Jak měl Ignác zaracha

Stál jsem opřenej o stánek, ani nevím jakej. Na zádech půltunovej batoh, plnej kokotin jako notebook, oblečení, kafe, hulení. Zápalkama jsem si zažehl cigaretu. Překvapivě na první pokus. V duši mi běhaly opice, hrály si na schovku. Kolem mě procházeli pořád lidi. Tolik lidí. Proč je sakra TOLIK lidí? Všichni vypadali divně. Studenti, co spěchaly z autobusu na vlak. Hektičtí, udejchaní.. Cigáni s jejich cigánčatama. Řvali na sebe, hlavně sprostě. Jedno cigánče hulákalo na o dost starší cigánku:

            “Nech mě už bejt, nemluv na mě matko.“

            “Jestli si hraješ na drsnýho, tak si dej pohov, vole.“

            “Můžeš už držet rypák? Zavři kurva hubu.“

            “Nemluv na mě sprostě do prdele ty hajzle malej.“

Potom zašli za roh a já tu debatu už neslyšel. Tomu klukovi mohlo bejt tak třináct. Smutný nebo veselý?

            Kolem se míjely matky s kočárkem, v ruce cigarety a odklepávaly popel. Občas i mimo kočárek. Šikovný. Nejvíc mě ale zaujala skupina bezdomovců. Stáli v podchodu u automatu Coca-Cola. V ruce flašku, na sobě dlouhý zelený kabáty s maskáčema, ti lepší se promenádovali v riflích a roláku. Všichni dlouhý vousy zapatlaný od několika druhů chlastu. Padaly z nich výkřiky do tmy. Věci, kterejch si procházející člověk ani nevšímal. Jen další ubohej debil, říkali si. Možná to byli ubozí debilové. Možná jen ztratili práci, protože mu manželku vojel jeho šéf u něho doma na stole. Neudržel se a toho hajzla zabil. Teď, po několika letech venku z lapáku, v kapse dvanáct korun, bez střechy nad hlavou. Můžná. A možná že američani nebyli na Měsíci.

            Na automatu, kde se tahle skupinka motala, bylo něco zvláštního. Možná ta židle, co stála na něm. Byla tam, dva metry nad zemí a byla otočená směrem do zdi. “Co tam do prdele dělá židle?“, ptal jsem se v duchu sám sebe. A nikdo si jí nevšímal. Nikdo se u toho nepozastavil, nikomu to asi nepřišlo zajímavý. Jenom mě. Stál jsem a koukal. Koukal na židli. Na židli na automatu. Co to kurva plácám. Musím bejt blázen.

            Dopálil jsem cigaretu. Bylo mi líto, že už je konec. Pallmallka, moje oblíbená. Ikdyž se na trh dostaly levnější, skoro stejně dobrý cíga, navíc v luxusní černo-stříbrný krabičce, vysouvací do boku.. měl jsem radši starý dobrý pallmy. Vajgl dopadl na zem, uhasil se o kalužinu a zůstal tam ležet, mezi asi desítkou dalších mrtvnejch kamarádů.

            Otočil jsem se od všech lidí a zamířil tmavou uličkou dál, hlouběji do města. Kolem žádný světla, depresivní ticho a na vzdálený silnici občas záblesky reflektorů aut. Svět tady zapáchal hovnama, jako všude jinde.