kamarády zakouřil marihuanu, ale tu Marcel vlastně nepovažoval za drogu.

„To jsem rád. Moc rád. Nerad bych viděl zrovna tebe, jak tě to zničí. Zlomilo by mi to srdce.“ řekl tak trochu pateticky a vzápětí se za to zastyděl a dodal zvesela. „Mám s tebou totiž jiné plány. Připravím tě na FAMU.“

„Chci na žurnalistiku.“

„Teď. Ale počkej, až tě začnu zasvěcovat do tajů tvorby příběhů, jak tě to pohltí. Jsi kreativní, umíš fabulovat.“

„Fakt si to myslíte?“ zeptal se Marcel nevěřícně.

Pan Lederer se vševědoucně pousmál. Sáhl za sebe a vytáhl několik listů papírů sepnutých sponkou. „Četl jsem ty tvoje povídky.“

„Opravdu? Opravdu jste si našel čas?“

„Našel čas? Já mám času, mladý pane. A ještě k tomu, když ho mohu věnovat někomu talentovanému, jako jsi ty. Tomu říkám dobře využitý čas.“

„Děláte si ze mě srandu, pane Lederere,“ pousmál se Marcel trochu trpce.

„Nikoliv, mladý muži. Nikoliv. Jsi talentovaný, moc. Rád se ti budu věnovat. Pokud tedy stojíš o nějaké rady starého, nemocného muže.“

„Ježíš, samozřejmě.“

„Dobře. Děláš mi radost. Budu rád, když budu moci být u toho, jak se rozvíjí tvůj nesporný talent. Je to jenom trošku rozvláčný, používáš až moc přívlastků, musíš se koncentrovat trošku víc na prokreslení postav, ale celkově, mladý pane… smekám klobouk! V tom něco je! Talent máš, ještě to chce zvládnout formu. Když to přepracuješ, mohl bys to klidně zkusit poslat do nějakého časopisu. Nebo na nějakou soutěž. V Literárních novinách je soutěž o povídku roku, tak třeba tam.“

Marcela to strašně moc potěšilo, úplně ho to rozrušilo. Ještě chvíli si povídali o struktuře povídky, pointě a dalších řemeslných záležitostech psaní. Po hodině si dali přestávku a pan Lederer udělal čaj. „Míchám ho z několika různých čajů, mladý pane. Má specialita. Doufám, že ho nebudeš chtít vylít do výlevky.“ Nevylil. Čaj byl vynikající. „Tak o čem budeme diskutovat dnes? Co vás zajímá, mladý pane?“

„Minule jsme skončili u svátků. Můžeme pokračovat?“

„Jistě, ale řekni mi, není zvykem, aby kluci v tvém věku, hlavně Gójové se zajímali o Talmud o Tóru. Trochu mi to vrtá hlavou.“

„Já… prostě každý mluví o svým náboženství, jeden druhýmu vnucuje to svoje. Tak je chci poznat, hinduismus, islám, konfucianismus, buddhismus a tak a pak teprve to můžu nějak posoudit. Chci poznat Tóru.“

„Dobře. Jak se píše v Tóře. Každému, kdo studuje Tóru pro samé poznání, se Tóra stane balzámem života. Je stromem života pro ty, kdo se jí přidržují. Bude léčbou tvého těla. Kdo mne nalezne, nalezne život.“

„To je docela hezky řečený,“ přikývl Marcel. Pan Lederer se na Marcela pousmál. „Tak co budeme probírat?“

„Něco o Tóře?“

„Dobře. Tak Tóra se skládá z dvou částí, psanou a ústní. Psaná obsahuje pět knih Mojžíšových. Ústní zákon vysvětluje ten psaný. Byl předáván z generace na generaci a nakonec byl uzákoněn v Talmudu a v Midraších. Bůh se dívá do Tóry a tvoří svět. Učíme-li se Tóru a plníme její příkazy, dáváme světu smysl, protože plníme záměr stvoření. Darování Tóry je něco jako svatba mezi Židy a Bohem. Na darování Tóry se připravujeme o svátcích zvané Šavuot, což znamená týdny. Označuje sedm týdnů, během nichž jsme se osvobodili z otroctví. Šavuot je tedy svátkem duchovní svobody, protože Zákon nám umožňuje se osvobodit od hříchu a rozhodnout se pro dobro. Pak máme ještě svátek. Zákon Pesah. To je svátek hmotné svobody. Oslavuje právě vysvobození se z otroctví.“ pan Lederer vysvětloval zapáleně a Marcel ani nedutal. Asi po hodině se Marcel podíval na hodinky a rozmrzele řekl. „Budu už muset jít, otčím by mi zase nadával, že se někde flákám. Moc děkuju, pane Lederere. Za všechno.“ Marcel se ošil, sklopil zrak. „Je mi u vás dobře.“

„Marceli, přijď kdykoliv, já jsem také rád, když tady jsi a takhle hezky si povídáme.“ Potom se podíval na stěnu na fotografii, kde byl vyfocený spolu s dvěma kamarády. Mohlo jim být tak osmnáct let. Povzdychl si melancholicky. „Jako bych vždycky omládl, když tady jsi. Škoda, že to tady není zvykem, aby se mladí víc stýkali se starými jako já. My můžeme načerpat z vaší energie a životního nadšení a vy zase zkušenosti. Jenom se mi zdá, že se to tady nenosí, že mladí se nám vyhýbají, jako by nechtěli vidět, co je jednou čeká, že jednou také zestárnou. No nic, to jsou vzdechy jednoho starce, které svět nepředělají,“ pousmál se. Marcel se zvedl, nechtělo se mu od pana Lederera, jak jenom tak strašně moc se mu odtamtud nechtělo.

Pan Lederer zavřel za ním dveře a s uspokojením si pomyslel, že je možná je na první pohled divoký, ještě moc rozporuplný, bude třeba ještě jeho duši šlechtit. Pomyslel si na poučení z víry. Pokud se podíváme na ořech na stromě, vidíme jen skořápku. Není moc hezká, je tvrdá a nedá se jíst. Můžete se snadno splést a soudit, že ořechy k ničemu nejsou. Čím je ořech starší, tím je jeho skořápka tvrdší a nevábnější. Ale to je jen důkazem, že uvnitř něco dozrává. Jde o to, jakým způsobem plod dozraje. On se bude moc rád podílet na tom, aby Marcelův plod neshnil a byl zdravý.