Tam, kde měsíc nesvítí

Svůj strach ovládám jen ztěží,
když kráčím špinavou ulicí za noci.
Odporný mráz mi po zádech běží,
z toho všudy přítomného pocitu bezmoci.

Můj tep se náhle zrychluje,
nemůžu dýchat - hrdlo se mi svírá!
Tmavý stín se přede mnou rýsuje,
a já jsem si jistá, že někdo na mě ze tmy zírá.

Na podpatcích jen těžce utíkám svému osudu
až pak nakonec, mne na zem srazí rána pěstí,
světlo blikající lampy mi zjeví toho ožralého pobudu
a já vím, že pro dnešek mě opustilo veškeré moje štěstí.

Jeho úchylné oči jiskří v pouličním osvětlení
jak se nadržený hnusák ke mně sklání
ví, že dneska bude míti mladé pohoštění
až zaniká můj jekot, poté co zakryje má ústa dlaní.

Z plných plic se ten hajzl směje,
jak vidí, že vyděšená k smrti se třesu celá.
on už se nedočkavostí celý chvěje
přitom když strhává šaty z mého krásného těla.

Drsným jazykem mou šíji olizuje,
velkou kudlu mi ostřím ke krku přiloží,
ale to už ho do mě tvrdě zasunuje
a tu uslintanou držku do bílých ňader zaboří.

Brečím a sténám tou velkou bolestí,
on jak odporné prase nade mnou heká,
a když ho konečně z mého klína vyprostí,
pak už mi jen teplá rudá krev po stehnech stéká.

Na svém těle cítím jeho pot a sliny,
i to jak se škubá tím vrcholným blahem,
a pak v okamžiku, a bez pocitu vinny,
ukončí můj život jediným tahem.

Chroptím na chladné zemi, a vlastní krví se dusím.
s podřízlým hrdlem vím, že mne život rychle opouští
a jak se ještě naposled chladného vzduchu nadechnout zkusím,
on tam jen stojí, kouří, a své strašlivé oči ze mě nespouští.