Vločky 07

                Seděl jsem u okna a mžoural do chumelenice. Před oknem byla lampa pouličního osvětlení a vločky její žluté světlo přebarvilo na oranžové dropty citronového korpusu. Topení hřálo, okno, o které jsem měl opřenou hlavu, chladilo. Smutek se proměnil v mechové polštářky. Nenápadně mi vyplňovaly hruď.

„Copak...je ti smutno?“

Nepohnul jsem hlavou. Nemusel jsem se za ní podívat. Mlasknul jsem koutkem pusy a vydalo to zvuk, jako když se na bublinkové fólii praskne bublinka. Dál jsem se díval na vločky, mezi ně a pak najednou kousek za ně. Byly takhle rozmazané a každá z nich tam byla dvakrát. Na posteli se zvednul kocour. Zívl. Konec zívnutí doplnil rozmrzelým mňouknutím, které už skoro nebylo mňouknutí, ale na stupnici kňouravých zvuků se ještě také nedostalo.

„Ale, ale, copak to je? Nemluvíš se mnou?“

Udělal jsem přemýšlivý obličej. Má v sobě kousek Pana Spoka ze Star Treku, kousek Clinta Eastwooda ze všech mrzoutských a vojenských rolí a zbytek už je ze mě, když je mi smutno a ona to uhodne a já se nehodlám vzdát bez boje. Posunul jsem hlavu o milimetr nahoru po skle.

„Mmm...jo...je mi smutno“

Podle mého názoru, ty krátké boje jsou nejlepší.

„A chceš si povídat?“

Zamyslel jsem se.

„Aaasi...ani moc ne...prostě je mi smutno.“

Nekomentovala to. Kocour se přišoural ospale pod okno, zvednul ke mě hlavu a přidřepl na zadek. Znovu zívnul. Podíval jsem se na něj a zkusil při tom vůbec nepohnout hlavou. Šlo to překvapivě dobře (ani jsem moc nešvindloval, jenom trošku). Z černého kousku podlahy mžourala dvě oranžová očka. Kocour přešlápl z packy na packu a zafuněl. Podařilo se mu zafunění spojit s vrněním, takže byl výsledný zvuk zafrněním. Zívnutí. Uvědomil jsem si, že sedím na kočičím domku, který Pentragon používá jako mezistupeň, když chce vyskočit na okno. Poposedl jsem a uvolnil kousek místa. Kocour s dalším zafrněním zdolal výškový rozdíl metr a půl kočičí délky. Natáhl ke mě krk a otřel si o mé tváře několikrát koutky tlamičky. Pak mi udělil pohled „budíš mě! Padej spát!“ a natáhl se tak, aby viděl z okna. Několikrát si olízl přední tlapku.

„Zdá se, že Pentragon tvůj smutek nesdílí.“

Podrbal jsem kocoura na krku a přejel mu po hlavě od čumáčku na čelo. Mhouřil oči a hluboce vrněl.

„Jo, dělá to schválně...zrádče.“

Poslední slovo patřilo kocourovi. Dal jsem si záležet, aby v něm bylo hodně lásky a mazlivosti. Ne, že by to někdo v místnosti ocenil.

„Pojď do postele, nastydneš.“

„Proč jsi vlastně se mnou?“

„Hmmmmm...protože ve psím útulku měli zrovna zavřeno?“

Velice tiše a velice krásně se zachichotala.

„Jo...to zní logicky.“

Smutek se pomalu rozplýval. Vzdychl jsem. Kocour se zvedl, protáhl, nevynechal ani zívnutí, tentokrát bez zvukových efektů. Otočil se ke mně, pak k posteli a zůstal civět.

„Asi...hmmm...asi vím, proč jsi se mnou.“

„Tak povídej, jsem jedno velké ucho.“

Zvedl jsem se, kocour seskočil na zem a zmizel v kuchyni. O chvilku později se ozval zvuk drcených granulí. Došel jsem k posteli a vlezl pod deku. Bylo tam teplo. Kocour vyskočil na postel a stulil se mi na rameni. Moc dlouho tak nevydrží, zkušenost. Ozvalo se neslyšitelné kočičí zívnutí a na sekundu to kolem zavonělo granulemi a kočičím hloubkovým odérem.

„Poslouchám, strašně by mě zajímalo, na co jsi přišel.“

Zavřel jsem oči a pomalu začal pociťovat úponky spánku, jak se proplétají, jako popínavý břečťan žebříčky, mými myšlenkami.

„Řekl bych...že jsi se mnou, protože jsem si tě vymyslel.“

Prázdný pokoj ani kocour neodpověděli. Už jsem skoro překročil hranici mezi snem a bdělostí, když se těsně vedle mého pravého ucha ozvalo tiché zašeptání.

„Přesně tak, chytrolíne, přesně tak.“