Vábivé ticho

Ranní paprsky rozpouští mlhu,

ztuhlé údy stěží se probouzí.

Postava stojící v úpatí svahu,

s touhou zdolávat v srdci rostoucí.

Krok ...a další ...celý den, celý život.

Teď stoupá, jindy klesá strmě.

Naslouchá klidu, srdce tlukot,

v chodidlech brní síla země.

V tichu hřmění ozve se temně.

Naivita ztuhne, zkušenost zbystří.

Ačkoli života drží se pevně,

nerozhoduje zkušenost, je to o štěstí.

Ticho, úžas ...nic a něco přece.

Po srázu doznívá padajíc kamení.

Cítit se strašně, tak strašně lehce.

Přes strach a riziko cesta se nemění.

Stoupá dál, jdi po ní, stoupej.

Dosáhni toho, co jiní ti nepřejí.

Aspoň ty sám svůj sen si přej.

Komu přáno tomu dáno, to není sobectví.

Čím výš, tím blíž ke slunci,

které teď již vysoko z oblohy sálá, záda spalujíc.

Nesmíš to vzdát, ne teď ke konci,

již jen po vrcholu sáhnout, spálit se víc.

S prvním dotykem žár ustane,

nedržíš nic, přijde snad zklamání?

Tvá trofej se rozplyne v ruce

avšak nezmizí v nicotě, přejde v poznání.