V hajzlu

Seděli jsme s Veverkou v šalině a povídali si. Všeobecně o tom dni, kterej za pár hodin končil. Svítilo slunko, oba jsme byli ve veselý náladě. Večer padlo sklo a my se usadili v hospodě, ještě se spoustou kamarádů, známejch. Chvíli jsem se bavil. Vedle mě seděla ona a říkala, že mě miluje. Opakovala to často. S upřímným, nádherným výrazem ve tváři. Je první člověk, co to slovo umí používat v pravým významu a ne proto, že sleduje OC a učí se ty jejich stupidní kecy. Díky ní mě to tam bavilo. Kamarádi se dostávali do nálady a mě z nálady scházelo.

            Teď jsme seděli v šalině a povídali si. Směr intr, pěkně každej do svý cely. Všechno by bylo v pohodě, kdyby se řeč nezkroutila (dělo se tomu často) k trávě. Nerad jsem s Veverkou mluvil o trávě, jelikož jsem k tomu neměl co dodat. Jel jsem si v tom. A ona to věděla. Někdy už přehnaně.. spoustu dní po sobě, zahalenej v zeleným dýmu. Nelíbilo se jí to a já se snažil dávky omezit. Ale tráva je silnější než člověk. Brzo to přeústilo k umělejm důvodům, kdy si “můžu dávat“. Dneska je neděle? To chce práska. Musím se učit? Radši práska. Jsem na dně, úplně v prdeli, protože si seru život před vlastníma očima? Prásk. Ten večer jsem si uvědomil, jaká je ze mě troska.

            Cestuju mezi školou s internátem, o víkendech se objevím v rodným městě. V jednom si kazím vztahy s rodinou, protože se zhuluju a jsem samotář. Lidí přivádím do stavů, který se jim ze začátku líběj, ale později už raději nechcou. Ani bych se nedivil, kdyby mě za to proklínali. Z pokoje vycházím málokdy, jen se najíst, vychcat, nebo když odcházím ven a vracím se pozdě v noci. Ve škole a na intru zase hulím, ikdyž vím, že bych se měl učit a podobný pýčoviny. Nejhorší ale je, že kurvím život Veverce. Svěřila se mi, že jí tráva nedělá dobře. A že ji mrzí moje závislost na ní. Tohle mě dorazilo. Říkala mi to už dřív, ale já si toho snažil nevšímat a dělat, že to není pravda. Byla to pravda. Ta holka je chytřejší než já a bez ní bych si toho nevšim. Ale byla to zasraná pravda. Závislost.

            Zbytek cesty jsme oba mlčeli. Každý se díval na jinou stranu. Přemýšlel jsem o tom, proč vedu tenhle život, kdy kazím lidi kolem, způsobuju jim problémy všemožnýho rázu a oni se musí dívat, jak jsem víc a víc na dně. Nezvládám školu, nezvládám rodinu, postupně mi ubývají přátelé, mrvím si to u Veverky. To je přesně ono. Kurvím si to u Veverky. Je mi jedno, že mě cigarety zabijou, že se všechno sere. Protože vím, že ona mě z toho dostane. Že ona mě vždy podpoří a ukáže cestu. S ní to zvládnu. Bez ní ne. O to víc nemůžu snýst, když je smutná, zklamaná nebo nasraná kvůli mně. Jediná osoba, kterou miluju a já si toho neumím dostatečně vážit.

            Došlo mi že jsem troska. Opravdová, ubohá, do sebe zahleděná troska, co se začíná stranit společnosti, protože mi přijde ubohá a nudná. Nevím jak se mám cítit, ohledně tohodle všeho. Vím jen, jak se cítit vůči Veverce. A jak? Hnusně. Provinile, uboze. Nesnáším sám sebe, nesnáším svůj ksicht a hlavně tu hubu, z který padaj jen a jen hovna, díky kterejm se potom musíme hádat a bejt smutní, bez možnosti vzájemnýho kontaktu naších očí. Všechno to způsobuju já. Kdyby aspoň sám sobě. Ale já seru spousty věcí kolem. Spousty lidí kolem. Jsem hnusnej odpornej parchant, kterej si zaslouží zemřít tou nejhnusnější smrtí a pak ztrávit celou nekonečnost v pekle. Jsem jako mor, kterej postupně pohlcuje všechny kolem a jejich těla nechává za sebou. Už mi někdo ustřelte hlavu, prosím.